Chcete-li se ponořit do nočních můr týkajících se poměrně brzké budoucnosti a potvrdit si své nejhorší obavy z toho, kam spěje EU, přečtěte si právě vyšlou knížku Deník 3038.
Jedná se o první díl trilogie a chvíli budete možná tápat, kdo ji vlastně napsal, protože autorka – Šimona Löwensteinová – se rozhodla pro mystifikaci, označuje se za pouhou překladatelku a tvrdí čtenářům, že deník nalezl vydavatel až někdy ve vzdálené budoucnosti a že některé jeho části pocházejí z let 1994 a 2004. Není mi jasné, jaký má tato šaráda důvod, snad nabude smysluplnosti v dalších dílech. Stejně tak se to má se závěrečnou pasáží, kde formu deníku opustíme a najednou jsme svědky toho, jak nějaký doktorand trénuje AI (robocom) v lidštějším způsobu myšlení.
Ta úchylná evropská opatření
Kniha se bude líbit lidem, kteří se obávají, jak by to dopadlo, kdyby se všechna ta zpovykovaná opatření EU navrhovaná výstředními levičáky a ekology opravdu zrealizovala. Já osobně jsem se dílem bavila a dílem mě to přimělo k zamyšlení, protože popravdě s těmi levičáky a ekology v mnohém sympatizuju; teď se konečně dokážu aspoň trochu vžít do lidí, kteří varují před „novou zelenou totalitou“.
K deníku samotnému: doufám, že sem nenapíšu žádný spoiler, protože se mi nezdá, že by se v knize rozkrýval nějaký napínavý děj, spíš se tu odhalují nové a nové „slupky“ reality a vyskakují na nás různé více či méně strašidelné detaily. Deník si píše čtrnáctiletá dívka, která se musela narodit v roce 2024 a dostala se do soukolí bizarních reforem EU, snažících se dotahovat ideály tolerance, rovnosti všech etnik, podpory uprchlíků, svobodné volby genderu, pohlaví a sexuální orientace, jazykové korektnosti, ekologické úspornosti a tak dále… což se všechno poměrně hodně zvrtlo.
Všechno nabylo nestvůrných rozměrů proto, že všichni lidé už nemají stejná práva, ale jejich možnosti volby a pravomoci jsou odstupňované podle, řekněme, jejich „uvědomělosti“, čímž nastal návrat totality a kádrování. Školství sice hlásá otevřenost a pochopení pro všechny „odlišně schopné“, tedy inkluzi, ale ve skutečnosti nálepkuje, škatulkuje, odsuzuje k restrikcím a učivo představuje nalejvárnu ve stylu přednášek z „marxáku“, které jsme museli povinně absolvovat za totáče a kde šlo jen o to, navrčet se určité penzum nesmyslných frází a radši o nich nepřemýšlet. Protagonistka se marně snaží pochopit, jak věci fungují, a všechno se správně naučit – ono to ani nejde, protože panující pravidla, zásady, hodnoty a morálka představují absurdní nerozluštitelnou motanici. Všechno korunuje nový český pravopis, dokonale zreformovaný, kterým je třeba se v částech textu prokousávat.
Výsledek je značně zahlcený detaily, což působí dojmem, že autorka má opravdovou pifku na různé školské a společenské reformy a na celou evropskou byrokracii a tímhle počinem si dost ulevila. Jenže aspoň mně se kvůli tomu kniha nečtla právě hladce a snadno.
Jak oddělit zrno od plev
Přiznávám, že některé věci, které tato nová společnost prosazuje (a které autorka zjevně nenávidí), se mi docela líbí: například důraz na kvalitu života a ve jménu toho dostupná euthanasie, přiznání práv zvířatům, snaha o uhlíkovou neutralitu a ekologickou šetrnost, pochopení pro LBGT lidi, to, že se bohatší země snaží pomáhat chudším s jejich problémy a s miliony migrantů, nebo rytí do křesťanství (v naprosté shodě s učivem předkládaným protagonistce mě taky vždycky iritovalo přikázání, že máme ctít otce svého a matku svou, a ještě ke všemu proč? - „abys byl dlouho živ na zemi“… takový nesmysl).
Tyto dobré úmysly ale dláždí cestu do pekel, protože veškerou moc zjevně mají v rukou jakési elity, které rozhodují o tom, které jedince vylepšit a nad kterými zlomit hůl – protagonistka patří k vrstvě „asíků“, asociálů, která žádná privilegia nemá. Zvlášť je ostrakizováno mateřství, protože předává potomstvu špatné hodnoty, naopak jsou tolerovány patriarchální zvyky věřících (zřejmě muslimů). V rámci všeobecně rozšířené euthanasie se likvidují třeba klonovaní jedinci, nebo takoví, kteří podle dobrozdání elit nějakým způsobem trpí.
Trochu mě rušilo, že „rodičovská součást rodička“ (tedy matka) má jako samoživitelka problém vydělávat dost peněz a pořizovat svým dětem oblečení, školní pomůcky a podobně. Myslím si totiž, že skutečná „levičácko-zelená totalita“ by vydělávání a nákupy vůbec zrušila, nebo by všichni měli něco jako základní mzdu (universal basic income, UBI), navíc by všechny detaily soukromí byly „po čínsku“ šmírované a regulované přes mobily a identifikační a platební karty, a také by se společnost přeorientovala od hospodářského růstu k nerůstu (degrowth), tudíž by nějaké soupeření v konzumu ani nebylo možné. Autorku ale zřejmě ekonomické aspekty společnosti až tolik nezajímají, nesnaží se je domýšlet nějak jinak, než jak to chodí dnes.
Nenáhodná náhoda neboli koincidence
Právě jsem si přečetla zdravici nového ředitele naší místní ZŠ čtenářům našeho místního zpravodaje. Je to vystudovaný češtinář a pravopis ponechávám, jak je: „Vážené čtenářky Vážení čtenáři,… v roce 1988 jsem vyšel z naší, tehdy osmiletky a zamířil na gymnázium…“
Já vím, že špatně umístěné čárky a podivně poskládaná slova neznamenají až tak velký přečin, jenže jsem na to háklivá. Následuje výčet toho, čím se ředitel zabýval během své pracovní dráhy a co by do knihy Šimony Löwensteinové podle mě docela dobře zapadlo: výjezdní kurzy SES (Sebe poznáváme jen Spolu) pro žáky i učitele, předmět osobnostní výchova, dále se věnoval leadershipu a sociálně-emočnímu učení, tzv. SEL, „to je zaměření na sebeuvědomování a sebeřízení, empatii a navazování vztahů, zodpovědné rozhodování nebo kritickou zvídavost.“
Zase jsem rozpolcená – je určitě správně, aby si žáci necpali do hlavy spousty zbytečného učiva, které okamžitě zapomenou, aby rozvíjeli své „měkké dovednosti“ a uměli spolupracovat s různorodou škálou jiných lidí a ujasnit si, co sami v životě chtějí – ale když vidím, jak tento kvalifikovaný češtinář staví věty a píše čárky… inu, tak cítím určitou skepsi.
Josef Konrad Lewhardt (vydavatel): Deník 2038, díl I. Nová vlna 2023.
