Ani se nedivím, že demokracie příliš nefunguje v měřítku celého státu nebo světadílu. Stačí se podívat na to, jak těžce se lidé domlouvají v různých neziskovkách, kterými jsem za svůj život prošla. A to v nich ani nešlo o peníze, koryta nebo prestiž! Je to tak. V povaze lidské je spíš na někoho skočit a začít ho cupovat na kousky, než mu naslouchat a snažit se s ním domluvit.
Základní problém, proč se lidé pořád tolik hašteří, hádají, jdou si na nervy a vyvolávají vzájemné konflikty, je v tom, že jsme bohužel velmi blízcí šimpanzům, geneticky a zřejmě i mentalitou. Tato zvířátka nezůstanou ani chvíli v klidu (jako třeba mnohem flegmatičtější gorily) a stále se škorpí, pošťuchují a něco si mezi sebou řeší. Mají složitou síť vztahů, která je pro ně strašně zajímavá a atraktivní a pořád ji pozorují a posuzují – asi jako když my lidé šíříme drby. Přiznávám, že jsem na tom stejně a když si někdo vyměňuje názory, mám neodolatelné nutkání začít kibicovat a vyjadřovat se k tomu. Což je svým způsobem prokletí, protože bych ten čas mohla strávit něčím mnohem užitečnějším!
Bohužel tyto temné lidské pošťuchovací a hádací sklony nejsou vůbec přímo úměrné velikosti či malichernosti řešeného problému. Právě naopak, čím menší rybníček, tím urputnější boje jednotlivých eg (od ego). Dokonce se dá říct, že se v podmínkách malého rybníčku všechny lidské vlastnosti projevují jakoby ve zvětšujícím a groteskně deformujícím zrcadle. V jiných podmínkách – třeba v práci, vůči klientům, když jsou pod dohledem na veřejnosti apod. – si lidé nemohou podobné projevy dovolit a dobře to vědí. V náruči neziskovky, kde popravdě o nic nejde, si můžeme dovolit všechno – obávám se, že jako v rodině. Je to politováníhodné, ale je to tak. Doma někteří lidé chodí v hnusných nátělnících a teplácích, místo souvislých vět vydávají nevrlé skřeky, ventilují si násilné sklony, mluví vulgárně, jedí lžící rovnou z kastrolků a tak podobně. No a v neziskovce mají (obrazně řečeno) sklon dělat totéž.
Takže příklady: pokud je někdo bohémský typ, v neziskovce udělá katastrofální bordel, který je možná chvilku pohodlný, ale dlouhodobě připraví lidem horké chvilky a spotřebuje spoustu času na nápravu nejhoršího chaosu. Pokud je někdo naopak perfekcionista, je to ještě horší, protože bude ostatní lidi nesnesitelně pérovat a úplně je připraví o radost z dobrovolné činnosti. Pokud je někdo tak trochu sebestředný a od přírody dominátor, v neziskovce mu vyroste narcistně nafouklé ego a bude muset mít vždycky pravdu, jinak běda! Zrovna tak věčný kverulant a rejpal, který neustále po straně kritizuje ty, co něco dělají, za to, že to podle jeho názoru dělají špatně. Často se vyskytuje maniodepresivní typ, u kterého se střídají záchvaty nadšení a neprozřetelných velikášských činů s obdobími naprostého „downu“. Neziskovky jsou pro tenhle typ coby rejdiště zvlášť vhodné, protože ho zpočátku nijak nebrzdí v rozletu – dokud na všechny nedolehne drsná realita nesplněných slibů a dluhů.
Lidé neoplývající žádnou výstřednější vlastností nebývají v neziskovce bohužel moc vidět.
Potíže s komunikací
Pokud je někdo upovídaný, tady získá široké pole k rozletu a stane se z něj opravdu nesnesitelný žvanil, ze kterého budou ostatní brnět uši a vibrovat mozky.
Dost častý je ale opačný případ. Zejména ekologičtí aktivisté bývají introvertnějšího založení a komunikace s ostatními pro ně může být dosti bolestnou záležitostí. Pak mají pocit, že něco přece říkali, nebo že to přece každému musí být jasné, protože by to pochopil i delfín, načež ztratí trpělivost a začnou se rozčilovat a tropit cholerické scény. Ti hlupáci lidi ne a ne pochopit jejich skvělé vize a geniální myšlenky! Osobně patřím do téhle kategorie taky, hrozně nerada něco ústně vysvětluju lidem, kteří nechápou, jak je to skvělé, a nejradši píšu e-maily. Jenže jsou zas lidé, kteří písemně komunikují s obtížemi, tedy ne že by byli negramotní (i když... no...), ale nesoustředí se na delší text, nezapamatují si to podstatné, jsou akustické telefonovací typy, nebo konečně potřebují osobní kontakt a lidské teplo.
V naprosté většině případů neziskovka funguje díky nějakému tahounovi, nebo několika málo tahounům. To může v těchto tahounech samozřejmě vést k pocitu nepostradatelnosti, nenahraditelnosti a pokud je tahoun dostatečně charismatický, všichni se stále zaklínají jeho jménem, odkazují se na něj a vzniká klasický kult osobnosti – čemuž někteří tahouni přecházejí humorem a prohlašují se například osvícenými diktátory nebo absolutními tyrany.
Nesmírně časté jsou tendence ke kabinetnímu „vládnutí“ a tajnůstkářství, takže členové vůbec netuší, zda vedení neziskovky něco dělá, nebo ne. Introvertní tahouni ani nechápou, co by se od nich mohlo proboha chtít, ostatní tak dopadnou v zájmu efektivity, protože komunikace s členstvem zabírá čas. Je přece jednodušší oddřít všechno sám a nedelegovat úkoly, v první chvíli to spotřebuje míň času. Vzniká pak tahoun zcela uštvaný a vyhořelý, kterého poznáte podle toho, že místo aby vyřídil záležitost, která mu zabere pět minut (např. zabalil a vyexpedoval něco, co jste si objednali), sedne si k e-mailům a napíše vám čtyřstránkový traktát o tom, jak je vyčerpaný a nemá čas, a jak ho svou upomínkou opravdu zraňujete. Vytvoření tohoto díla mu zabere nejméně půl hodiny, ne-li celou hodinu, ale zřejmě mu uleví na duši.
Co tak pozoruju, nejlíp přežívají ty neziskovky, kde se silná, do úředního aparátu už tak nějak vrostlá struktura udržuje setrvačností sama, nebo naopak ty, kde o mnoho nejde, mají nějakého charismatického tahouna a berou to s humorem. Společné nadšení úžasnými ideály obvykle jako tmel moc dlouho nevydrží. Když se k tomu ještě přidá, že agenda není příliš vyjasněná a lidí je míň než úkolů, může hodně snadno dojít k „přehřívání systému“, konfliktům a rozkladu, což pak může mít exponenciální průběh a připomínat zrychlující se vír; lidí je málo a neustálými konflikty ještě odpadají, takže nakonec zbyde poslední jako onen pověstný kůl v plotě.
Teď mě omluvte, tento traktát jsem napsala pod tlakem pocitu, že vůbec nemám čas a jsem přepracovaná. Sakra, mám tolik práce ve své neziskovce, tak co tady píšu blogy?
