Žiji v multikulturní zemi Zambii, kde se nachází kolem 70 různých kultur a jazyků. Jak to tady funguje?
Již samotné slovo multikulturalismus v někom vyvolává negativní emoce nebo myšlenky, tudíž mě napadla otázka, zda multikulturalismus má nějaké hranice a pokud ano jaké. Vyrostla jsem v České Republice v české nukleární rodině. V mé nové zemi Zambii, kam jsem se před 5 lety odstěhovala, se mě lidé rádi ptají odkud pocházím, jakými jazyky mluvím, k jaké etnické skupině patřím a další podobné otázky. Já vždy odpovídám, že jsem z Čech, kde se platí českými korunami, mluví českým jazykem a jsme národ Čechů. Údiv místních lidí a doplňující otázky, jakými dalšími jazyky mluvím a zda v České republice žijí pouze Češi, mě uvádí doteď do rozpaků. Mým rodným jazykem je čeština a umím anglicky. Na škole jsem se učila německy a francouzsky, ale jelikož tyto jazyky aktivně nepoužívám, tak jsem vše zapomněla a ani jedním jazykem se nedorozumím.
Kdežto v Zambii, kam jsem se přistěhovala, se nachází kolem 70 různých jazyků a asi 7 jazyků je hlavních. Každý jazyk je spojen s určitou oblastí, etnikem a kulturou. Do místního občanského průkazu se vyplňuje etnicita, jazyk a náčelnictví, které se určují dle původu rodiny otce. To ale neznamená, že lidé určují svoji identitu pouze na základě těchto údajů. V mnoha případech to ani nevypovídá odkud lidé pocházejí nebo jaká je jejich kultura. Můj manžel má v občanském průkazu uvedenou etnicitu, jazyk a náčelnictví Chewa, ale nikdy zde nevyrůstal a ani se zde nikdy nebyl podívat. Vyrůstal v rodině své matky, která je Bemba a převzal spíše jejich kulturu. To mu ale nebrání v tom, aby se na úřadech identifikoval jako Chewa, když je to potřeba. Můj muž je rozhodně multikulturní, tomu odpovídá i to kolika jazyky mluví.
Když jsem poznala svého manžela, mluvil plynně dvěma místními hlavními jazyky – Bemba a Nyanja. Za 5 let co jsme spolu k tomu přidal další tři jazyky – Lozi, Tonga a Angličtinu (kvůli mně) a rozmluvil se rodným jazykem jeho otce Chewa. Každý z těchto jazyků představuje odlišnou kulturu, se kterou se můj muž setkal a místo kde žil nebo s kým žil. Jazykem Chewa mluví rodina jeho otce, která pochází z východu u hranic s Malawi. Tímto jazykem se lze domluvit i přes hranice. Jazyk Bemba zdědil po rodině své maminky. Jazykem Nyanja se mluví především v hlavním městě nebo napříč celou Zambií ve větších městech. Je to městský jazyk, který vznikl sloučením několika místních jazyků tím, jak se lidé stěhují za prací do měst. Manžel neměl nikdy potřebu mluvit anglicky, i přesto, že v angličtině vystudoval celou školní docházku. Angličtina je v Zambii úředním jazykem a školní výuka je v angličtině. Ale můj muž vždy pracoval pro zambijskou firmu a měl místní kolegy, se kterými mluvil místními jazyky. Když přišel za prací do Západní provincie, kde jsme se potkali, naučil se místními jazyku Lozi, aby se dorozuměl s místními lidmi. Anglicky začal pravidelně komunikovat až se mnou, když jsme spolu začali žít. Nyní žijeme v jižní provincii, kde je hlavním jazykem Tonga.
Bilingvní nebo multijazyková výchova zde neprobíhá tak dramaticky jako u nás v tom smyslu, že se nastavují pravidla, kdo jakým jazykem mluví a jazyky se nemíchají. Tady se mluví různě, klidně i půlka věty anglicky, druhá půlka v Nyanje. Děti odposlouchávají a s různými jazyky vyrůstají. Během života se jazykové přizpůsobují podle toho, kde zrovna žijí nebo s kým. Stává se, že malé dítě vyrůstá v prostředí s určitým jazykem, pak se rodiče přestěhují někam jinam, kde se mluví odlišně. Dítě přestane původní jazyk aktivně používat a přizpůsobí se novému prostředí. Ale když se jako dospělé vrátí zpět, je schopno jazyk obnovit za krátkou dobu. Můj manžel slyšel jazyk Chewa do úmrtí svého otce v pěti letech. Po jeho smrti rodina otce mého muže nikdy nepřijela navštívit a jazyk Chewa přestal slýchávat a nahradil ho jazyk Bemba, kterým se mluví v rodině jeho matky, která mého muže vychovala. Když se jako dospělý setkal se sestrou svého otce, jazyku Chewa rozuměl ihned bez problémů a během pár dní se i rozmluvil.
Je běžné, že se na zambijských schůzkách často překládá z a do různých jazyků, ale nejsou na to potřeba odborní překladatelé. Vždy se mezi účastníky najde někdo kdo ovládá jazyky, které se potřebují přeložit. Mohlo by se zdát, že soužití mnoha odlišných kultur povede ke konfliktu, ale v případě Zambie tomu tak není. Od získání nezávislosti si Zambie zachovala status mírumilovné země a žádný násilný konflikt tu neproběhl mezi různými skupinami. Zambijci jsou v tomto ohledu velice flexibilní. Místo toho, aby větší skupina nutila menší skupiny se přizpůsobit, Zambijci se naučili žít v multikulturní společnosti, přizpůsobili se mnoha jazykům a nevyžadují perfekcionismus monokulturní společnosti. V tomto ohledu jsou Zambijci i velice přátelští k cizincům, a nejenom bělochům. Ve většině případů čínští pracovníci jsou tady vítáni a jsou tu vedeny uprchlické tábory, které dodnes přijímají uprchlíky z Demokratické Republiky Kongo, v minulosti i třeba z Angoly, když tam probíhala občanská válka.
Kde jsou tedy hranice multikulturalismu. V případě Zambie, si myslím, že zde žádné hranice nejsou. Čím více vyrůstáme mezi různými kulturami, tak jako Zambijci vyrůstají v heterogenní společnosti, tím více se multikulturalismu učíme. Multikulturalismus v nás vyvolává negativní emoce, protože je to pro nás něco nového. To ale neznamená, že je to něco špatného. Naopak nás to může ve spoustu ohledů obohatit. Můj manžel se učí novým jazykům mnohem snadněji než já, protože je zvyklý žít v multijazykovém světě.
