Ze studených Čech na Zanzibar

V první půlce ledna jsem strávila deset dní na Zanzibaru. Ze zimy, mrazu a sněhového bláta rovnou do třicetistupňového horka, k tropickému moři a pálícímu sluníčku!  

Původní nápad vypravit se právě na Zanzibar a k tomu těsně po Vánocích pocházel od mé „spolubabičky“ Kačenky a letenky jsme si koupily už v létě. Jenomže Kačenka nakonec z rodinných důvodů jet nemohla, a tak jsem na poslední chvíli naverbovala kamarádku Jitku, které se ten plán zalíbil a během týdne si dokázala všechno zařídit a připravit se na cestu. Oproti mně jen nestihla očkování a zařízení víza, kvůli kterému jsem se v prosinci extra vypravila na dva dny do Berlína, to ale nevadilo, vízum hladce získala po příletu. Obě jsme měly s sebou a užívaly jsme tabletky proti malárii. Jitka jen už nesehnala stejnou letenku jako já přes Istanbul a musela si koupit trochu dražší spoj s delším čekáním v Dubaji.

V pátek 4. ledna jsem tedy vyrazila na letiště nalehko a taxíkem, abych s sebou nemusela tahat prošívaný kabát a zimní boty. V Istanbulu jsem čekala na letišti pět hodin, což bylo samo o sobě docela zajímavé – třeba letištní mešita, kde se odděleně modlili muži a ženy, nebo pestrá přehlídka různě zahalených žen a mužů v hábitech a pitoreskních čepičkách. Také na istanbulském letišti panuje opravdu čilý ruch a provoz, na rozdíl od poloprázdných prostorů Ruzyně, a kapacita letiště je několikrát větší – je to prostě přestupní uzel mezi celou Evropou, Asií a Afrikou.

V bufetu jsem si tam koupila k večeři pivo a měla jsem pocit, že jako žena pivařka působím dosti výstředně.

Letěli jsme přes noc a na místo určení jsme dorazili kolem čtvrté hodiny, ještě za tmy. S určitými obavami jsem okýnkem letadla pozorovala světélka Zanzibaru – žádné rozzářené ulice, žádné linie obloukových lamp, jen sem tam rozptýlená světla osamělých žárovek, a to jsem si ještě připomněla, že máme zřejmě štěstí, protože se tu údajně proud dost často vypíná! - Proboha, kam to zase jedu? napadalo mě… Zajímavé bylo, že v našem letadle nebyl jako pasažér ani jeden černoch, samí světlí Evropané bažící po teplíčku a slunci.

Hned první den na Zanzibaru jsem pak pochopila, že s civilizačními vymoženostmi to není tak strašné, všechno je otázka peněz a když jste ochotní platit za služby na evropské úrovni, můžete si žít docela pohodlně. Proud za deset dní našeho pobytu vypnuli jen asi dvakrát a pokaždé jen na malou chviličku.

Zkoumáme terén

Letiště na Zanzibaru bylo maličké a prachjednoduché, a ihned po příletu, když jsme scházeli po schůdcích z letadla dolů, na mě dýchl horký vlhký vzduch. Prádelna! Takové to pak bylo celou dobu, člověk si připadal neustále tak trochu zavlhlý. Džíny se mi hned začaly lepit k nohám a po celou dobu pobytu jsme pak nosila co nejlehčí a nejplandavější kalhoty, sukně a hábity. V letištní hale měli několik přepážek, kde přiletěvší turisté vyplnili jednostránkový vstupní dotazník, a jelikož jsem měla vízum, hned mě pustili dál. Ty, kdo neměli víza, ale nezdrželi u přepážek o moc déle, snad jen o minuty. Kufry nám nosili místní zřízenci od ještěrky ručně, žádný dopravníkový pás tu nemají.

Domluvený taxík z hotelu mě nečekal, a tak jsem se svezla tím, který byl po ruce. Řidič našel můj hotel jménem Springbok Kilimani snadno; schválně jsem vybrala hotýlek vzdálený jen pár kilometrů od letiště, a přitom velmi blízko pláže, na předměstí hlavního města Zanzibar City. Zamluvila jsem tu dva noclehy, do 7. ledna, abychom se stačily aklimatizovat a možná si i zaplavat v moři, než budeme pokračovat dál.

Taxikář tedy před pátou ranní mocně bušil na dveře hotýlku a skutečně se dobušil – a postarší trochu zmatený recepční se mě k mému údivu ptal, kolik mám (nebo chci) za ubytování platit. Nepamatovala jsem si to a na rezervaci, kterou jsem si doma vytiskla a přivezla s sebou, to uvedeno nebylo! Navrhla jsem šedesát dolarů za dvojlůžák, a to bez této noci, která už skoro uplynula, a on souhlasil. Za chvíli jsem se tedy už zabydlovala v nepříliš útulném, omšelém pokoji, kde místo dvou oddělených postelí (které jsem objednala) byla jen jedna široká, ale neměla jsem už na další dohadování sílu. Pustila jsem vrtuli u stropu (klimatizaci nemám ráda, většinou vymrazí prostor až moc), osprchovala jsem se studenou (tedy vlažnou) vodou a na dvě hodinky jsem si přece jenom zdřímla. Pak už bylo načase, aby dorazila Jitka! - A opravdu, než jsem se začala znepokojovat, kde vězí, volali mi z recepce, že mám návštěvu. Měla jsem ohromnou radost! Připadaly jsme si skoro jako Stanley s Livingstonem, když se setkali uprostřed Afriky. A nejlepší bylo, že mě recepční přesunul do nového pokoje, kde jsme s Jitkou opravdu měly oddělené postele a který nebyl vůbec tak omšelý. Přímo luxus! Možná mi nevěřil, že kamarádka opravdu dorazí…

