Půda očima permakultury

O víkendu se konala v Praze na Toulcově dvoře už tradiční permakulturní konference a pěkně se vydařila. Letos měla velké a nesmírně aktuální téma půdy a jejího obdělávání.  

Atmosféra setkání byla vynikající, prostor Stájí byl hlavně v sobotu úplně zaplněný lidmi a bzučelo to v něm jako v úle. Ústřední duše toho všeho, Katka Horáčková, má organizační styl, který bych v dobrém označila jako barokně opulentní - „všeho moc“, jídla na stole hojnosti, výzdoby, věcí k výměnám a zakoupení, věcí v tombole, posterů, v programu se myslelo na meditaci, rozcvičku, hudební vystoupení… což mělo za následek všeobecný pocit překypující hojnosti a publikum, složené ze samých spřízněných duší, nasávalo z té atmosféry nadšení. Vznikl tu takový dvoudenní mikroráj alternativní ekologické bubliny.

Sobotní přednáškový program hodně získal profesionálním moderováním Báry Hernychové. Lidé ovšem přirozeně tíhnou k tomu, že nesledují úplně soustředěně všechny přednášky, ale chtějí si také dosyta popovídat se známými, které třeba celý rok neviděli, a přestávky jim k tomu nestačí. Vzniká akustický tlak kuloárů na auditorium, který byl chvílemi až moc velký - asi by bylo lepší mít pro občerstvení a kuloárové debaty prostor akusticky víc oddělený od auditoria, jak jsem to zažila o pár dní dřív na obdobné konferenci v pražském centru HubHub (viz můj minulý blog).

Sama jsem účinkovala v panelové diskusi o záhonech, a tím pádem mi laskavé organizátorky poskytly lístek zadarmo a ještě jsem s sebou mohla vzít hosta – byla to autorka knihy Jak přežít konec civilizace Magdalena Vožická, které to otevřelo tak trochu nový svět. Jinak jsem během víkendu samozřejmě potkala spoustu permakulturních přátel a známých, což bylo hodně příjemné.

O čem se v sobotu přednášelo

V sobotu zazněl výborný úvod Kláry Salzmann, vyučující z Fakulty architektury ČVUT – téma půdy se prolíná s tématem vody a je s ním nerozlučně propojeno. Je to otázka starého a nového filozofického přístupu nebo paradigmatu – ochrana přírody byla chápána čistě jako ochrana jednotlivých biologických druhů, ale ve skutečnosti příroda jsme my sami a úplně všechno kolem nás - a to “všechno“ bychom měli chránit.  Příkladem toho, co by se nemělo zastavovat, je říční krajina – okolí vodních toků, protože tato území jsou zvlášť biologicky pestrá a schopná zadržovat hodně vody.

Následoval Mojmír Vlašín – tento guru moravských ochranářů a specialista na plazy nezklamal a začal humorným úvodem, a pak nás seznámil s teorií Gaii – Země jako živé planety – a s tím, že půdu můžeme analogicky také pokládat za živou, neboť má vlastnosti živého organismu jako například samoregulaci na základě zpětných vazeb. V druhé části své přednášky nám pak předvedl hadníky (klidné, nepřehazované komposty s větvemi) a další možnosti, jak různým drobným volně žijícím obratlovcům umožnit nebo zpříjemnit život na zahrádce.

Následoval Jaroslav Záhora z Mendelovy univerzity, což je známý průkopník nového přístupu k půdě. Začal shrnutím svého poselství: „Živá půda potřebuje pochopení.“ Do úžasných detailů rozebíral spolupráci rostlin, mikrobů a dalších živáčků v půdě, jejímž výsledkem je zpřístupnění minerálních živin rostlinám, takže opravdu stačí hnojit pouze kompostem a není třeba uměle doplňovat nějaké chybějící živiny – pokud necháme půdu v klidu a dovolíme žížalám, aby ji zpracovávaly po svém, vše se v dobré obrátí a ustaví se rovnováha, kde spolu budou všechny prvky vzájemně komunikovat a domlouvat si spolupráci. Jakékoli mechanistické, technicistní pokusy něco na těchto přírodních procesech vylepšovat nemohou být tak úspěšné, jako když necháme všechno na přírodě, protože přírodní procesy jsou příliš složité a nikdy nedohlédneme všech důsledků svých zásahů. Jeho výklady jsem extrémně zjednodušila, podrobnosti včetně nejnovějších vědeckých poznatků z této oblasti se dočtete v jeho článku v nové brožurce edice Klíč k soběstačnosti – Půda pod našima nohama.

