Peak Car neboli Vrchol auťáků

Auta jsou naši miláčci. Sama se snažím v sobě zálibu v řízení auta tepat a zošklivovat si ji, ale daří se mi to jen částečně. Ale snad je to generační záležitost – právě jsem se dočetla, že v těch nejvyspělejších zemích začíná obliba automobilů klesat!

Vyrůstala jsem ve světě, kde auto fungovalo jako symbol statutu, za totáče snad ještě víc než dnes. Auta se nedala jen tak normálně koupit, byly na ně pořadníky a západní značky se daly sehnat jen přes Tuzex. Jako ve všem ostatním, i tady hrálo obrovskou roli, jestli máte ty správné známé, nebo jestli máte něco směnitelného prvobytně pospolným způsobem (řezník nebo instalatér mohl vyměňovat své služby za protekci v autosalonu). Hierarchie od nejhoršího k nejlepšímu byla zhruba trabantík – škodovka – žigulík – západní značka, anebo, pokud jste byli papaláši, tatra šestsettrojka či šestsettřináctka.

Samozřejmě že i dnes vyjadřujeme svým autem svoji sociální pozici nebo svůj životní styl, takže když jezdím šestnáct let starou corsou zděděnou po tatínkovi, je jasné, že se v tomto směru moc nesnažím. Tuhle mi zničehonic upadl výfuk – byla to strašná rána a fakt mě to vystresovalo. Měla jsem ale kliku, stalo se to pár kroků od servisu, kde mi za čtyři stovky výfuk zase přivařili. Jinak corsa jezdí velmi dobře, jen je pokrytá šrámy, které utrpěla při několika příležitostech, kdy jsem se snažila couvat do garáže.

Nicméně až tohle autíčko doslouží, budu asi využívat autopůjčovny, což mě přiměje jezdit autem ještě svátečněji než dnes. Kdybych si totiž koupila nové auto a investovala do něj, samozřejmě by mě to nutilo, abych ho využívala co nejvíc. A to nechci. Auto je totiž určitě koncentrovaným symbolem toho, jak si žijeme nad poměry a jak čerpáme planetární zdroje daleko víc, než bychom měli.

Proto mě docela potěšilo, když jsem se v časopise New Scientist dočetla, že auta už nejsou tak trendová záležitost, jak bývala. Vrchol auťáků neboli Peak Car už nastal a jejich obliba a intenzita jejich využívání začíná klesat. V Japonsku nastal Peak Car už v devadesátých letech, což patrně souvisí s vyšším stářím tamní populace. Na západě měla auta svůj vrchol v roce 2004, od té doby počet kilometrů, který průměrná osoba ujede autem, plynule klesá v USA, Velké Británii, Německu, Francii, Austrálii a Švédsku. Tedy, ne nějak strmě. Například v Británii je toto číslo dnes nižší o 5 %. Na autech jsou stále dosti závislí lidé s malými dětmi a „baby boomers“, tedy padesátníci a šedesátníci, pro které auto pořád patří k životnímu stylu. U starších a hlavně mladších už ale není tak trendy. V USA se v roce 1985 prodalo 11 milionů aut ročně, v roce 2009 už jenom 5,5 milionu. Je ale fakt, že dnešní auta vydrží déle, a pak mezitím taky nastala ekonomická krize (ovšem až čtyři roky po Peak Car). Jenže i počet lidí vlastnících auto už je za zenitem, a stejně tak počet kilometrů, které průměrný člověk ujede autem.

V USA nejvíc pokleslo využívání aut u lidí pod 35 let, podíl sedmnáctiletých Američanů vlastnících řidičák poklesl od roku 1998 ze tří čtvrtin na polovinu a zatímco dvacátníci dříve jezdili autem častěji než byl průměr, nyní jím jezdí podprůměrně.

Čím to je? Ve velkých městech je pohyb autem ztížený zácpami a problémy s parkováním, čím dál víc lidí také pracuje přes internet z domova. Lidé také tráví víc času u počítače s cílem se bavit a věnovat se společenským stykům a méně se fyzicky přesouvají kvůli návštěvám kulturních akcí nebo setkání s přáteli. No a konečně - bydlet v domku se zahrádkou na předměstí už není trendy, do módy přišlo bydlet v městském centru v bytě. A tam auto nepotřebujete.

Pochopitelně mě napadá několik “ale”: lidé zase o mnoho víc létají letadly, což také není zrovna ekologická lahůdka. A třeba v Číně a Indii teprve ten správný rozkvět automobilismu nastane, tamní obyvatelstvo se těžko dá odradit nějakým moralizováním a varováním ekologů od toho, aby si tuhle civilizační vymoženost taky nevychutnalo.

Nicméně se zdá, že i v Praze se jízdní kola šíří alespoň v některých skupinách obyvatel, třebaže cyklistům jsou kladeny všemožné překážky – cyklostezky existují skoro jen podél Vltavy, jinak se po Praze jezdí na kolem opravdu špatně a jde při tom o život. Ale ten jeden v létě, kdy stávkovala hromadná doprava a lidé se neuchýlili k autům, ale ke kolům, byl přece príma a vyústil ve všeobecně rozjařenou náladu! Mohla by tak nějak vypadat budoucnost?