Vdaná za beduína

Právě jsem dočetla knihu Married to a Bedouin od Novozélanďanky Marguerite van Geldermalsen. A pochopila jsem zase o trochu víc, v čem mohou spočívat kulturní rozdíly…

Nabízí se srovnání s knihou (a filmem) Bílá masajka, což byl příběh o kulturní nekompatibilitě partnerů a taky o tom, že protagonistka si svého muže vybrala dosti neuváženě, bez ohledu na jeho povahu, jen proto, že jí připadal neodolatelně sexy.

Tenhle „beduínský“ příběh je jiný. Vypravěčka zabrousila někdy koncem 70. let do jordánské Petry s kamarádkou jako turistka. Tehdy v jeskyních starověkého skalního města ještě bydleli autentiční Beduíni. Dívky nadšeně přijaly pozvání jednoho z nich, aby přespaly v jeho jeskyni. Uměl anglicky, živil se provázením turistů, byl hezký a sympatický a kupodivu ve svých zhruba třiceti letech ještě svobodný – jak se později ukázalo, čekal na evropskou ženu. Což se mu v podstatě splnilo, i když přijela z Nového Zélandu. Mohammad se nesnažil dostat do nějaké bohaté západní země, Marguerite s ním celkem šťastně a spokojeně žila v Petře až do jeho smrti v roce 2002 a narodily se jim tři děti.

Autorka detailně popisuje životní styl a zvyky beduínů, kterým se postupně přizpůsobila, což jí evidentně nedělalo potíže a docela jim přišla na chuť, ale myslím, že k tomu měla povahové předpoklady. Je znát, že jí nevadilo pomalé životní tempo, každodenní rutina kolem získávání vody, paliva, pečení stále čerstvých chlebových placek, nekonečného ručního praní a podobně, a nevadil jí ani naprostý nedostatek soukromí, kdy do její domácnosti mohly kdykoli chodit návštěvy, zejména z řad početného příbuzenstva, a zdržet se neomezeně dlouho – třeba klidně přes zimu. A naopak dovedla ocenit úzký kontakt s přírodou a živly, spaní pod hvězdnou oblohou od jara do podzimu, proměnlivou krásu okolních skal, svěžest vegetace po sezónních deštích, závislost na oslících coby dopravních prostředcích, kozách a ovcích jako zdroji potravy a podobně.

Dnes už to asi v Petře vypadá jinak, stala se jednou z nejmódnějších turistických destinací, vyrostly tam moderní hotely a předpokládám, že i beduíni se asi takzvaně „zcivilizovali“. Na konci vyprávění, kolem roku 2000, už jim ostatně nařídili vystěhovat se z jeskyní starobylého skalního města do nových betonových domů vystavěných poblíž. Možná se změnily i hodnoty těchto lidí, ale v osmdesátých letech byly ještě velmi prosté a tradiční: ohniskem života byla reprodukce, tedy sňatky a děti. Raději chlapečci než holčičky, a čím víc, tím líp. Autorka působila v Petře také jako ošetřovatelka a popisuje, že ačkoli se kojenecká úmrtnost oproti dřívějším generacím velmi snížila, lidé přesto naprosto odmítali antikoncepci s tím, že o počtu dětí přece rozhoduje Alláh.

Četla jsem, že oproti jiným muslimským kulturám je postavení žen u beduínů poměrně rovnoprávné, a tohle vyprávění tomu nasvědčuje. Autorka sice chodila v tradičním dlouhém hábitu a blůze s dlouhými rukávy a na hlavě nosila šátek uvázaný na babku, ale tento oděv zhruba odpovídal tomu, co nosily naše prababičky v 19. století. Jen občas někdo Marguerite upozornil, že například není vhodné, když se chodí vybavovat jako jediná žena s hloučkem místních mužů. V beduínských jeskyních či stanech sice existovaly zóny vyhražené mužům (blíž vchodu) a ženám a dětem (v hloubi příbytku), ale běžně nikdo moc nerespektoval jejich hranice. Také mnohoženství sice existovalo, ale jen v menšině rodin, protože muži raději investovali do jiných věcí než do druhého sňatku, a navíc se zdálo, že samotným ženám polygamie nevadí.

Marguerite se musela přizpůsobit místním zvykům třeba v tom, když jí tchán na znamení své úcty nechal nasadit zcela zbytečnou zlatou korunku na jeden zub – čistě pro ozdobu. Kdykoli se jí narodilo dítě, proudily do jejího domova spousty návštěv, slavily tu a chovaly se jako doma. Požadovat soukromí by znamenalo urážku. Ale zase – ti lidé se uměli bavit, a když se jednou dali do slavení, hodování, zpěvu a tance, pořádně si to užili. Jelikož my Evropané jsme posedlí hygienou, zajímalo mě, jak to chodilo v jeskyni u beduínů. Pro koupel si jednoduše ohřáli vodu a nalili do plechové vany, opět hodně podobně, jako to asi chodívalo u našich předků v 19. století.  Vodu ovšem museli nejprve nanosit v kanystrech na hřbetě oslíka od jediného místního pramene, ale to bylo pokládáno za tak příjemnou práci, že se o ni místní větší děti praly. Malým dětem z jeskyní ovšem hrozila četná nebezpečí – pád ze skalní římsy, bodnutí škorpióna, fatální popáleniny.

Když to shrnu, takový životní styl by asi šel silně na nervy nám evropským neurotickým workaholikům, ale určitě má své půvaby. Hlavně v té prostotě, v tom, že se skutečně točí kolem těch nejzákladnějších věcí. Je možné, že když máte méně podnětů, ale silnějších, všechno si intenzivněji prožijete a život tím vlastně získá na kvalitě. Tedy aspoň pro někoho.