Jitka tvrdila, že se v letadle pěkně vyspala (má záviděníhodnou schopnost usnout kdekoli a kdykoli), a tak jsme se po chvíli vypravily ven na první průzkum.

Zjistily jsme, že v těchto končinách žádní turisté nejsou, takže nás všichni místní halasně zdraví („Jambo!“ je pozdrav určený téměř jen pro turisty), a jeden z prvních místňáků, se kterými jsme zapředly řeč, nás varoval, ať rozhodně nechodíme k moři, že se tam potloukají „zlí lidé a feťáci“. Tak jsme ho tedy poslechly, i když mě zklamalo, že z koupání v blízkosti našeho hotýlku nic nebude. Vydaly jsme se tedy po hlavní ulici směrem od středu Zanzibar City (tam jsme se totiž chtěly přesunout později a ve starém městě Stone Town se pár dní zdržet) jižně podél pobřeží k místu zvanému Mbweni Ruins.

Po rušné silnici sice jezdila spousta aut, dodávek, motorek a kol, ale nepanoval tu ani zdaleka takový mumraj, halas, tartas a taková hustota až tlačenice obyvatel jako v jižní Indii, kde jsem byla před rokem. Tudíž naše procházka nebyla moc vyčerpávající, až na pálící slunce a velké vedro. Scenérie se skládala z dosti honosných a reprezentativních vládních budov, ozdobených girlandami látek v barvách tanzanijské vlajky – zelené, žluté, černé a modré – a z drobných a na naše poměry většinou sešlých krámků a dílniček. Všechno bylo prostřídané bohatou tropickou vegetací, kterou jsme se zájmem studovaly. Například tu nádherně ostře červeně kvetly takzvané vánoční stromy – Delonix regia, česky delonix královská neboli flamboján. Problém byl ale s focením, asi dvakrát na nás z vládních budov vyběhl nějaký muž se samopalem (nebo puškou, nevím přesně, prostě s velkou palnou zbraní) a zakázal nám fotit. Na Zanzibaru mají revoluční vládu, která si zřejmě potrpí na bdělost a ostražitost.

Letovisko u portugalských zřícenin

Když už jsme byly docela hodně uťapané, žíznivé a hladové, konečně jsme podle šipek dorazily k Mbweni Ruins Hotelu. Byl to celý moderní areál se stylovými střechami z palmových listů, připomínajících naše došky, s restaurací, bazénem a vstupem do moře. Zjistily jsme, že tu smíme pobývat (i když tu nejsme ubytované) za poplatek asi čtyř dolarů na den. Moře bylo zrovna na ústupu a zdejší pláž nevypadala moc lákavě – na Zanzibaru je totiž velký, až čtyřmetrový rozdíl mezi přílivem a odlivem, a tak mohou pláže po velkou část dne vypadat vyschle a neatraktivně. Vymáchaly jsme se tedy v bazénu a daly si oběd – čočkový dál s plackami. Pak jsme se pídily po cestovní kanceláři, u které bychom si na další den mohly koupit nějaký výlet. Objevily jsme příslušný pultík a po chvíli čekání se vynořil mladík jménem Juma, který se nás pak už nepustil a prodal nám spoustu služeb a službiček. Především hned na neděli 6. takzvané Safari Blue, výlet za mořskými živočichy s jejich degustací a se šnorchlováním. Ale ještě ten den odpoledne nás osobně vyvezl na ony Mbweni Ruins, které daly areálu jméno – jsou to skutečně zřícené školní a společenské budovy po Portugalcích, kteří na Zanzibaru působili kolem 15. století. Projevily jsme zájem o botanickou zahradu, kterou jsem našla na mapě, a Juma nás vzal k několika místním pěstitelům a nakonec i do té zahrady. Zajímavé je, že tady menší rostliny pěstují v pytlích místo v květináčích, řadu druhů jsme opravdu znaly jako naše pokojovky, od tchyního jazyku přes citrusy až k aspidistrám a mimózám, ale bohužel nikde nebylo ani památky po jmenovkách s latinskými nebo aspoň anglickými názvy. Řidiči i jednotlivým zahradníkům jsme samozřejmě vždycky musely dát nějaký honorář či bakšiš a pochopila jsem, že tu peníze pěkně lítají – ale na které dovolené to tak není?

