Noční můra

Že dnes zase nejde elektřina! Zkusím vypínač lampičky na nočním stolku… nic. Stejně jsem to věděla předem podle toho tísnivýho, dotírajícího ticha. Protože když elektřina jde, dokážu nějak vnímat to podprahový hučení a neznatelný vibrace v drátech ve stěnách domu… Přece jen cítím zklamání, jako vždycky. A svírá mě čím dál silnější strach.

Musím se vzpamatovat. Co člověk může dělat jinýho, než se nějak snažit vegetovat, ne? Takže dnes zase nemůžu pracovat z domova, a možná to nepůjde už nikdy. Když si chci vydělat aspoň jednu petku s pitnou vodou, musím zajít do centra Prahy a mrknout se, jestli mi pro dnešek dají nějakou práci. Do vyprahlý prašný Prahy prahově praskající suchem prskající žárem pískově přesejpavý Prahy… no tak. Musím se vzpamatovat. Přece z toho nemám halušky, to by mi ještě chybělo!

Zase se vláčet tím úmorným, vysušujícím horkým větrem, pod pálícím a nemilosrdně popichujícím sluncem. Tak jako ostatní jsem si zvykla nosit proti dotírajícím paprskům deštník, trochu to pomáhá. Ha, deštník! Deštík deštíček slejvák lijavec vlnky hladina řeka napuštěná vana… Už jsem zapomněla, co je to déšť, přijde mi absurdní, že by voda padala jen tak shora, ačkoli od posledního deště neuplynul ani rok. Zajímavý, jak lehce jsem si zvykla, že se prostě nemeju. V tom horku jako by se všechny pachy a všechen pot hned vypařily a slunce je vydezinfikovalo. Taky mi věčně vysychaj sliznice a tím pádem už vlastně nemám žádnej čich. Což je milosrdný.

Takže sejít k Vltavě bývalým parkem, prašnou udupanou zemí se zbytkama zežloutlýho trávníku, prostranstvím, ze kterýho už zmizely všechny – beztak uschlý – stromy, protože lidi si z toho buď dělaj dřevoplyn na pohon vehiklů, nebo zkoušejí na ohníčkách kuchtit různý lahůdky, třeba kaši z mouky, nebo se snažej vařením přivýst k poživatelnýmu stavu suchý, léta skladovaný luštěniny, a podobně. Výhoda je, že člověk nemá moc hlad, nebo aspoň já moc ne. Ještě mám trochu sucharů a džemu, tak jsem po týhle stránce v pohodě. Park je skoro liduprázdnej, s ironií si vzpomenu, že tady lidi ještě tak předloni venčili svoje rozmazlený, přežraný pejsky… který vyplazovali jazyky a hlasitě dejchali, jak teploty pozvolna stoupaly… jo, kde je jim konec. Dneska zmizeli beze stopy. Určitě je někdo sněd, neříkám teda, že zrovna jejich páníčci. Pokud zahlídnu nějaký lidi – který poslední dobou vycházej z domů jenom za tím nejnutnějším – vypadaj jako typický dehydrouši. Vychrtle, schlíple, umazaně, umolousaně, s hnusnou pletí a vlasama přilepenejma k hlavě. Já určitě taky, ale co naděláš.

Vltava. Bahnitý koryto, ze kterýho se line příšernej puch, teda asi musí bejt příšernej, když ho registrujou i moje otupělý a spálený čichový buňky. Pár dětiček v umatlanejch barevnejch tričkách se hrabe v kamení pokrytým slizem, hledaj nejspíš nějaký ryby nebo šneky, který by nebyly chcíplý. Nebo snad zkoušej něco sázet? Zastrkávat do kamenitýho bahna fazolky v naději, že z nich něco vyroste? Jo, vypadá to tak. Jenže i kdyby se jim to náhodou podařilo a něco zelenýho jim fakt vyrašilo, někdo jim to okamžitě šlohne… Odtrhnu od nich pohled, není dobrý na někoho moc čumět, lidi jsou dnes podezíravý a hnedka na vás útočej.

