Zahrádkářské mýty a magie, díl druhý

Tentokrát o horninových moučkách a užitečných mikroorganismech: jak moc nám pomáhají? A stojí za to investovat do nich peníze, čas a námahu?  

Všichni se shodneme na tom, že půda, ze které s každou sklizní odebíráme rostlinné produkty, potřebuje doplňovat živiny. Pokud nejsme průmysloví „chemičtí“ zemědělci, snažíme se také pečovat o organickou složku půdy a udržovat celý systém v kondici a v rovnováze, kdy je veškerému půdnímu životu dobře a zdárně prosperuje. K tomu nám dopomáhejž kompost, mulčování, nějaké ty rostlinné výluhy… a možná i horninové (minerální) moučky a uměle naočkovávaní mikrobi. Nebo jsou ty poslední dvě položky už nadbytečná zpovykovanost, protože půdní procesy se o sebe ve zdravém systému postarají samy?

Horninová (minerální, kamenná) moučka

U nás nejsou tyto přípravky pro zlepšování půdy moc známé a používané, ovšem s výjimkou dolomitického vápence. V sousedním Německu je ale běžně nabízejí zahradní centra a těší se oblibě zejména u přírodních a biodynamických zahradníků (o biodynamice pojednáme v příštím dílu tohoto blogu). Jedná se v podstatě o prach, který vzniká v každém lomu při těžbě kamene. Složení jednotlivých mouček a poměr minerálů se pochopitelně liší – ale v zásadě obsahují velmi pestrou škálu všech možných chemických prvků, které mohou rostliny potřebovat. Tak například kamenná moučk a z diabasu či doleritu obsahuje podle prodejce, firmy Schicker Mineral, sloučeniny, v nichž je vázáno tohle všechno:

„většinové – makro – prvky“: křemík, železo, hliník, vápník, hořčík, sodík, titan, draslík, fosfor, síra

„mikroprvky“: mangan, zinek, nikl, kobalt, měď, chrom, molybden, bór

Hodnotu pH má tato moučka 8,7, je tedy dosti alkalická.

Účinky horninových mouček jsou podle jejich výrobců a propagátorů čtyř typů:

- uvolňují potřebné živiny, ale velmi pomalu, takže je nemůžete předávkovat

- mají malé částice podobné jílu, díky tomu poskytují na svém velkém povrchu útočiště mikrobům, které zase zpřístupňují rostlinám výživu a podporují je i jinak (dokonce třeba vylučovanými antibiotiky)

- nenásilně upravují pH, aby se drželo v optimálním rozmezí (pufrují ho)

- přidávají se do kompostu či hnoje jako absorpční materiál, který dané prostředí „ozdraví“, tedy posune od anerobního k aerobnímu.

Pohled skeptika

Jak vidíme, většinu uvedených bonusů by měl zvládnout i jíl; sami výrobci přiznávají, že efekt těchto mouček není příliš měřitelný, ale tvrdí, že moučky prostě zvyšují dlouhodobou vitalitu půdy a kondici rostlin. Ale když to nejde měřit, tak jak poznáme, jestli se s aplikací moučky nenamáháme zbytečně?

Kanadský zahradník a bloger Robert Pavlis tvrdí, že moučky žádný účinek nemají a že prakticky neexistují důkazy, že by půdu bylo potřeba remineralizovat, tedy dodávat do ní minerály. Pokud kamenné moučky uvolňují minerální živiny, pak v řádu tisíciletí.Takže podle něj není žádný rozdíl mezi tím, co uvolní moučka a co se uvolní spontánn ězvětráváním horninové složk ypůd (proto se také půda dříve nechávala ležet ladem).

K tomu bych podotkla, že ke zvětrávání přispívají svými sekrety i bakterie (nahlodávání zásaditými látkami) a houby (nahlodávání kyselinami), takže pokud by tyto mikroby neměly kde v půdě „bydlet“, jako třeba ve velmi písčité půdě, pak by mohl mít přídavek moučky smysl.

Pavlis uvádí zajímavý výpočet. V horninách bývá například průměrně 2 % železa (vázaného ve sloučeninách), tedy asi 5 kg na metr čtvereční ve vrstvě ornice. Jedna mrkev o váze 50 g obsahuje 0,3 mg železa, takže z metru čtverečního bychom mohli vypěstovat 15 milionů mrkví, než by se zásoby železa vyčerpaly. Půda tedy zcela jistě vyčerpaná není.

