Streetartové Holešovice

Tak jsem se rozhodla shlédnout v centru DOX výstavu Planeta Eden a při té příležitosti rovnou i tamní streetartovou výstavu Metropolis. Nedopatřením jsem si připravila ještě vícevrstevnější zážitek...

Začala jsem tím, že jsem v zamyšlení v tramvaji přejela Strossmayerák na Nábřeží kapitána Jaroše. Tam, jak je na kandelábru pořád to uvázané kolo na památku smrti cyklisty Honzy Bouchala pod koly automobilu. Rozhlédla jsem se a přišlo mi celkem logické projít podél Vltavy na tramvaj na Vltavskou a svézt se do Holešovic. Sice jsem tušila, že ta dálniční křižovatka mezi stanicí metra Vltavská a řekou není zrovna nejlíp průchodná a nejpřátelštější k chodcům, no ale co. Prošla jsem pěkně kolem berňáku, ale pak mi nezbývalo než se pustit po schodech dolů do značně nevábného průchodu. Týýýjo! Rázem jsem se ocitla v epicentru bezdomoveckých doupat, ve čpavém smradu moči, mezi odpadky, špínou, míjela jsem papundeklová lůžka, kde tedy za poledne nebyl nikdo doma, takže všude bylo liduprázdno, jen dole pod zábradlím, na uzoučkém trávníčku nad Vltavou si někdo něco klohnil na vařiči... Do toho samozřejmě všudypřítomná graffita a na ozdobu uprostřed té bezútěšnosti nezbytná komunistická abstraktní plastika, protože tohle chmurné betonové bludiště vzniklo někdy v 70. letech. Kulila jsem na tolik koncentrované depkoidnosti oči. Navíc se v tomhle bludišti temných podchodů, průchodů a schodišť prostě nezorientujete, nikde žádná cedulka, šipka, kudy jako dojít na tu zatracenou Vltavskou... všude kolem jen omšelý, počmáraný, potřísněný beton. Jako nejhorší a nejodpudivější kout nějakého ghetta... nakonec jsem vylezla na povrch skoro v půli cesty k holešovické tržnici. Stanice Vltavská, na kterou jsem původně chtěla dorazit, ode mě zůstala oddělená dálničními pásy ohraničenými svodidly, jasně na celé kolo vyřvávajícími: SEM, CHODCI, V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NELEZTE!!! Těmito místy můžete jedině profrčet autem. Kus krajiny, která se vás ze všech sil snaží vyvrhnout a odpudit.

Po tomto zážitku mi výstavní prostory v DOXu – tovární haly ledabyle omítnuté a místy ponechané v syrovém stavu – přišly tak nějak přirozené. A výstava Metropolis taky. Svět je syrové místo. Všechno je v hajzlu. Lidi jsou hmyz. Co že jsem to vlastně chtěla? Něco jiného než hrací automaty, dálniční nájezdy, sprejování a tagování, rapování a naštvání, hamburgery a noční bary... no a co jako eště??? Rytmy, nervy, tepání, blikání. Barvičky, neóny, larvičky, hormony. Ještě začnu básnit. Metropolis je prostě kapku stylizovaný a pocukrovaný kus města.

Pokračovala jsem do zadního prostoru na retro sci-fi výstavu Planeta Eden: její téma zní Svět zítřka v socialistickém Československu v letech 1948–1978. Směs nostalgie a pobavení, protože třeba technooptimisticky-kosmonautické obálky časopisů z 50. let jsem nikdy předtím neviděla, zatímco svět běžné fanouškovské sci-fi z let sedmdesátých mi byl opravdu hodně povědomý. No a Neználek ve Slunečním městě je pro mě kultovní kniha, nedávno jsem si ho s ohromným gustem znovu přečetla. Možná nejlegračnější byla kolekce hraček – nejrůznějích raketek, létajících talířků, laserových pistolek, lunochodů a podobně. Všemu vévodily vize budoucnosti po roce 2000, kdy se budeme běžně proletovat prostorem s tryskami na zádech a na nedělní výlet si vyrazíme na nějakou hezkou planetu. Genderové stereotypy ale odpovídaly době vzniku těchto kreseb – matka volá na synka a manžela, kteří se vzdalují poháněni vrtulemi: “A nezapomeňte se z toho Marsu vrátit včas k večeři!”

Popravdě jsem ale měla daleko nejsilnější dojem dne z toho apokalyptického prostředí na Vltavské. Když jsem pak různě líčila ten divný zážitek, všichni mi říkali, že to je přece samozřejmé, nikdo příčetný by tam přece nelezl, jako by se nechumelilo! Všichni to zkrátka vědí, jenom já ne. Jsem fakt mimo.

Ale zase – musím říct, že mi to přišlo sice hnusné, ale ani ne nějak nebezpečné. Že bychom si kolem sebe představovali víc nebezpečí, než opravdu existuje?