Šťastný život pod zeleninovou oblohou

Právě vyšla nová kniha známého propagátora permakulturního zahradničení Jardy Svobody. Spoluautorkou je jeho žena Lada Svobodová. Knihu bych charakterizovala jako jedno velké pohlazení po duši pro nás alternativce a ekology.

Příručka je to opravdu úctyhodná, má přes 500 stran velkého formátu a kolem tisíce fotek, v naprosté většině pocházejících z vlastních pozemků autorů. Právě sdílení vlastních postupně získávaných zkušeností a náhledů je v ní úplně nejcennější, vlastně jde o takovou obrazovou a vyprávěnou reportáž ze života Jardy, Lady a zčásti i jejich zvířátek.

Tenhle – abych tak řekla „lifestylový“ - charakter knihy je velice sympatický, ale možná by mohl zklamat někoho, kdo čeká naprosto přesné návody na agrotechnické postupy, nebo důkladné recepty na přípravu jídel. Také čtenář očekávající velmi důkladnou příručku o pěstování zeleniny bude možná trochu zmatený – ačkoli zelenina dominuje v názvu knihy, v jejím obsahu už tak moc ne a autoři volně propojují líčení jejího pěstování s mnoha jinými věcmi, od pěstování okrasných trvalek přes chov drůbeže a stravování psů až po rozsáhlé pasáže o módních trendech ve stravování a po víceméně ezoterické rady, jak si v životě počínat.

Autoři to tak ovšem chtějí a velice často opakují, že skutečně nemají ambice poskytovat jediné správné návody, že jde o jejich vlastní metody, postupy a jejich vlastní život a že jiná řešení jsou taky v pořádku, a každý ať si to dělá po svém. Osobně za tím cítím až určitou obranu před tlaky Jardových fanoušků, kteří by v něm možná rádi viděli „velkého guru“, poskytujícího nejsprávnější recepty na život, aby ho mohli pohodlně následovat. Je sympatické, že se tomu Jarda zuby nehty brání.

Zajímavé je, že k nahlédnutí do svého života a do toho, co dělá, volí právě knihy a nikoli videa jako třeba slavný permakulturní lektor Geoff Lawton, což je mimochodem takový australský nebo globální Jardův protějšek, myslím si, že ti dva mají opravdu hodně společného.

Inspirace k vlastnímu tvoření

Abych ilustrovala, že se návody z této knihy nedají prostě slepě kopírovat (nebo dají, ale nevyplatilo by se to), uvedu hned příklady ze své zahrádky a svého života: u nás v Praze je zřejmě tepleji nežli v Doksech, například rajčata už od května nepotřebujeme mít ve skleníku. Moje zahrádka je každý rok plná divokých rajčat, což je mezi permakulturisty velmi oblíbený druh, protože je odolný proti plísním a nepotřebuje vůbec skleník ani zastřešení. O divokých rajčatech se ale Jarda nezmiňuje vůbec. - Nebo moje oblíbená a naprosto bezpracná zeleninka – kozlíček polníček. Toho mívám každoročně úplné závěje, sám se přesévá a konzumovat se dá za teplé zimy od listopadu do března, za chladnější zimy od února. V hospodaření Svobodových zřejmě hraje jen úplně okrajovou roli, nebo žádnou.

Velký podíl na mé zahrádce taky tvoří vytrvalé zeleniny – ty jsou obecně v permakultuře hodně oblíbené a důležité, protože umožňují nezačínat se sukcesí (vyséváním do holé půdy) stále znovu – ale v této knize je jim věnována pozornost jen okrajově. Ovšem to může být tím, že o nich pojednává předchozí Jardova kniha, Kompletní návod k vytvoření ekozahrady a rodového statku.

Co se týče pasáží o psech, je z nich znát, že Jarda s Ladou jsou evidentně pejskaři (kočkaři zřejmě nejsou a nezbývá jim než myši chytat do pastiček). Očekávala jsem, že se dozvím něco o začleňování psů do permakulturního designu, o tom, zda jsou jejich velcí hafani třeba využíváni na hlídání pozemků proti srnkám, zajícům a podobně – ale nic takového v knize není. Zřejmě jsou to hlavní profesí mazlíčci.

Co mi v knize chybí a přebývá

Lada Svobodová je bohyně zdravé výživy. Její zásluhou se tu dozvíte velmi mnoho o veganské, raw a bezlepkové stravě – prostě o současných módních trendech ve stravování, vůči kterým jsem osobně lehce skeptická. Myslím si totiž, že dávný člověk sběrač si k rostlinné stravě jistě často zobl nějaké ty larvy, kukly, mravence, vajíčka a podobně, takže se o opravdovém veganství nedalo mluvit. A co se týče vařené (tepelně upravované) stravy, existují teorie, že teprve ta umožnila rozvoj našeho velkého mozku, náročného na energii. Ale to tady nebudu rozebírat.

Spíš mi přijde z hlediska téhle recenze důležité, že Lada také sestavila seznam doporučené literatury, kde toho najdete o posledních alternativních trendech ve výživě opravdu hodně. Úplně tu ale chybí dvě příručky, které osobně pokládám v oboru „pěstování vlastní ekozeleniny“ za vůbec nejdůležitější – a to „Pěstujeme si vlastní semínka“ od Petra Dostálka a „Zdravá zahrada“ od Hely Vlašínové. K tomu bych přidala – s dovolením – i naši Encyklopedii soběstačnosti, kde má ostatně Jarda taky texty. A pro lidi, kteří rádi proniknou do problémů analyticky a víc do hloubky, bych určitě zmínila skvělou Agroekologii od Bořivoje Šarapatky a kolektivu.

