Radši prezidentku než prezidenta!

Tento týden jsem se šla podívat na sympozium nazvané České prezidentky. Pořádala je nadstranická platforma Česká prezidentka a organizace Fórum 50 % (pojmenovaná podle cíle dosáhnout v politice padesátiprocentní účasti žen). Na sympoziu vystoupily osobnosti, které sice na prezidentku přímo nekandidují, ale rozhodně jsou velmi inspirativní. A kdoví, třeba by se některé z nich daly přemluvit, aby se o ten nevděčný úřad ucházely?

Zadání pro všechny řečnice (bylo jich sedm a osmá poslala aspoň dopis) znělo, aby vyjádřily svůj názor na to, co by bylo dobré pro naši zemi a kam by měla směřovat. Naslouchat jejich podnětům bylo strašně zajímavé a navíc mě nadchla výborná, vstřícná atmosféra: sál Českého centra byl beznadějně přeplněný, svoji podporu ženám v politice a tomuto sympoziu vyjádřil v dopise i Václav Havel a nikdo z přítomných nedával najevo protifeministické naladění, což by před deseti nebo patnácti lety bylo v Čechách naprosto nepředstavitelné.

Osobně mě nejvíc oslovilo vystoupení europoslankyně Jany Hybáškové, která má skvělý přehled o situaci v Čechách a jasné představy, kam a jak by se mělo směřovat. Stručně řečeno společnost potřebuje řád, z konkrétních bodů mi utkvělo v paměti to, že dětem se ve škole až do maturity nikdo ani nezmíní o morálce a etice, zatímco si cpou do hlavy spoustu látky z přírodních věd, je potřeba řešit korupci a nevýhodné postavení venkova. Vědkyně Helena Illnerová jí oponovala v tom, že děti se sice učí přírodním vědám, ale ne tak, aby se rozvíjelo jejich samostatné myšlení. I ona kladla důraz na morálku, stejně jako socioložka a publicistka Alena Wagnerová, která u nás mimo jiné prosadila myšlenku mateřských center. Ta upozornila na Angelu Merkelovou jako na skvělý příklad političky, která vnáší do své agendy přirozeně  ženský styl, například umí výborně vyjednávat.

Zazněla tu spousta návrhů, co a jak by se mělo přednostně řešit, doufám, že si je brzy přečteme ve sborníku, který pořadatelé vydají. 

Sběratelka umění Meda Mládková je obdivuhodně čilá a kultivovaná dáma, která mě ale ztrochu popíchla opakovanou výzvou, aby přítomné ženy působily na své manžely a další blízké muže a jejich prostřednictvím se snažily měnit situaci k lepšímu. Inu, je to jiná generace...

Socioložka Jiřina Šiklová poslala kromě podrobného rozkladu toho, jak by se ženy měly zaktivizovat na organizační rovině, i roztomilou omluvu, že si na stejný termín domluvila několikeré vystoupení ve Svitavách. Od ostatních řečnic (neformálních, stručných, nepostrádajících jemný humor) se dost lišila nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká, která mluvila škrobeným úředním jazykem, ale v zásadě upozornila na tři bolavé oblasti, jejichž řešení pokládá na základě své zkušenosti za zásadní: násilí na ženách, prostituci a šikanu na školách.

Ekofeministickou aktivistku Marii Haisovou pokládám za velkou radikálku z rodu utopických snílků: na základě toho, že ženy dokázaly svou prací a péčí přenést lidstvo přes všechny války a další katastrofy, usuzuje, že větší účast žen ve veřejné sféře by přinesla všeobecný mír a harmonii, včetně toho, že by se společnost odvrátila od konzumerismu (cha!). Osobně si taky myslím, že by mělo být víc žen v politice, dokonce jsem i pro nějaké rozumně nastavené kvóty, prostě proto, že ženy mají jinou životní agendu než muži, ale opravdu bych od toho neočekávala efekt zázračného všeléku.  Podobně radikální pohled na společnost má Alena Valterová, autorka knihy Připomínky od sporáku a v devadesátých letech zakladatelka Politické strany žen a matek: vychází ze své osobní zkušenosti, kdy si do neutěšené sociální situace pořídila čtyři děti a stát jí s nimi příliš nepomohl, takže žila dlouhá léta v chudobě. Pokládá za přirozené, že by stát měl podporovat výchovu dětí a péči o ně natolik, aby jejich matky (respektive pečující osoby) byly zbaveny existenčních starostí. S tím mám trochu problém, protože si myslím, že člověk nese za plánování své rodiny také jistou osobní odpovědnost. Na druhé straně by děti opravdu neměly doplácet na nezodpovědnost svých rodičů, nebo na jejich životní smůlu. Nicméně Alena Valterová je pravou studnicí ostrých a zábavých bonmotů – těším se, až se s nimi shledám ve sborníku.

Sečteno a podtrženo, sympozium poskytlo vhled do vizí pestré škály aktivních, přemýšlivých žen (a to ještě z rodinných důvodů nedorazila Hana Marvanová). Když tyto vize srovnám s nabídkou mužů, kteří by eventuelně kandidovali na funkci prezidenta (včetně prezidenta současného), připadají mi daleko velkorysejší, konstruktivnější, čistší, plné zdravého idealismu, naplňující naděje těch občanů, kteří by si přáli, aby naše společnost byla slušnější, kultivovanější, evropanštější.