Švýcarské dojmy

Když jsem se chystala na pětidenní výpravu do Švýcarska, trpěla jsem jistými předsudky: nejsou tam všichni příšerně škrobení, nafrnění a pedantičtí? Co když mi oprýská lak na nehtech, nebo nebudeme mít umyté auto? To nás okamžitě vypovědí? Švýcary jsem si představovala jako lidi nafoukané a nesnášenlivé.

Teď po návratu vím, že je to země sice o něco načinčanější než Čechy, ale určitě je tam příjemno žít, jak dával už dlouho najevo můj synek Jakub, který tam půl roku studoval a kvůli kterému jsme tam jeli. Vlastně jsme viděli jen Basilej, blízké pohoří Jura, a pak velmi krátce Curych, čili vesměs německy mluvící část země, a ještě bez velehor. Nicméně Basilej na mě působila dojmem idylického poklidu, všichni tam jezdí na kolech, domy většinou mají tak čtyři patra a jsou porostlé popínavými rostlinami, nebo mají kolem sebe květinové záhony, a lidé si houfně chodí zaplavat do průzračného Rýna, který protéká městem opravdu rychle, takže se nechávají unášet jeho proudem vždycky mezi několika mosty. Věci přitom mají uloženy ve speciálním nepromokavém vaku, který za nimi ve vodě vlaje. Jakub si ho pořídil také a denně si chodil zaplavat do řeky.

 V Basileji jsme ovšem ještě viděli dozvuky fotbalového Eura: finále se sice hrálo v Rakousku, ale fanovské zóny s ohromnými obrazovkami, tribunami plnými sedadel a vysokými drátěnými ohradami kolem tady na ně ještě čekaly. Jakub tvrdil, že hromady odpadků a střepů po Euru sice zmizely přes noc, ale všude ještě pár dní čpěla moč fanoušků (přitom všude byly spousty mobilních WC). Zajímavá věc: poměrně často jsme projížděli hraniční čárou mezi Švýcarskem a Německem, a pokud v autě seděla moje matka a já, nikdy nás nezastavili. Ale pokud byl v autě buďto jen jeden můj syn, nebo oba, celníci je okamžitě legitimovali, prohrabali jim auto a ptali se jich, zda nejedou na Euro. Můj syn Honza se naštval a prohlásil, že ho to uráží a že bude volit Národní stranu.

No a co je v Basileji k vidění? Začali jsme u úžasně malebné radnice hýřící barvami, hlavně červenou, a různými malůvkami: opravdu vypadá, jako když si zemědělci, pastevci a horalé postavili radnici podle svého vkusu. Turisté mají přístup dovnitř a můžete z pitoreskně vymalovaných chodeb sledovat jednání v sálech. Před radnicí prodávají sýry, třeba gruyére, a u každého stánku můžete ochutnat. Pak jsme si prohlédli úžasný románský a raně gotický chrám s naivistickými soškami různých příšerek, hříšníků vstávajících z hrobů a podobně, dvakrát jsme přepluli přívozem Dunaj, a konečně jsme zavítali do Tinguely musea, kde jsou většinou pohyblivé objekty (dříve by se řeklo mobily, ale dnes si pod tím termínem představíme telefon) – tedy kinetické plastiky od Jeana Tinguelyho, které působí úžasně nápaditě a humorně, a člověk si také může zkusit sám tvořit pomocí různých mechanismů, počítačů a tak. Čili je to osvěžující, i když jste celí uťapaní po prohlídce města.

Pak mě ještě zajímala zoologická zahrada, údajně nejlepší v Evropě. Oproti trojské zahradě je menší a nemá tak krásný přírodní terén, ale je v centru města a má samozřejmě všechny moderní vymoženosti, jako skleněné bariéry nebo příkopy místo klecí, velký koutek s domácími zvířaty pro děti, nebo interaktivní výstavky. Nejvíc mě uchvátili lidoopi, mají tu totiž velké tlupy goril, orangutanů i šimpanzů, a můžete je pozorovat přes sklo na vzdálenost několika decimetrů, jak vyšťourávají z krmítek jídlo pomocí klacíků, čímž se zabraňuje, aby se nudili.

Konečně jsme se vypravili za město do Německa do areálu firmy Vitra. Ta vyrábí židle, ale zároveň podporuje avantgardní architekty, takže tu můžete vidět budovu muzea od Franka Gehryho, požární zbrojnici od Zahy Habib, která ale svému účelu sloužila jen krátce, protože její divoké úhly, znázorňující explozi, nejsou moc funkční a nepůsobí na psychiku dobře, a konečně uklidňující konferenční centrum od Japonce jménem Tadao Ando, což je budova zenově prostá a na můj vkus až příliš šedá a betonová. V budově od Gehryho je právě teď úžasná výstava o bydlení v islámských zemích, které mě fascinovalo svou pestrostí, rozmanitostí i tím, jak ve videozáznamech můžete nahlédnout přímo do života místních rodin od Mauretánie po Palestinu.

Pohoří Jura mi dost připomínalo naše hory, až na to, že tu daleko častěji potkáte pasoucí se koně, krávy, ovce a kozy. No a Curychem jsme jen krátce prošli, když už jsme ho měli po cestě: je daleko velkoměstštější než Basilej, ale na březích jezera by bylo krásně, kdyby tu právě nebourali fanovské zóny po Euru, a koukli jsme se na barevný dům od Le Corbusiera, jeho poslední stavbu, než v roce 1965 zemřel, na čínskou zahradu v jeho sousedství a na vitráže od Marca  Chagalla v kostele Frauenmünster. No a Švýcaři? Nepřišli mi vůbec upjatí nebo nafoukaní, aspoň na první pohled jsou to neobyčejně milí lidé a všichni se mohou přetrhnout, aby se vám zavděčili a pomohli vám.