Na můj vkus je v knize poměrně hodně ezoteriky, i když to pro mě bylo úsměvné zpestření. Například se tu popisuje, jak autoři změnili během tří let svůj postoj ke španělským plzákům směrem ke vstřícnějšímu a výsledkem bylo, že plzáci předstali pustošit záhonky a jen si občas něco zobnou. - Podle mých zkušeností byl po této stránce naprosto všude hodně ničivý rok 2015, kdy plzáci kulminovali, a pak se situace všude, včetně mé vlastní zahrádky, pomalu zlepšovala. Plzáci jsou invazní druh, dospělci u nás nemají přirozené nepřátele, ale jejich vajíčky se přece jen živí řada živočichů a možná i mikroorganismů, takže naše příroda zkrátka zareagovala a tito přirození nepřátelé (ježci, střevlíci…) se adaptovali a pomnožili. Můj vnitřní postoj k plzákům zůstal zcela stejný (nepříliš vlídný), přesto jsem pozorovala úplně stejný efekt jako Svobodovi.

Ale největší „ezoterickou pecku“ jsem našla hned v úvodu – cituju: „Ty nejlepší seberozvojové knihy, které jsou už desítky let na trhu, jsou ty channelované, od našich světelných nefyzických přátel.“ - Cože? Vzápětí autor zmiňuje duchovní učitele Abrahama (jak jsem si vygooglovala, dvojice Američanů – manželů Hicksových – zřejmě čerpá moudro od jakéhosi ducha Abrahama – definovaného jako „nekonečná inteligence“ - obdobně jako Vladimír Megre od sibiřské vědmy Anastazie, a obojí je velmi finančně úspěšné), a pak Orina (což je opět jakási nadpřirozená bytost, jejíž učení lidstvu zprostředkovává Sanaya Roman).

Když se na to podívám ze svého pohledu (který je – abych tak řekla – skepticko-materialisticko-sociobiologický), pak je samozřejmě hodně pravdy na tom, že když si něco dost často představujeme, vizualizujeme, sníme o tom nebo se tím naopak trápíme, začneme k sobě přitahovat věci podobné, začnou se nám dít „synchronicity“ (nápadné shody dané tím, že máme pozornost zaměřenou na určité věci), a začnou pro nás platit „sebenaplňující se proroctví“, a to v dobrém i špatném. O tom vůbec nepochybuju. Ale ani trochu nechápu, proč lidé ještě navrch potřebují – odpusťte mi ten termín, je to můj názor – tlachy tohohle typu, „opium lidstva :-)“ na téma vesmírných bytostí, nesmrtelnosti, vyšších záměrů, duchovní podstatě světa a podobně.

Uzavírám tím, co neustále opakuje Jarda – možných modelů, jak žít, je víc, a když tohle někomu pomáhá a líbí se mu to, je to jeho věc a naprosto na to nehodlám útočit (tím bych si do duše vnášela negativní vzorce a to nechci). Ale kdykoli někdo chce vnést tyto věci do agendy našeho permakulturního spolku, snažím se tomu zuby nehty zabránit.

Naše místo v permakulturním hnutí

Když už jsme u toho, proberu ještě – pro hlubší zájemce o permakulturu u nás v Čechách a na Moravě – téma známé z marketingu jako „positioning“, neboli nalezení místa na trhu, neboli rozdělení cílových skupin, mezi jednotlivými producenty – a těmi producenty jsme v tomto případě my (spolek Permakultura (CS)) a Jarda Svoboda. Jarda je fenomen, jeho styl je charismatický, populární, dovede lidi nadchnout, a v posledních letech správně přišel na to, že permakultura začíná u lidí (u nás samotných) a pracuje tedy s osobním rozvojem. Jarda určitě nadchl pro ekologičtější život tisíce lidí, a možná stovky z nich si jeho zásluhou opravdu pořídily velké pozemky (hektar a víc) a případně se na ně přestěhovaly a změnily svůj život od základu. To je skvělé a fandíme mu!

To, co děláme v našem spolku - české národní organizaci Permakultura (CS) - naproti tomu má omezenější publikum. Snažíme se o hloubkově a zažraně seriózní – i když méně stravitelný – přístup, o neustálé zdůvodňování, analyzování, propojování s tím, co se děje ve světě, a pokud možno taky na univerzitách a ve spřízněných vědách, takže v tom, co učíme a vydáváme, je (nebo by mělo být) víc současných exaktních vědeckých poznatků a o hodně méně ezoteriky. A ano, i pro nás je permakultura taky (a možná nejvíc) o lidech, ale nesázíme ani tak na rodové statky, ale spíš na záměrně vytvářená lidská společenství, jako jsou ekovesnice („intentional communities“ - nikoli nostalgicky tradiční rod, ale společenství spřízněných duší), a zajímá nás třeba využívání nehierarchických způsobů rozhodování, jako je sociokracie. Zcela „naše“, vzniklé v lůně permakultury, je celosvětové hnutí Transition Towns (přechod k nízkoenergetickému, lokálnímu a DIY životnímu stylu).

Pro nás permakulturisty – jako pro přírodu obecně – je důležitá diverzita, a diverzita by měla vládnout i v našem lidském činění. A tak si každý z nás jde svou cestou a doufejme, že všichni přispíváme k posunu v celé společnosti, k sílící vlně zájmu o přírodnější, přirozenější, ekologičtější a udržitelnější život.

Jaroslav a Lada Svobodovi, Zelenina z ekozahrady pro radost i soběstačnost, Smartpress 2018