Poslední příspěvek dopoledního bloku představoval tak trochu slovo do pranice a osobně mě fascinoval, protože nás – idealistické příznivce permakultury – konfrontoval s drsnou realitou. Šlo o konvenčního farmáře, respektive agronoma Borise Bílika z podniku NORI Drahenice. Líčil, jaké má potíže vyprodukovat dostatek plodin a být finančně v plusu, pokud by chtěl zařazovat do osevních plánů pravidelně luštěniny pro ozdravení půdy a fixaci dusíku (na rozdíl od pšenice tuto produkci nikdo nekoupí), kdyby nechtěl pěstovat řepku na naftu a kukuřici pro bioplynky (to je řádově výdělečnější než produkce jídla), jak problematické může být, když čerpáte dotace na revitalizační prvky v krajině (úředníci najdou detail, který se jim nelíbí, a už dotace nedostanete), nebo že setí do zbytků předchozí plodiny, když se půda nezoře, může dopadnout špatně, protože ta nová semínka se neprosadí, pokud si nepomůžete herbicidem, nebo jak drahé a přitom potřebné je vápnění… a tak dále a tak dále. Osobně to pro mě byl velký „otevírač očí“; všechny principy přírodního hospodaření jsou hezké a správné, jenže v praxi nemusí všechno ideálně fungovat.

Oběd si většina lidí dala ze stolu hojnosti, kterému kralovala jako každoročně skvělá Cecílie, ale pomáhal jí celý tým bufetářek, a někdo taky v jídelně Toulcova dvora, kam jsme si s Magdalenou taky zašly, já hlavně na pivko :-)

Po obědě zahájila program úžasná Veronika Hajníková se dvěma kolegyněmi zpěvem a hudbou – pro tuto příležitost Veronika složila speciální krásnou píseň o půdě a Matce Zemi.

Následoval naprosto katastrofální příspěvek – jediný, který se mi opravdu nelíbil a celou dobu jsem při něm trpěla. Mělo jít o téma regenerativního zemědělství u nás, ale mluvčí – Ivana Šindelková a Lubomír Marhavý – nás častovali jen samozřejmými pravdami o tom, že máme podporovat život v půdě a nemáme ji narušovat, zůstávali v obecné rovině, velmi problematiku zjednodušovali, Ivana emotivně vykřikovala, a celé to bylo zacyklené a s nulovou informační hodnotou. Jako by vůbec neslyšeli, co říkali přednášející před nimi, a jako by si neuvědomovali, jaké publikum před sebou mají. Vůbec jsem se nedozvěděla, jak to tedy s regenerativním zemědělstvím u nás vypadá.

Naštěstí další příspěvky už byly vesměs výborné: seznámení s žížalí kompostárnou a produkcí žížalích hnojiv značky Florium Šárky Jakešové a Davida Kuchty, vysvětlení Viléma Řiháčka, co je to biouhel, jak funguje a jak ho používat, i návody farmářky Simony Hrochové, jak si vyrábět domácí kompostové substráty pro pěstování vlastní sadby zeleniny.

Všechny tyto přednášky se budou postupně zpřístupňovat na YouTube kanálu Permakultury CS.

Sobotní podvečer a neděle

Po této „nejserióznější“ části programu byla malá pauza a pak se konaly slavnostní obřady: křest nové brožurky edice Klíč k soběstačnosti o půdě (do té jsem přispěla dvěma články), udělení letošní ceny Oskeruše (ta je určena pro někoho mimo okruh spolku Permakultura CS, kdo ale vydatně pomáhá šíření permakulturních myšlenek) pro Pravý domácí časopis, a konečně čestné členství ve spolku pro Alenu Kopřivu, zakladatelku dvou komunitních zahrad a dvou ukázkových permakulturních projektů, permakulturní designérku a v současnosti hlavně pedagožku (tedy průvodkyni) dětského lesního klubu v Běchovicích.

Pak už jsem se zúčastnila kulatého stolu o záhonech, kde jsme představovali nejrůznější aspekty a formy pěstování zeleniny a bylinek. A pak jsem zcela udolaná odešla domů – ještě před tombolou, která byla podle fotek jako vždy euforická a bujará, a před závěrečným večerem hudby, zpěvu a tance…

V neděli dav už nebyl tak hustý, ale sál stále zaplňovalo skvěle reagující obecenstvo. Začalo se rozcvičkou laděnou do meditace s pozitivním prožíváním vlastního těla, dívka, která rozcvičku vedla, byla charismatická a vtipná, ale jméno mi bohužel uniklo. Následovaly prezentace aktivit českého a slovenského permakulturního spolku, Farmářské školy a iniciativy Demeter, která sdružuje biodynamické farmáře. A konečně došlo na představování nových i starších ukázkových permakulturních projektů – vesměs nejen zajímavé a inspirativní, ale i velmi zábavné a vtipné - a udílení diplomů třem nově certifikovaným.

Odnesla jsem si sklenici medu, ploskořez (nástroj, který podrývá kořínky plevelů, aniž obracel a narušoval půdu), knížku od Václava Cílka a chuťové zážitky ze stolu hojnosti. A taky samozřejmě spoustu „aha momentů“ z prezentací a přednášek. Ale nejlepší asi bylo setkání se starými známými, které v některých případech potkám jen takhle jednou za rok...