Topolova nevlastní sestra

Nakladatelství Odeon chystá v květnu vydání knihy Axolotl Roadkill od Němky Helene Hegemann a já jsem si ji v předstihu přečetla. Ve zkratce: kapku mě to zničilo, ale některé fajnšmekry knížka možná potěší.

Helene Hegemann je ročník 1992, ale tuhle knihu napsala už v šestnácti a vydala v sedmnácti, čímž trumfla Dorotu Maslowskou i Natálii Kocábovou. Otázka je, jestli tenhle trend snižujícího se věku autorek nenese kapku nezralé plody. Na druhé straně – takovouhle hloubkovou sondu, která vynesla na denní světlo naprosto surový materiál, by o pět let později někdo napsal už jen těžko. Výsledek by zřejmě byl mnohem stylizovanější.

Můj celkový dojem: možná mě to mělo (jako osobu středního věku žijící trapně měšťácky a usedle) šokovat a pohoršit, ale místo toho mi četba dělala potíže prostě proto, že mi tenhle pokrm přišel obtížně sežvýkatelný. I když v zájmu spravedlnosti musím říct, že Topolova Sestra se mi četla ještě o něco hůř a na rozdíl do Axolotla jsem ji nedokázala dočíst – ale zase, Axolotl je podstatně tenčí. Nějaká podobnost s Topolem tady skutečně je, představy, vize, vzpomínky a feťácké úlety se vrší jedno přes druhé a vy se vůbec neorientujete, jaká je tedy realita a co ty postavy skutečně dělají. No, možná by na tom čtenář neměl pedanticky lpět. Jenže čistě se poddat proudu představ a obrazů je mnohem lehčí na prostoru řekněme jedné básně, než celé knihy. A Axolotl mi navíc přišel jaksi schválně „vosolený“, jako by se do toho dospívající autorka silou mocí hodně obula. V tomto ohledu mi připomínala Radku Denemarkovou, která to dělá taky a píše zřejmě záměrně nepříjemně.

Dodatečně jsem si přečetla, že je to vlastně remix: Helene Hegemann použila spoustu hlášek opsaných z internetu nebo odjinud, aby z toho sestavila originální výpověď z berlínské drogové scény. Je fakt, že jsem četla pořád dál a čekala jsem na zajímavé střípky, povedené hlášky, groteskní situace a šťavnaté záblesky, protože občas mě tam něco fakt zaujalo. Celkově ale čekejte kompilát útržků a výkřiků, který může slabší povahy utahat a zmást.

Hlavní postava je mladá dívka Mifti, to je z textu celkem jasné. Co je ale s jejími rodiči, jestli Annika a Edmond jsou skutečně její sourozenci, Ophelia její milenka (jelikož Mifti je asi bisexuálka) a kdo jsou vůbec další postavy, v tom jsem se neorientovala. Asi padesát stránek před koncem hrdinka vystřízliví a vykládá o svém životě terapeutovi, ale stejně nevíte, jestli si nevymýšlí a jestli nejde o další vrstvu rozostřených, halucinogenních představ. No dobře, možná to není podstatné. Ale čeho se chytit? V zoufalství si přečtete doslov, prohledáte internet a zjistíte, že Helene Hegemann skutečně ztratila ve třinácti letech matku, takže trochu pochopíte ty pološílené stavy a neustálé přepínání mezi tím, že matka (Alice) je mrtvá a že je ke smůle hrdinky až moc živá.

Vadily mi občasné zamotané abstraktní věty, na kterých autorka zřejmě demonstruje své IQ a schopnost používat cizí slova. Znějí tak nějak přemoudřele. Příklad: „Že sis k sobě pozvala tolik lidí najednou, nebo spíš tolik žen, to je způsobeno mým subjektivním dojmem o tom, co jsi za člověka. Mám tě za někoho, kdo chce vzbudit pozornost extrémností, je egocentrický a ostatním lidem vmetá do tváře vlastní problémy nebo vlastní duši, aby se krátkodobě osvobodil, a reakce, který to vyvolá, si vychutnává a potřebuje je. Absolutní pachatel, ale taky oběť, kterou nakonec ošukám.“ – Hm, z toho jsem tedy jelen. „Mám tě za někoho“ nebo „on má za to“ je vazba, která se tu často opakuje a kterou by taková fetující dívenka těžko používala, takže je možné, že překlad není zcela adekvátní. To ale neposoudím.

Z druhé strany spektra mi trochu vadily ty záměrně šokující – chtěně provokativní – pasáže. Nepohoršovaly mě, ale přece jen mi něčím vadily. „Buď si můžu dělat dobře u kvalitativně hodnotného hardcore porna, nebo zírat nejdřív na svoje nehty, a pak do zrcadla. Z mých kožních derivátů se staly krusty ekzémů přerůstající jedna přes druhou a řasy se mi lámou.“ (Docela eklhaft, že?) Nebo tohle prostě nechápu: „Potřebuju... kostým sovětské uniformy od Chanela, který mě zahalí do zlatavé elegance dvacátých let měkké jako plyš.“ Cože – sovětské uniformy od Chanela? U Chruščova, co si mám pod tím představit???

Někde mezi těmito extrémy jsem si našla „perličky na dně“, které mě potěšily. Třeba pasáž o slonovi, který vyskočil z vagonu visuté dráhy, a hned navazující věty o zenovém mistrovi a o tom, co dělat, když při meditaci pořád myslíte na toaletní papír. Nebo když na jiném místě postavy diskutují se studentem grafického designu o tom, co má odevzdat, jestli mušle („na struktuře vnitřku mušle je prostě něco totálně intimního“), nebo „krvácející chodidla a telefon a takový sračky“ jako nějaká studnetka z Tchajwanu. Nebo jak hrdinka sugestivně popisuje, proč nedokáže chodit do školy – naprosto jsem ji pochopila: „Od teď budu na každou otázku týkající se mých rodinných poměrů odpovídat: žádnou rodinu nemám. To si přísahám už p prvních dvou krocích po modře tečkovaném linoleu, které mě nepřijatelným tónem prosí, abych se rozloučila se svou existencí feny bojového psa diskutující o módách intelektuálů ve slibné atmosféře pozdního léta. Říkám si: apartment, wrestling, rock’n’roll. S každým metrem ztratím část své slovní zásoby. Na tomhle místě nebudu v nejbližší době schopná žádného jiného výkonu než trvale zapomenout, že pracovní listy je třeba vždycky přeložit v půlce, než se vloží do děrovačky. Pokud se listy papíru neděrují tak, aby byly zarovnané přesně podle hrany, vyčnívají v konečném efektu z pořadníku a mají za následek neuspokojivou poznámku „dostatečná“ v kolonce „spolehlivost a pečlivost““.

Pokud znáte berlínské reálie, prý tam jsou, ale to taky neposoudím. A ten zvláštní název? Axolotl je usmívající se mlok, symbol věčné nedospělosti, a hrdinka ho nějakou chvíli vláčí s sebou v igelitovém pytlíku. Zdá se ale, že aspoň s ním to dopadne dobře, protože terapeut ho nastěhoval do pohodlného akvária.