Tajemství mateřské lásky

V časopise New Scientist jsem našla úžasné věci o vlivu oxytocinu na naši psychiku.

Oxytocin jsem znala hlavně z toho, že jím porodníci urychlují děložní stahy, ale tahle látka funguje i jako neurotransmiter, tedy prostředník komunikace mezi nervovými buňkami. A dost zásadně ovlivňuje naši psychiku.

Oxytocinu se přezdívá „hormon lásky“. Jeho hladiny v krvi dostupují vrcholu při orgasmu, právě on působí, že láskyplné doteky nás dokáží zkonejšit a magicky rozpustit náš stres. U pokusných osob, kterým byl podán, vyvolával velkorysost a štědrost.

Oxytocin se uvolňuje do krve nejen při sexu, ale také při sociálních interakcích. Takže když si s někým hezky popovídáte, přinese vám to podobný požitek jako sex.

Aha! zaradovala jsem se, když jsem si to přečetla. Konečně chápu vášeň starších (ale i mladších) lidí po tom, aby si mohli s někým povídat. Když jsem loni pobývala po nemocnicích, myslela jsem, že vylítnu z kůže z ostatních pacientek na pokojích, které nemohly ani na chvíli zůstat zticha. Nebavilo je číst, natož něco poslouchat ve sluchátkách, nechodily ani na televizi a toužily jen a jen tlachat, i za cenu, že už podesáté nebo podvacáté opakovaly totéž. Zuřila jsem. Teď vím, že povídání (bez ohledu na nudný obsah) poskytuje lidem oxytocinový rauš. Ale čím to, že já sama zažívám příjemný pocit z hovoru jen málokdy a daleko víc potřebuju samotu? I tohle jsem vypátrala: zřejmě mám snížený počet oxytocinových receptorů. A jak jsem na to přišla?

Jednoduše. Právě oxytocin působí, že si malé dítě začne spojovat sociální kontakty s pocitem štěstí, klidu, spokojenosti. Pokud kojenec není v úzkém styku s matkou nebo jiným pečovatelem, počet jeho oxytocinových receptorů atrofuje, sníží se už natrvalo. Přitom pokusy na zvířatech ukázaly, že oxytocin zásadně ovlivňuje vytváření mateřské vazby k potomkům a obecně schopnost sociálních vazeb. Krysy a myši zbavené oxytocinu opouštěly svá mláďata a ztratily schopnost poznat členy své skupiny.

Takže tady leží kořen toho, proč mají děti z kojeneckých ústavů později problémy v lidských vztazích, i když se třeba dostanou do láskyplné rodiny. Když totiž necháte miminko ležet, pouze ho přebalujete a krmíte a neposkytujete mu láskyplné doteky, přijde o své oxytocinové receptory. Dohaduji se, že ztráta oxytocinových receptorů může také exaktně vysvětlit povahový rys, který filozofující biolog František Koukolík označil jako „citové deprivantství“: jde o lidi, kteří v dětství prošli chladnější výchovu, třeba i v rodině, a to v dobách, kdy se pokládalo za správné miminka nechat ležet a nechovat je. To jim mohlo snížit počet oxytocinových receptorů. Po celý život jsou pak chladní, tvrdí a orientovaní spíš na věci nežli na vztahy.

No a já si myslím, že jsem taky tak trochu deprivantka: ani mě matka nechovala a nemazlila se se mnou, vůbec si nevzpomínám, že by se mě někdy rodiče láskyplně fyzicky dotýkali. Souvisí to s tím, že lidský kontakt – třeba ono povídání s náhodnými známými v nemocnici – snesu jen chvilku, a pak začnu být netrpělivá, tiše zuřím a rozbolí mě z toho hlava? A souvisí to i s tím, že jsem si o své dvě děti nikdy nedělala starosti a když byly malé, trpěla jsem pocitem, že se na mě až moc lepí a že bych se potřebovala volně nadechnout? Vsadím se, že ano. 

Můj starší syn Honzík mi neustále připomíná, jak jsem se před ním jednou prořekla, že těsně po jeho narození mě napadaly velmi podivné věci, například: „Co by se stalo, kdybych ho strčila do pračky?“ Myslím, že je to běžnější jev a matkám chvíli trvá, než se v nich „odstartuje“ mateřská láska, a nejspíš to taky souvisí s hladinami oxytocinu. Ale je taky klidně možné, že jsem naprůměrně krkavčí matka. Naštěstí to pro moje děti znamenalo zase nadprůměrně víc svobody, ale nevím, jestli to dostatečně ocenily. Tak už to s dětmi chodí, ať děláte co děláte, vždycky vám to vyčtou. Což jsem právě sama potvrdila tím, co jsem sem napsala o svých rodičích, kteří se o mě určitě starali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.