Proč musí z hnízda vylétat vždycky jenom děti?

Proč ne taky někdy rodiče? Já se na to teď vyloženě cítím. Mám takové kočovnické puzení, nebo pokud není kočovnické, pak je to alespoň puzení k posunu a ke změně…

Nakoplo mě to, když jsem seděla se svým synem Jakubem u oběda v libanonské restauraci poblíž svého pracoviště a on jen tak mimochodem povídá: „Asi bych si rád zkusil bydlení v nějakým sdíleným bytě, a v nějaký živý čtvrti jako je Žižkov nebo Palmovka, u nás je to takový mrtvý, pořád ticho, jen kočky a invalidní důchodkyně…“

Chápala jsem to. Ale když jsem pak doma svému příteli říkala, že by Jakub radši bydlel jinde, prohlásil: „On tě uráží!“ – Uznávám, že někdo by mohl Jakubovi jeho bydlení závidět, má k dispozici romantické podkroví malebné staré vilky na Hanspaulce, zcela oddělené od našeho bytu. Jenom nemůže dělat hlučné mejdany, protože to by mému příteli vadilo, ale jinak ho naprosto nekontrolujeme. Jenomže já stejně rozumím tomu, že chce mít kolem sebe jaksi víc života. Nemyslel to tak, jako že my dva jsme poloviční mrtvoly.

Taky jsme se s Jakubem bavili o ruském nebo vůbec východním pojetí života, kdy nic moc neplánujete, přijdete třeba k někomu na návštěvu a zůstanete tam pár měsíců, a vůbec si neodškrtáváte nějaké seznamy položek, co jako musíte každý den udělat, ale jen tak sedíte, popíjíte a klábosíte s přáteli – to je ten základní životní stav, ze kterého vás jen občas vytrhne nějaká povinnost. A ne naopak, po německu, jako to máme my u nás, že celé dny plníte nějaké povinnosti a pak si za odměnu dopřejete trochu předem naplánované relaxace. A já to tak mám obzvlášť, vůbec bych nemohla žít bez lístečků se seznamy, co mám udělat, v nichž si neustále zaškrtávám vyřízené položky. Jenže ono je to tak otravně monotónní.

Ozývá se ve mně vnitřní hlásek vykřikující asi tohle: „Vždyť ty chceš taky mít kolem sebe víc života, změn, improvizace, nečekaného a nového!“ Může to snad být absťák z nedostatku cestování? To těžko, zrovna letos se mi poštěstilo cestovat celkem dost, Lisabon, jižní Francie, Londýn, dvakrát po týdnu na Moravě a jednou turné po Čechách… a začátkem prosince bychom si ještě mohli s přítelem vyrazit na prodloužený víkend třeba do Budapešti, Krakova nebo Mnichova… tak co jako? Skoro to vypadá, že s jídlem roste apetit a čím víc cest člověk podniká, tím míň ho takové několikadenní střípky odlišných zkušeností uspokojují. A chtěl by víc a víc. Nepobývat v cizí zemi jako turista, ale déle, aby lépe poznal tamní každodenní život a kulturu. Ale je TOHLE přesně to, co chci? Nepotřebuju se spíš vytrhnout ze stereotypu neustálého pendlování mezi domovem a zaměstnáním? To snad taky ne, v každé práci obvykle vydržím dva roky, na tomhle místě jsem jen rok a je to tam docela příjemné.

Ledaže… možná se potřebuju víc pohybovat v nějakých alternativních vrstvách společnosti a životního stylu. Jako mezi permakulturisty, ekologickými nadšenci, autory z různých amatérských literárních serverů a tak. Že by to bylo ono? – Jo! Bingo!

Vážený čtenáři, jsi-li rodičem dětí vylétnuvších z hnízda, uvaž, jestli by se tahle nekonvenční cesta třeba nehodila i pro tebe. Konečně si taky můžeš dopřát trochu svobody a uvolněnosti!