O napínavosti organizování

Jste celí napjatí, jestli vůbec někdo přijde. Pak se věci dají do pohybu bez vás a vy jen přihlížíte... a trnete... a ono to jde, valí se to a řítí dopředu už bez vašeho přičinění a lidi si to užívají... uuuuf! A nakonec máte radost, že to jakžtakž klaplo a že se hodně nadšenců sešlo na jednom místě, vyměňovali si zkušenosti, nabírali informace, družili se a měli se fajn.

Týden předem: šmarjá, termín víkendového Setkání přátel permakultury se blíží... přijedou lektoři, přijdou lidi – tedy doufejme... přijdou, pokud budeme mít štěstí, pokud se o tom dozvědí a pokud je to zajímá dost na to, aby vypátrali cestu na Toulcův dvůr do Hostivaře... nebo pokud jsou tam beztak pečení vaření, protože jsou notoričtí ekologisté... no – zkrátka – už se to nedá zastavit a nic, ale vůbec nic není zajištěno a připraveno!

Kapku panikařím, že jsem zapomněla na něco strašně a zásadně důležitého. Horečně uvažuju, co všechno je ještě potřeba zařídit. Trnu. Jsem jediná Pražačka mezi organizátory, tak to dost zůstalo na mně. Naštěstí Toulcův dvůr funguje nezávisle na nás, máme tu zamluvený pronájem sálů a už nás tu čeká projektor s plátnem, stoly, židle, kuchyňka, toalety... prostě na podobné akce jsou tu zvyklí, což je velká úleva. Naposledy jsem něco podobného organizovala před šestnácti – opravdu ŠESTNÁCTI, to je šílený!!! – lety. Taky tady na Toulcáku. Ale byla to mnohem menší akce – ekofeministický seminář, tak zhruba pro třicet lidí. To ještě Toucův dvůr nebyl tak krásně renovovaný a pečlivě vystajlovaný jako dnes.

Pátek: zítra ráno to vypukne! Je to napínavější než seskok padákem (tedy skákat s padákem jsem nikdy nezkoušela, ale každopádně je to adrenalin). Musím přiznat, že mě to baví. Organizováním vlastně člověk zhmotňuje své představy. Aspoň moje osobní metoda v tom spočívá: mám vizi, jak by všechno mělo optimálně vypadat, a snažím se všechno připravit tak, aby se uskutečnila. Pro dnešek si radši beru v práci volno a připravuju věci, které by návštěvníci mohli chtít: tisknu na A4 asi 70 kousků programu, i když jsem přesvědčená, že ho nakonec vůbec nedodržíme a že lektoři buď nedorazí, nebo přijdou jindy, než mají. (Což se naprosto pletu!) Pak vyrábím plachty s programem na vyvěšení přímo u vchodů do obou sálů, rozměřuju krejčovským metrem, vyznačuju linie tužkou, píšu tlustým fixem... zabere mi to celé dopoledne, než to jakžtakž trefím.

Přes internet už jsem sehnala identifikační náramky, ale teď ještě vyrábím visačky pro organizátory a lektory z barevného papíru (žlutého, oranžového a zeleného) a spínacích špendlíků, mají tvar lipových lístků s tlustými stopkami a vypadají poněkud infantilně... no ale snad je to aspoň eko, lepší než plastové visačky. Nabírám do batohu časopisy a knížky na prodej, šampáňo na křtiny nové podoby časopisu, zásobní fixy a čtvrtky... a odpoledne vyrážím s první částí nákladu v batohu přes celou Prahu na Toulcův dvůr. Hříšná myšlenka – co kdybych to všechno vzala autem? – Ale ne, ne, to by bylo fakt neekologické. To bych se musela stydět. V sobotu ráno tam odtáhnu na hřbetě zbytek.

Po příchodu zjišťuju, že naše prostory ještě okupují malíři a uklízečka, je tu čerstvě vymalováno, což je bezva, ale rozmísťovat přivezené věci ještě nemůžu.

Sobota: trochu špatně spím, protože mám trému a upřímně se bojím, že to dopadne špatně nebo divně. Buď že jsem zapomněla na něco strašně důležitého, nebo že nepřijdou skoro žádní lidé a přednášející si budou povídat víceméně mezi sebou. Vstávám už v šest, ve čtvrt na devět jsem na místě a začínám rozmísťovat věci k prodeji, vylepovat plakáty a tak dále. Přicházejí dobrovolníci a předávám jim agendu s registrací lidí. Získali jsme je tak, že jsme je osvobodili od registračního poplatku, většinou je osobně neznám. A jsou opravdu potřeba, protože se sem hrnou docela davy, tedy relativní davy, celkem asi osmdesát návštěvníků (hurá!), a všichni se musí zapsat do prezenček, dostanou náramek a program a většinou se ještě na něco ptají, třeba jak to bude s jídlem... což se má tak, že domluvený stánek s makrobiotickým občerstvením nedorazil, takže je potřeba chodit do sídlištní samošky nebo do hospody naproti.

