Vůbec se nedivím, že na tomhle blogu všichni řeší
hrůzostrašné vítězství oranžových, až surreálně působící skandály kolem rodu
Kočků a podobné věci. Já osobně ale cítím hlubokou vnitřní nechuť se takovými
věcmi zabývat. Proč to tak vlastně mám?
Při sledování naší politické scény si člověk velmi rychle potvrdí, že politika je z velké části špinavá, nechutná záležitost. Malicherné handrkování o výhodné posty, až komicky nabubřelá ega, ignorance a nedovzdělanost těch, kdo se sami pasují na odborníky, urážky na nejnižší úrovni, klientelismus politických stran, korytářství, úplatky, a dokonce zjevně docela běžné mafiánské praktiky. Nepochybně by bylo správné to všechno kritizovat a usilovat o to, aby se politická kultura v Čechách dostala na úroveň západních demokracií, aby občané sami místo naštvané rezignovanosti tlačili na své politické zástupce a domáhali se slušnějšího a kultivovanějšího prostředí s nějakou jasnou vizí. Jenomže. Jenomže v politické sféře je všechno tak vzájemně propleteno a víceméně rovnoměrně strašlivé, že je prakticky nemožné ten gordický uzel na nějakém místě rozetnout a začít rozmotávat, a široká veřejnost sice pilně nadává na politiku jako takovou, ale skoro vůbec není naštvaná na konkrétní jedince, kteří si hrabou do vlastní kapsy, švindlují, mají mafiánské kámoše a chovají se jako burani, nebo rovnou jako nejnižší lůza.
Připadá mi únavné tohle pořád dokola řešit. Zajímala by mě nějaká úplně nová koncepce a nová vize, přičemž nejdůležitější je pro mě environmentální agenda. Ve světle toho, že bychom se ke své planetě měli začít chovat pokorněji, nebo přinejmenším jako dobří hospodáři, jsou současné půtky mezi politiky skutečně malicherné a nezajímavé. Strana Zelených – když se to snažím vidět koncepčně – zřejmě doplatila na to, že část členstva chce být tak levicová, jak je to obvyklé u Zelených na západě, a část – s níž pořád v zásadě sympatizuji – má spíše středové nebo středopravé cítění. Pro běžné české voliče jsou ale taková témata zjevně nepochopitelná, někde mimo běžnou realitu života, možná se dokonce jeví jako luxus nějakých ulítlých potrhlíků: co záleží na osudu planety, my hlavně nechceme, aby zdražila elektřina. Nebo spíš: jak to, že zdražuje elektřina, když ČEZ má takové zisky? (Přiznávám, že to se nelíbí ani mně, ale snažím se to vidět systémově a ovládat své nejnižší pudy.)
Nedávné volby ukázaly neuvěřitelně ubohou úroveň, na níž se typický volič rozhoduje: největší roli hrál třicetikorunový poplatek u lékaře. Podle mé zkušenosti i podle toho, co jsem slyšela ze svého okolí, tyhle poplatky skutečně pomohly zredukovat davy v čekárnách u lékařů – ubylo simulantů a nudících se důchodkyň, které si sem přišly jenom popovídat. Jenže právě tihle lidé dali u voleb důrazně najevo, že chtějí, aby všechno zůstalo při starém.
Nebaví mě to a jsem z toho smutná. Ale popravdě ski nemyslím, že bych něčemu pomohla, kdybych vytrvale rozebírala věci, které se mi nelíbí, a rozčilovala se nad nimi. Naopak to cítím tak, že kdybych to všechno pořád dokola řešila, propadla bych se sama na onu nízkou úroveň malicherného handrkování a tím bych trávila čas svého života v prostředí, kde ho trávit nechci. Takže mě ze všech zpráv bude i nadále nejvíc zajímat předpověď počasí.
