Všelijací národové

Mladá pokladní v supermarketu má zrak zastřený nudou, a možná i nějakou chemikálií ovlivňující mozek, nebo prostě od přírody daným nedostatkem nervových spojů v dutině lebeční. „A toto je čo?“ ptá se mě. „Kedluben,“ odpovím a ona dlouze hledá v tabulkách. „A to sa váži?“ – „Ne, to je od kusu.“ – „A toto je čo?“ ptá se opět, protože přišel na řadu květák.

Nakonec pokladní zůstane bezradně zírat na displej, který jí ukazuje, že mi má na moji dvouticísovku vrátit devatenáct tisíc korun.

Připadalo by mi to zábavné, nebýt toho, že jsem předtím vystála v našem místním supermarketu Albert půlhodinovou frontu, protože podobné problémy pokladní má s každým zákazníkem. Před časem tu měli Ukrajinku, které jsem se taky hleděla vyhnout, jakmile jsem ji u některé pokladny zmerčila, ale takhle neschopná tedy nebyla. Jen strašně pomalá a jako náměsíčná.

Člověk by byl málem v pokušení dopouštět se generalizací o národech, které k nám přicházejí z východu,  ale vím, že je to samozřejmě nesmysl. Je to stejné jako s národy přicházejícími ze západu: například Angličany jsme si tradičně představovali jako sportovně založené džentlmeny, obdařené suchým humorem, a nikoli jako ty obtloustlé, rudolící dělňasy, které do Prahy láká nesmírně levné pivo v kombinaci s nesmírně levnými letenkami a jejichž povykující, uřvané opilecké houfy v ulicích Starého města rozhodně nepřehlédnete.

Národy. Podivný pojem, vždycky mi to připadalo trochu jako „nádory“. Proč by měl člověk být hrdý na svůj národ, stavět na tom dokonce svou identitu, a konečně proč by se mělo mezi národy nějak ostře rozlišovat a dokonce v jejich jménu za něco nebo proti někomu bojovat? Nechápu.  A myslím, že se mnou to nechápe řada mých vrstevníků, že nám to v hloubi duše připadá jako nepotřebná veteš. Jsou přece mnohem důležitější problémy, například bychom měli zachraňovat, co se dá, z přírodních zdrojů a životního prostředí.

A přece je ještě pro generaci mých rodičů vlastenectví něčím nedotknutelným. Pokaždé, když mi vyšla nějaká knížka, bylo prakticky jediné, co mého otce zajímalo, zdali se tam nějak nenavážím do českého národa. Ostatně i většina konfliktů v dnešním světě má něco společného s nacionalismem, neboť přílišná hrdost na vlastní národ přináší odpor až nenávist k národům jiným.

Obávám se ale, že nemá smysl volat po tom, aby vlastenectví zaniklo – on by se pak prostě jen našel jiný důvod ke konfliktům. Možná by byl jen upřímnější. Při bližším pohledu se totiž často ukazuje, že ve skutečnosti se bojuje o tenčící se přírodní zdroje, anebo je to otázka samčího testosteronu, který nenalézá uplatnění v něčem konstruktivním a frustrovaní jedinci se pak vrhají po hlavě do útoku.