Víme svý (a necháme si to pro sebe)

Nová kniha Věry Noskové Víme svý stejně jako předchozí díly trilogie – Bereme, co je a Obsazeno – velmi úspěšně evokuje dusnou atmosféru totality a strhne čtenáře, aby spoluprožíval různé životní strázně i radosti hrdinky Pavly. Aspoň mě její příběhy pohltily dokonale.

Věra Nosková začínala básněmi a na její próze je to vidět – dovede vyvolat velice působivě atmosféru dané chvíle včetně barev, vůní, celé plastičnosti, ať jde o popis prostředí nebo lidské pocity. Když se s Věrou bavíme, někdy si stěžuje, že nemá moji bujnou představivost a schopnost psát sci-fi fantasmagorie – jenže já jí mohu jen závidět úžasnou paměť na detaily a schopnost spřádat autentická, věrohodná realistická vyprávění.

Asi není nutné, aby člověk doby totáče sám prožil - pro mladší generaci může být tahle četba zajímavá a poučná - ale já se při čtení Věřiných knih vždycky vrátím do minulosti.

V tomto dílu trilogie posílá Věra Nosková svoji hrdinku do pohraničí, takže poznáváme celý nejhorší marasmus těchto oblastí, vydrancovaných, vybydlených a pak osídlených směsí nezakořeněných lidiček, alkoholiků, primitivů, tuláků bez vztahu k domovu, přičemž stranickými funkcionáři a bafuňáři se zákonitě stávají ti nejhorší z nich, kteří v sobě mají nejméně morálky a skrupulí a nejvíc bezostyšné dravosti. Na tohle jsou moje životní zkušenosti krátké, protože jsem poměry v pohraničí na vlastní kůži nezažila, ale stoprocentně tomu věřím.

V knize ovšem pořád doznívá dřívější motiv, že si totiž Pavla řeší svůj vztah k rodičům, k otci, který zmizel z jejího života docela, a k matce, která představuje dosti děsivou noční můru kombinace samých nepříjemných vlastností: dominance, omezenosti a maloměstské malosti a tuposti, vylučující jakékoli snahy o porozumění nebo soužití. Navíc Pavla například nezdraví stranické vůdce městečka, kde dělá osvětářku, a odmítá se s „načalstvem“ vůbec bavit – což samozřejmě muselo být v té době neudržitelné a muselo to vést ke ztrátě místa i potenciálních vztahů v komunitě. Jinými slovy, Pavla vlastně není socializovaná a připravená ke kompromisům tak, jak většina z nás v té době přece jenom byla. Čili je odsouzená k tomu, aby přežívala na okraji společnosti, a ne uvnitř jejích struktur, i když jen tak povrchově, naoko, otráveně a neochotně, jako to typicky činila masa nás ostatních.

Ale přesto: kdo to zažil, aspoň zčásti v příběhu pozná sám sebe, a kdo nezažil, snad aspoň trochu pochopí, jaké to bylo.