Životní strategie malé kočičky

Do našeho spokojeného života se třemi kočkami se přihnala bouře. Najednou jsme v bytě hostili hned šest koček! A vůbec to nedopadalo dobře...

Naše sousedka paní Jarmila po dlouhá léta provozovala takový malý domácí dobročinný kočičí útulek – ujímala se různých zatoulaných nebo vyhozených koček, často ve zuboženém stavu, které se po okolí našly. Na rozdíl od nás s naším limitem tří kočičích „systemizovaných pracovních míst“ nijak stav koček neomezovala, jelikož je daleko soucitnější nežli my. Když jsem tím pádem v listopadu hledala nový domov pro krásné želvovinové koťátko (které mě obzvlášť bralo za srdce, jelikož mi jeho kožíšek připomínal mou dávnou milovanou kočku Grušenku), můj přítel rázně odmítl myšlenku, že bychom se kočičky ujali, zatímco paní Jarmila se nad ní slitovala. Tím stav jejích koček stoupl na pět.

Jenomže paní Jarmila byla také poslední nájemnicí sousedního domu, která ještě platila nízké regulované nájemné Městské části Praha 6 - ostatní byty byly jistě velmi lukrativně rozprodány (jde o Hanspaulku, tradiční prvorepublikovou vilovou čtvrť, do které se v poslední době stále znatelněji zakusují zuby developerů, spekulantů a boháčů). No a Městská část na paní Jarmilu vyvíjela obrovské tlaky, aby se půvabného podkrovního bytu vzdala a přijala náhradní byt. Došlo na soudy, které pravděpodobně nerozhodovaly úplně spravedlivě, ale je to zamotané a úplně do toho nevidím. Tuším, že prvotním důvodem bylo vynechání placení nájemného kvůli nemoci – a i když to paní Jarmila brzy doplatila, už se to vezlo... Každopádně všechno skončilo exekučním vystěhováním z bytu. Paní Jarmila měla lékařské potvrzení, že je nemocná, a doufala, že se vystěhování ještě odloží, ale neodložilo – přednostně jí vystěhovali postel, aby měla kde ležet, a převezli jí věci do náhradního malého bytu v Břevnově, kde ovšem nejde elektřina ani plyn, čili je nevytopený a neobyvatelný.

Paní Jarmila tedy přespala provizorně na gauči u známých a já jsem s ní následujícího dne do vystěhovaného bytu ještě zašla – paní z Městské části nám odemkla, pochytaly jsme tři z koček, které zůstaly v prázdném bytě opuštěné přes noc a určitě už musely panikařit, zbylého kocoura jsme tam musely ještě nechat, protože se skryl v haraburdí na půdě, a pátá kočka to všechno přežívala na zahradě – takže jsem si tři z jejích koček odnesla domů. Všechno to byly holky – osmnáctiletá tříbarevka Laďka, roční mourovatá Karamelka a osmiměsíční želvovinová Pepička.

První den byly pochopitelně celé vyplašené, snažily se vylítnout pootevřenými dveřmi, Pepička zalezla do nejtemnějšího kouta a vylezla až v noci, a na potkání syčely na naše kočky a dokonce i na sebe navzájem… druhý dne si trochu zvykly a všechno by šlo, kdyby k večeru nezačaly systematicky vyhazovat z bytu naše tři kočky!

Nové kočky totiž neuměly používat kočičí průlezy a byly tím pádem v bytě uvězněné (pustit na zahradu jsem je nechtěla, neuměly se k nám vrátit a snažily by se vracet do vedlejšího domu ke svému původnímu bytu). Když se naše kočky doma setkaly s terorem a vyhazováním, kvůli klidu těmi průlezy radši utekly ven. Jenomže z toho byly hrozně rozhozené a nešťastné - jejich teritorium obsadili vetřelci. Cizí kočky při vyhazování spolupracovaly a vytvořily dvou- nebo tříčlennou mručící a ječící smečku. Když to trvalo už druhou noc, začalo mi být našich koček opravdu líto - vůbec nemohly tušit, jestli se tahle situace v budoucnu zlepší nebo ne. Jako nejagresivnější ze všech se projevila droboučká Pepička – ta vylítla s mohutným skřekem a mručením i na našeho velkého kocoura Ambrože, zřejmě jí bylo úplně jedno, že by ji „přepral“, hlavně když ho zažene pryč.

Ach jo! Jak moc bych chtěla Pepičce vysvětlit, že tenhle krátkodobý úspěch ve skutečnosti znamená dlouhodobé potíže. Moc ráda bych si ji nechala jako naši kočku číslo 4, a už jsem se k tomu přikláněla – je roztomilá, plachá, polodivoká, když večer vylezla z úkrytu, pobíhala bytem jako nějaký skřítek, a přitom se se mnou chvílemi vehementně mazlila, jako by hledala životní jistotu – a navíc je to moje „vina“, že jsem ji paní Jarmile dohodila - ale tohle by bohužel nešlo. S takovou agresivitou by se náš ekosystém koček a lidí nevyrovnal.

Napadá mě, že s některými lidmi je to podobné – agresivní chování jim krátkodobě přinese určité výdobytky, ale nevěřím, že jim dlouhodobě nějak moc prospěje… protože kolem sebe šíří nepohodu, která se pak dominovým efektem může neblaze šířit dál.

Pepička – a stejně i Karamelka – by byly skvělé kočky do domácnosti, kde by byly jako zástupkyně kočičího národa samy. Potřebují svoji vlastní rodinu a domov. Jsou milé, přítulné a čistotné. Ale nejsou to kočky pro život ve smečce…

Třetího dne pro nás a naše kočky všechno skončilo a ulevilo se nám – paní Jarmile nějací hodní lidé nabídli na pár dní byt a ona si své kočky odnesla. Naše kočky ale ještě teď podezíravě chodí po bytě a všechno očichávají...neskrývají se tady někde vetřelci?

A mně se na duši usadil smutek – z čeho vlastně? Z toho, jak i v naší zdánlivě tak blahobytné době může lidi i kočky potkávat hodně strastiplný osud.

P. S. Na fotce není Pepička, tu se mi vyfotit nepodařilo, ale Karamelka.