Možná si řeknete, jak je tedy možné, že rostliny opravdu trpívají nedostatkem živin jako fosforu, draslíku, křemíku, hořčíku nebo železa. Vězí to v té nedostupnosti prvků, vázaných ve sloučeninách. Zpřístupnit je mohou mikroby (bakterie a houby), které žijí v symbióze s kořínky rostlin, nebo také organické látky zvané cheláty, jejichž fungování Pavlis vysvětluje půvabně: jsou to malé taxíky. Jejich molekuly na sebe váží ionty kovů (železo, hořčík, mangan) a jezdí s nimi sem a tam půdou, až narazí na kořínek rostliny. Pak svého pasažéra vypustí a dojedou si pro další ion.

Zdrojem chelátů mohou být mikroby, anebo je můžete i koupit – hledejte přípravky s názvem EDTA, obsahující mikroprvky v chelátových vazbách.

Prospěšné mikroorganismy

S různými mikroorganismy je to trochu podobné jako s horninovými moučkami, jejich efekty nejsou tak výrazné, aby se daly lehce měřit, a lidé spíš mívají pocit, že „jim to s tím přípravkem hezky roste“ nebo že „je teď potřeba daleko míň zalívat“.

Nepochybuji o prospěšnosti symbiotických hub (přípravky jako Symbivit). Nějakou symbiózu s houbami má 90 % druhů rostlin, a když sázíme do půdy, která není houbami přirozeně zabydlená, uděláme velmi pravděpodobně rostlinám – nejvíc dřevinám - jejich přídavkem radost.

Ale co takzvané efektivní mikroorganismy (EM), velmi oblíbené v Rakousku? Nebo probiotika jako Weiki, což jsou opravdu přípravky složené hlavně z laktobacilů a velmi podobné probiotikům, které užíváme pro lepší trávení my lidé? Jak to funguje, a pomáhá to vůbec?

Cituji, co přesně jsou EM: patentovaná směs obsahující mléčné bakterie, kvasinky, fototropní bakterie a další mikroby v takové kombinaci, že velmi účinně likvidují patogeny, degradují dioxiny a další znečištění,a rozkládají odpady anaerobně (kvašením – součástí procesů je mléčné kvašení), ale také aerobně.

Příbuzný přípravek je bokaši (toto slovo v japonštině znamená fermentovaný materiál). Sušené bokaši je fermentovaný substrát z pšeničných otrub, obsahující EM, a můžete si ho připravovat i sami. S pomocí EM nebo bokaši se dají naočkovat kuchyňské odpadky a vznikne kompost,což se hodí, pokud nechcete mít vermikompostér.

 Tyto přípravky se aplikují na rostliny většinou prostřednictvím opakovaných postřiků na listy. Chápu to tak, že mikroorganismy prostě rostliny kolonizují, ujmou se role jejich symbiontů a zabrání v růstu jiným nežádoucím mikrobům.

Ráda bych jejich efekt vyzkoušela v praxi, samozřejmě mám jen omezené možnosti – malou zahrádku a pár záhonků nebo květináčů… ale zkusím to. Od jejich aplikace ve velkém měřítku mě trochu odrazuje, že se musí aplikovat opakovaně a s postřikováním je přece jen dost práce, takže by člověk musel být opravdu přesvědčený, že výsledek bude stát za to.

První pomoc nemocným systémům a rostlinám?

Je možné, že ve zdravých půdních systémech tyto preparáty moc smysl nemají… ale když máte degradovanou půdu, tenkou vrstvu navezené ornice u novostavby, nebo něco podobně neúrodného a nevyvinutého, pak zřejmě přijdou tyhle prostředky vhod.

Když jsem připravovala svůj kurz o spolupráci s půdními mikroby, vyměnila jsem si e-maily se známým guru naší půdní mikrobiologie Jaroslavem Záhorou. K přidávání mikroorganismů do zdravé půdy byl skeptický – na základě svých zkušeností soudí, že stejně vždycky převládnou ty mikroby, které tam „chtějí“ být doma a kterým dané podmínky vyhovují nejvíc… radil spíše všemožně podporovat rozvinutí přirozeného ekosystému.

Z jeho rad cituji:

- respektovat mystické indiánské nevstupování do půdy nástroji – pak se asi po 4 letech obnoví svět půdních hub

- udržovat půdu stále krytou vegetací nebo mulčem (spadané listí, zbytky po sklizni)

- pěstovat co nejpestřejší škálu rostlin

- hnojit kompostem

A těmito moudrými radami pro dnešek končím.

Příští poslední díl povídání o mýtech a magii v zahrádkářství budeme věnovat biodynamice.