Naprostá většina žen tu nosí na hlavách muslimské šátky, dost často se vidí i žena, které koukají jenom oči. V hotelovém bazénu se koupala dívka v burkinách – celé tělo zahalené látkou – ale i dva kluci, co tam byli s ní, měli plavky, jaké se u nás nosívaly před sto lety, s náprsenkami na ramínka.

Večer mě příjemně překvapilo, že v hotelové jídelně šel velmi dobře internet. Tak tomu bylo i na dalších místech asi do dvou třetin našeho pobytu, pak náhle internet zkolaboval, zřejmě na celém Zanzibaru, a už jsme se nepřipojily.

Výlet za mořským safari

Jumův řidič nás vyzvedl v devět dopoledne v hotelu a odvezl nás k moři, kde nás přifařil ke skupině turistů nasedajících do lodí typu domorodých „dhou“ - čti „dau“ – to je plachetnice s šikmo posazeným stěžněm a kapacitou asi 12 – 15 lidí, která je opatřená i motorem. Nás dvě posadili do lodi s výpravou Rusů, jejichž výmluvnému průvodci jsme celkem rozuměly, a pak jsme s touhle skupinou už strávily celý den. Nastoupit do takové lodi a zase z ní vystoupit je docela výkon, jak jsme s Jitkou na vlastní kůži zjistily: můžete snadno sklouznout na žebříku, po kterém se šplhá, a zřítit se do vody, nebo ve vodě u lodi šlápnete do nějaké díry, zacloumají s vámi vlny a celí se vymácháte… prostě chce to opatrnost a baťůžky s mobily a foťáky vždycky radši předat někomu, kdo vám je spolehlivě přenese.

Loď nás zavezla dál od břehu v oblasti Menai Bay Conservation Area a zamířila rovnou nad korálový útes, kde se mělo šnorchlovat. To jsme nečekaly, počítaly jsme s nějakou možností převlečení a neměly jsme na sobě plavky! Když už byla většina mužského osazenstva lodi ve vodě, nějak jsem se převlékla a hup do vody. Útesy byly na mé krátkozraké oči poměrně hluboko, ale někdo začal z paluby lodi krmit ryby, a díky tomu se mi naskytla nádherná podívaná na nejrůzněji vzorované i vybarvené rybí skvosty, jak se prohánějí kolem. Po šnorchlování nás odvezli k „sand bank“ - písčité pláži, která je za přílivu pod hladinou, ale teď se právě vynořovala z moře. Vznášela jsem se ve vodě teplé třicet stupňů a vychutnávala jsem si to – tenhle zážitek miluju, v tropickém moři bych mohla trávit naprostou většinu svého času a celého života…

Konečně nás odvezli na další štaci, což byl ostrov Kwale, jehož břehy tvořily vyhlodané, „podkousané“ korálové útesy, vzdáleně připomínající scenérie z filmu Avatar. Na ostrově nás nejdřív čekala krátká procházka k obřímu posvátnému baobabu, který se vyvrátil z kořenů, ale kolmo vzhůru z něj vyrostly nové stromy. Celá ta dřevěná hmota má teď snad deset metrů v průměru – baobaby mají velmi tlusté kmeny, v nichž jsou dutiny, což jim dodává na malebnosti a tajemnosti.

Od baobabu nás vzali pod stinný přístřešek, do jakési výletní restaurace, kde se pro nás a jiné skupiny turistů (vedle seděli Poláci) chystal oběd. Byl bufetový s převahou plodů moře: rýže, pečené brambory, zelenina, grilované kuře, grilovaná ryba, dva typy chobotnice nebo sépie, a konečně langusty. K pití jsme měli bednu vychlazených nápojů, kde jsem si vybrala zase pivo – oblíbila jsem si značky Kilimanjaro nebo Safari. K tomu nám hrála skupinka tří domorodců, která se zřejmě snažila o vyluzování evropských melodií, a opravdu jim z toho vycházelo něco blízkého maďarskému čardáši.

Znovu nás naložili na loď a jeli jsme na další místo koupání – do laguny, která byla ze všech stran skoro úplně uzavřená útesy, takže voda tu byla zvlášť klidná a teplá.

A pak už jsme se vraceli domů. Zvedl se vítr a vytvářel dost velké vlny, posádka vytočila motor na vysoké obrátky a stříkající a cákající voda nás celé zlila od hlavy až k patě. Aspoň nám nebylo horko – ale aniž jsem to tušila, příšerně jsem si spálila záda. Na břehu už na turisty vystupující z lodí čekali i místňáci přestrojení za Masaje a kupa dětí - a vypadalo to, že žebrají, naštěstí nevtíravě. Můj první impulz samozřejmě byl nějakého Masaje si vyfotit, ale rozmyslela jsem si to – připadalo mi, že nejsou praví.

Na další dny jsme měly v plánu strávit asi dva dny v centru hlavního města – ve staré historické čtvrti, která se jmenuje Stone Town – a pak pokračovat někam do přírody a k moři.

Několik fotek z prvních dvou dnů naší cesty je na Facebooku tady:

www.facebook.com/photo.php?fbid=10218807840175002&set=pcb.10218807847455184&type=3&theater