Sláva, žádný velký průšvih nenastává! A už se začínají odvíjet přednášky. Během té první se příchozí pořád ještě trousí. Před druhou přednáškou přítomní navrhnou, abychom všichni šli ven na dvůr (je moc hezky a sluníčko) a udělali obvyklý kruh s představením. Ekologové to tak obvykle dělají, ale já jsem na to při vymýšlení programu nepomyslela (nám studeným čumákům nevadí zůstat v anonymitě). Jenže to tak bývá, že alternativci se chtějí vzájemně poznat, vytvořit vazby, sdílet své pocity. Kruh je obrovský a než se všichni dostanou ke slovu, trvá to možná dvacet třicet minut, ale asi je to dobře, že na něj došlo, lidi to stmelí. Místo těch náramků jsme jim radši měli dát špendlíky a kartičky, aby na ně napsali jména. Zkušenost propříště...

Pokračujeme v programu. Zastávám funkci drába čili časoměřiče, ukončuju vystoupení, občas někoho uvedu, vykřikuju, že začíná nějaký program, tleskám, honím lidi, až mě z toho bolí v krku. Tohle fakt nedělám ráda, přijdu si jak nějaká uřvaná vychovatelka. Ale nedá se nic dělat, program je příliš našlapaný a lektoři už čekají na svá vystoupení... Na obsah přednášek se nedokážu moc soustředit, pořád mi šrotuje v hlavě, kdo kde má být dál, nebo co budu muset vykřikovat v příští pauze. Úplně největší ohlas má brněnská permakulturní legenda Hela Vlašínová s přednáškou na téma spolupráce s přírodou na permakulturní zahradě. Říká přesně to, co lidé chtějí slyšet, kvůli čemu sem přišli.

Program je až moc nabitý, většině lektorů nestačí vymezená hodina, někdy návštěvníci nevědí, kam dřív skočit a který ze dvou souběžných programů zvolit. Původně jsme chtěli účastníkům poskytnout možnost, aby tu improvizovaně sdíleli své projekty, ale jak se nám lektoři jen hrnuli, teď na to v rozvrhu vůbec nezbývá čas.

Speciální trému navíc mám ze křtin nové barevnější podoby našeho časopisu zvaného Klíčová dírka, ale i tohle klapne výborně: kmotrem je Petr Vacek, jako obvykle perlí a je skvělý, něco zajímavého či vtipného řeknou i zakladatelé časopisu a autorka nové barevné obálky. Uf! Teď už budu moct být daleko pasivnější. Napětí ve mně splaskává jako vyfukující se balonek. Úplně poslední přednášku má Sandra Campe z německé ecovillage Sieben Linden, tím pádem ji jako jediná může protáhnout. Lidé poslouchají, ani nedutají, většinou rovnou v angličtině bez tlumočení, ale já už jsem opravdu polomrtvá a vnímám jen napůl. Program končí tak kolem osmé, různí lidé po mně ještě chtějí všelijaké věci, na autobus odcházím po půl deváté a jsem vyčerpaná, ale zároveň šťastná: dopadá to dobře, teď už to nebude úplný průšvih. Ostatní míří do hospody, ve skupince převažují lektoři, samí príma lidi, ráda bych s nimi poklábosila, ale ne, to už bych rozhodně nezvládla!

Neděle: už vstávám normálně v sedm a na „místě činu“ jsem v devět. Program má začít v půl desáté, ale zase děláme na přání účastníků ranní kruh, a tak začne v deset. Martina Petrů přednáší hrozně zajímavě o tom, jak uskutečňuje ekologické projekty s místní komunitou na Madagaskaru, materiálu má určitě na několik hodin, ale po hodině ji musím začít dusit a vystrnaďovat, aby mohl nastoupit další mluvčí. Témata se střídají, odborná přednáška o symbióze rostlin s mikroorganismy probíhá současně s dílnou o barterových místních systémech, LETS. Jsou tu i zástupci slovenské ecovillage Zaježová. Poslední přednáška pojednává o trendové záležitosti – biouhlu, který by mohl pomoci řešit problémy s klimatem (protože do dřevěného uhlí se naváže uhlík) a současně s degradací půdy (protože díky svým vlastnostem dokáže krásně nahrazovat humus).

Uf. A je to. Se zbylými permakulturními kolegy si ještě povídáme a vyklízíme sály. Strhávám plakáty a nápisy, balím zbytky neprodaných věcí do batohu. Je už lehoučký. Na autobus jdu kolem osmé, s úžasným pocitem, že to mám za sebou!!! A povedlo se!!! Nádhera. V hlavě už se mi rojí nápady, co všechno by se dalo udělat jinak a líp... Takže za rok znovu?