Lidé v Africe mě přijali takovou jaká jsem a odkud pocházím, já jsem zase naučila jejich kultuře, která mě obohatila a rozšířila obzory o životě, štěstí a strádání.
Když jsem se přistěhovala do Zambie na jihu Afriky, tak mě všichni místní lidé brali jako cizince, bělocha, mzungu, mukua a nazývali mě dalšími všemožnými podobnými jmény v místním jazyce. Stávala jsem se středem pozornosti od malých dětí po mladé, ale i staré muže, kteří se mou flirtovali. Ženy zajímaly moje vlasy a chtěly být kamarádky. Aby mě lidé přijali více mezi sebe a stále na mě nepokřikovali nebo mě neoslovovali jako cizince, musela jsem se naučit jejich kultuře a zvykům. Zlom poté nastal, když jsem otěhotněla a chodila jsem s břichem jako všechny ostatní ženy. Lidé mě začali zdravit jako místního, říkat dobré ráno a jak se máte.
Nikdy v životě jsem neviděla tolik dětí a těhotných žen jako v Africe. Děti doprovázejí ženy všude, když jsou malé tak v šátku na rameni a větší pak cupitají v pozadí. V mnoha případech dítě, které žena nese není její. V Západní provincii Zambie, kde jsme s manželem žili, tradičně prvorozené dítě patří matce dcery. V této oblasti je časté, že náctiletá dívka je provdána jejími rodiči domluveným sňatkem. Když dívka poprvé menstruuje, je pro ní připravena speciální chatka, kterou sdílí s tradiční učitelkou sexuální výchovy. Vlajka je vyvěšena, která značí potenciálním ženichům, že ve vesnici je dívka připravena ke sňatku. Chlapci se svými rodinami připraví poplatek za nevěstu, který prezentují rodině dívky. Pokud jde vše dobře dle tradičních pravidel, sňatek je domluven a tradiční svatba je uspořádána. Jelikož to je tradiční svatba, rozvod je řešen u tradičního soudu.
Můj muž a já jsme se vzali na městském úřadě a případné manželské záležitosti se řeší u oficiálního civilního soudu. V Zambii existují dvě politické úrovně, jedna tradiční, druhá vládní (volená). Některé záležitosti se řeší podobným způsobem, jako je například nevěra, jiné problémy obě dvě úrovně (tradiční a civilní) řeší jinak. Nevěra je u obou soudů řešena podobně a na vině je milenec či milenka, kteří se vmísili do manželství. Ve většině případů musí zaplatit pokutu. Zatímco rozvod je mnohem rychlejší u tradičního soudu, rozvod u soudu civilního trvá alespoň dva roky kvůli nastavené minimální dvouroční odluce, kdy si ani jeden z manželů nesmí najít někoho jiného.
Když jsme se s manželem chtěli vzít a šli jsme na městský úřad požádat o povolení. První povolení bylo zamítnuto, protože jsme nepřišli s našimi rodiči (manžel je sirotek a moji rodiče žijí v České republice), jelikož je souhlas rodičů se sňatkem je v místní tradici velice důležitý. Když jsem šla na úřad po druhé požádat o svolení, úřad svolil pod podmínkou že naším svědkům bude alespoň 40 let věku. Mé svědkyni a kamarádce bylo v té době 32 let (vdaná se třemi dětmi) a tak jsem opět nepochodila. Když jsem na úřad šla potřetí, tak jsem si sebou vzala dceru. Paní úřednice, které mě již znaly, se podivily, že máme miminko a sdělily mi, že nám svatbu povolují na tomto základě. Jak jednoduché!
Ano je pravda, že se v Africe rodí více dětí než v Evropě, ale Afrika není rozhodně přelidněná. V Zambii je stále spousta oblastí, které mají rozlohu několik stovek i tisíců kilometrů, které jsou neobydlené (mimo národních parků s divokou zvěří). Oblast Západní provincie Zambie, kde jsme s manželem první roky našeho života žili se nachází mimo vytyčený národní park a přesto jsou zde obrovské oblasti, které nikdo neobývá. Afrika má kapacitu pojmout daleko více lidí než se zde nachází nyní.
Zdravotní péče v Zambii není na špatné úrovni. Rodila jsem zde obě dvě naše dcery přirozeně bez komplikací. Po porodní péče s důrazem na kojení a poté na výživu tradičních plodin byla profesionální. Místo chemických léků na podporu tvorby železa na klinice rozdávali tradiční zeleninu bondwe (v angličtině amaranth). Na klinice jsme byli pravidelně testováni a pokud byla dieta správně dodržována, žena viděla na výsledcích testů, že se její stav zlepšuje. Problémem je nedostatečná logistika nebo nedostatečná kapacita vesnických klinik. Ženy musí chodit desítky kilometrů pěšky většinou s nějakým příbuzným, který nese věci potřebné k porodu. Nemocnice poskytuje péči při porodu a případných komplikací, ale vybavení neposkytuje. Žena tak musí přinést i například chirurgické rukavice pro doktora, čisticí prostředky a další. V době předpokládaného termínu porodu se ženy vydají z vesnice do městské státní porodnice, kde čekají venku před nemocnicí i několik dní než jsou vpuštěny na lůžko, které předpokládá již rozběhnutý porod. V dalších případech se stane to, že žena porodí na cestě nebo předtím než se na kliniku vydá, což ale nese obrovská rizika pro matku a dítě.
Moji první dceru jsem rodila ve státní porodnici Mongu v Západní provincii Zambie, kterou vybavila Česká rozvojová agentura. Byla mi přidělena doktorka a několik porodních asistentek, které nevěřili, že bílá žena dokáže porodit sama přirozeně. Bílé ženy jsou tu viděny jako slabé neschopné každodenní práce, což si musíme upřímně přiznat, že je pravda. Tím, že má Afrika spíše rurální oblasti než urbánní, člověk tu žije více v přírodě než ve vybetonovaném městě. Úklid a údržba je tu v těchto podmínkách náročná a já sama mám dvě pomocnice do domácnosti – naši neteř, která mi pomáhá večer a o víkendech a domácí pracovnici, která mi chodí pomáhat přes týden. Sama bych se o dům a zahradu nezvládla starat, když se musí několikrát denně zamést koštětem, protože zde není elektřina pro pořízení moderní technologie.
Předtím, než Afričany odsoudíme, za jejich způsoby praktikování tradičních zvyků, je potřeba danou kulturu zažít a pochopit její fungování. Poté poznáme, že se místní lidé dokáží postarat sami o sebe velice dobře bez naší pomoci i bez technologických vymožeností, kterou jsou dostupné lidem v rozvinutých zemích. My bychom v takových podmínkách popadali jako hrušky tvrdě tváří tvář kruté realitě přežití v přirozených podmínkách naší planety. Lidé v Africe mě přijali takovou jaká jsem a odkud pocházím, já jsem zase naučila jejich kultuře, která mě obohatila a rozšířila obzory o životě, štěstí a strádání. Já jsem přijala jejich pohled na život, který je jiný než náš, to ale neznamená, že je špatný.
