O skličujícím utěšování

Když chcete někoho chlácholit, velmi se přimlouvám za to, abyste nesahali po první zdvořilostní frázi, která vám vytane na mysli. Zamyslete se prosím nad tím, co vlastně říkáte!

Jedna moje známá, která zrovna neoplývá bystrostí (jejej, to jsem se o ní opravdu nevyjádřila hezky... no, bohužel opravdu zuřím), mi s nejlepším úmyslem řekla dvě větičky, které mě vytočily: „Hlavu vzhůru“ a „Neboj se, všechno dobře dopadne“.

Vtip je v tom, že předtím jsme strávily zhruba pět minut telefonickým hovorem, v němž jsem jí detailně popsala, že léčba mých chorob byla úspěšná, takže jsou zlikvidovány, cítím se báječně a ačkoli mě ještě čekají nějaká vyšetření a možná doléčování, beru to tak, že prostě jen mám o něco větší pravděpodobnost než zbytek populace, že u mě zase nějaká ta nemoc propukne, ale jelikož člověk si nikdy ničím nemůže být úplně jistý, tak je vlastně všechno v nejlepším pořádku. Načež ona se se mnou začala po telefonu loučit a pravila: „Hlavu vzhůru! Neboj se, všechno dobře dopadne!“

Začala jsem na ni ječet, že věty tohoto typu se přece říkají lidem, kteří jsou nemocní a u kterých se neví, jestli se vyléčí, nebo dokonce lidem nevyléčitelně nemocným a umírajícím. Já se ale cítím úplně normálně a chci, aby se se mnou podle toho jednalo. Myslím, že to ale stejně nepochopila. Asi tak stejně „taktní“ bylo, když se mnou v počátečním stádiu mé nemoci někteří lidé zaváděli řeč na to, že přece existují zázraky, a ptali se mě, jestli věřím na zázrak. Neochvějně jsem odpovídala, že žádné zázraky nepotřebuju, stačí mi počkat, co dokáže současná lékařská věda, nicméně to bylo dost nepříjemné. Chápu, že bych asi na lidi neměla vznášet tak vysoké nároky a raději stoicky ocenit, když se z hloubi svých mozkových závitů snaží vylovit nějakou povzbuzující frázičku. Jenže ono je to podobné, jako byste dostali předvolání k soudu, netušili byste proč, ale někdo by se vás snažil povzbuzovat slovy: „Neboj se, jsou případy, že lidi přežili i třicet let vězení a ještě si potom užili poslední měsíce života na svobodě, i když byli už napůl slepí a postižení Alzheimerem!“

Mimochodem, v této souvislosti mě napadl ještě jeden příklad nesprávně použité utěšující fráze. Rodilí angličtí mluvčí mívají nacvičeno, že když se nějaký domorodec omlouvá za svoji špatnou angličtinu, vyseknou mu poklonu: „Jsem si jist, že vaše angličtina je mnohem lepší než moje čeština (eventuelně jiná domorodština).“ Jenže mně se párkrát stalo, že onen anglický mluvčí neuměl česky ani tři slova, zatímco já jsem se deset let živila jako překladatelka z angličtiny. Takže si troufám říct, že moje angličtina byla asi tak tisíckrát lepší než jeho čeština. Takže mi ta jeho lichotka taky pěkně zvedla mandle!