Je zavádění nukleární rodiny a s tím i spojené instituce (dětské domovy) prospěšné v Africe? Proč máme strach podpororovat rozvětvené rodiny a jejich soužití.
Já pocházím z české nukleární rodiny, vyrostla jsem s oběma rodiči a jedním sourozencem. Manžel, který pochází ze Zambie, byl po smrti svých rodičů vychován v rozvětvené rodině obou jeho rodičů. Když byl malý vyrůstal s babičkou. Školní docházku mu zaplatila babička jeho nevlastní sestry a nejlepší kamarád jeho otce. Vždy žil v domě na základě toho, kdo zrovna platil školné. U příbuzných pomáhal s domácími pracemi – zametal, vytíral, ohříval vodu na vaření i koupání, vařil, pral prádlo (ručně). U nás doma vše toto dělala máma a já ani bratr jsme neměli mnoho domácích odpovědností.
Někdo by mohl předpokládat, že výchova v nukleární rodině povede k větší zodpovědosti, protože se o domácí práce dělí méně lidí. Realita byla pro nás přesně opačná, já jsem byla daleko ménně připravená na samostatný život než můj manžel. Kdýž jsem manžela poznala a on mě poprvé pozval k sobě domů, pojala jsem dojem, že je to zodpovědný muž, který se stará nejen o sobe, ale i o svůj byt. A večeře, která byla připravená byla výborná. Život v rozvětvené rodině ho nenaučil pouze to, jak se postarat sám o sebe, ale především to, že na nic nemusí být člověk sám. Byt mého manžela byl sice hezky uklizený a jídlo navařené, ale já jsem se mylně domnívala, že to byl můj muž, co vše připravil. O všechno se ale postaral jeho bratranec, kterého si manžel vzal nastarosti výměnou za pomoc v domě. Nejde o to, že by se manžel nedokázal o domácnost postarat sám. To vše se naučil, když pomáhal v jiných domácnostech své rozvětné rodiny. A kromě toho se i naučil odpovědnosti za ostatní členy rodiny. Při jeho první pracovní příležitosti sebou vzal mladšího bratrance, kterého podporoval v rozvoji za pomoc v jeho životě.
Ve většině afrických domácností žije mnoho přímých i nepřímých příbuzných a bydlení je k takovému životu přizpůsobené. Když jsem se do Afriky přistěhovala, velice mě zaujalo, že skoro každý kamenný dům má alespoň dvě koupelny. Hlavní ložnice má vždy svoji vlastní koupelnu a ostatní ložnice sdílí mininálně jednu společnou koupelnu. Byla jsem překvapená vynalézavostí místních lidí. Dnes je to pro nutnost, když se sdílí domácnost s více lidmi. Maminka nevlastní sestry manžela, kromě své jediné dcery, vychovala i všechny děti jejích sourozenců včetně nevlastních sourozenců její jediné dcery. V současnosti jsou všechny děti odrostlé, vdávají se, žení se, mají své vlastní děti, přesto si postavila dům, který kromě její vlastí ložnice a koupelny má dalších pět pokojů s vlastním vybavením. Přiznala se mi, že nepředpokládá, že bude někdy bydlet sama.
Bydlení v Africe musí být přizpůsobené rozvětvené rodině nejen z kulturně-tradičného hlediska, ale i díky současným tredům, jako je nedostatek pracovních příležitostí v Africe (lidé nejsou finančně schopni zakládat nukleární rodiny), neexistující domovy pro důchodce a špatně vybavený zdravotní systém, a další. Rozvětvená rodina je schopná zmírnit tyto společenské překážky hlavně když stát není schopný podpořit obyvatele v těchto ohledech (tvorba pracovních příležitostí, institucí jako jsou domovy důchodců, dětské domovy, atd.)
Já jsem se bydlení v Africe přizpůsobila a žijeme v rozvětvené rodině. K nám domů jsme přijali manželovu neteř z otcovy strany, která mi pomáhá s úklidem, s dětmi, střídáme se ve vaření, atd. Neteř podporujeme v bakalářském studiu nejen finančně, ale i časově. Stává se, že si manžel musí vzít dovolenou, aby neteř mohla studovat na zkoušky. Nevnímá to jako nějaký problém, spíše jako odpovědnost vůči své neteři. V rámci domácnosti si vždy všichni vyjdeme vstříc a to mi otevírá příležitosti pro realizaci i sebe samotné. Mám čas se věnovat svým koníčkům (psaní blogu nebo tvorbě krémů z mongongo ořechů), ale mohu se realizovat i pracovně, podpořit ekonomiku, mít příjem.
Můj manžel měl obrovské štěstí, že mohl vyrůstat v rozvětvené rodině. Nebyl nikdy závislý na přímé pomoci, jako jsou například děti v dětských domovech (sirotci vs. donoři), ale vyrůstal v prostředí vzájemné odpovědnosti. I přes veškeré dobré úmysly poskytnout dětem vše co potřebují (základní potřeby, vzdělání, atd.), jsou dětské domovy v Africe v mnoha případech pouze odbytiště peněz donorů, kteří chtějí podpořit nějakou dobrou věc. V několika případech jsem zažila, že místní sociálka sháněla děti do dětských domovů na přání různých donorů. Mnoha rodinám to uleví ve finančních ohledech, když jsou školní poplatky za díte zaplaceny v rámci dětského domava a mezinárodní dětské domovy mohou otevřít různé příležitosti některým dětem (možnost studia v zahraničí přes stipendia dětských domovů, zprostředkování práce). Ale tento systém narušuje vztahy v rámci tradiční africké rozvětvené rodiny, a zároveň současný ekonomiko-politický systém nepodporuje zakládání nukleárních rodin. Vykořenění jedinci vyvržení z péče donorů se stávají nefunkčními jednotkami ve své vlastní společností. Mohou tíhnout k alkoholu, drogám, kriminálnímu chování, sdružují se v afrických slumech, o kterých tak rádi píšeme. Toto ale není typický africký obraz, spíše je to alarmující připoměnutí, že něco ve společnosti nefunguje.