Přecházím přes most na druhej břeh – most je liduprázdnej i dopravoprázdnej, žádný auta ani tramvaje, není prostě šťáva. Jedině výjimečně potkáte vehikly na biplyn nebo dřevoplyn, který jsou vesměs v soukromejch rukou a majitelé je nikomu nevydaj. Napadá mě, co když sebou teď seknu? Nejezděj ani sanitky a proud nejspíš není ani ve špitálech, fungujou vůbec? O kolik lidí víc teď asi denně zaklepe bačkorama, protože doktoři nefungujou? A kolik zkape ze stresu a z dehydratace? Ví to někdo? Těžko.

Ještě že naše redakce sídlí v masivním domě, kde je trochu chládek. Už to vidím, jak mě dneska klioši zase vytočej. A to jsme prosím byli nezávislá mediální firma! Ale vzpomínání nemá žádnou cenu, ničemu to nepomůže, lepší se soustředit na to, co je teď. Už nemá vůbec cenu pokoušet se vydávat internetový noviny, protože prakticky nikdy a nikde nejde elektřina. Ale přesto máme klioše, který stojej o šíření zpráv, to můžeme mluvit o klice. Koncerny jako Čezprominvest, co maj prachy a zdroje a snažej se ze setrvačnosti udávat svý zboží, trosky státní administrativy, co vyvíjej nějaký fungování nejspíš ze strachu, aby si lidi nevylili vztek na nich… a všichni chtěj podle mě hlavně odvýst pozornost od toho, že ještě seděj na nějakejch zdrojích, na svejch železnejch zásobách, a místo toho toužej navopak strhat lidem pod nos ty svý předražený produkty, jen aby za ně ještě něco urvali. Litr pitný vody za litr, například. Nekecám! A já za ten litr musim celej den makat. Na uklidňování lidí. Když není elektřina, děláme to všelijak. Jak říká šéf, využíváme tradiční metody komunikace. Nejčastějc vyrážíme do města a rozdáváme a vylepujeme primitivně vyrobený letáky. Lidi už si zvykli chodit na náměstíčka a křižovatky a načerpat tam každej den zprávy a novinky. Maj to zadarmo, a stejně většinou nemaj co na práci. Shluknou se kolem letáků, jakmile je vyvěsíme, a do druhýho dne je obyčejně někdo strhne a asi použije na rozdělání ohníčku. Určitý výrazný a stručný slogany taky píšeme na zdi, ty vydržej dýl: „Lidi, to chce klídek! - Nejlevnější nápoje seženeš v Interglobu!“

Jo, ochranka našich kliošů, ta se má taky relativně dobře. Jelikož bez ochranky se do města vůbec nevodvážej. Já se na ulici klidně můžu promenovat, protože jsem už napohled dehydrouš, ale když je někdo umytej a hezky napapanej, tak si koleduje. Lidi jsou nasraný. Zažila jsem lynč a rabování nějakejch žluťošskejch krámků a lidi vyřvávali: „Schovávaj před náma zásoby! Rejžujou na nás! Ať chcípnou! Parchanti rákosnický!“ – Radši jsem se klidila. Nebo taky lynč nějakýho klimatologa. Absurdní. Před tejdnem nás k tomu klioši z Čezprominvestu dovezli vozítkem na dřevoplyn, už bylo ale po všem, viděli jsme jen zkrvavený rozsápaný tělo. Ubodali ho a pak eště ze vzteku rozporcovali. Lidi si prostě na otázku „kdo za to může?“ odpovídaj „klimatologové“. Jako že neodhadli situaci, nebo snad schválně mlžili – trestuhodně zanedbali nutnost informovat včas nejširší veřejnost a tak dále. Což je, myslím si, asi kravina, protože to oteplování šlo pomaloučku a celkem nikomu nevadilo, ale pak se najednou něco podělalo. Někdo možná věří vědcům tak slepě, že je přesvědčenej, že to mohli předvídat, ale to já teda ne. No nic. Tak po tomhle lynči jsme měli napsat uklidňující zprávu, jako že tohle byl ten zlej klimatolog, ale že existujou i hodný. Ty říkaj třeba – a my to ručně opisujem a šíříme: „Globální oteplování má i příznivé aspekty… situace je vážná, ale ne zoufalá… ano, nastal zlom a planetární rovnováha se přehoupla, ale jde jen o to vyrovnat vzniklé extrémy. Na jiných místech zeměkoule naopak zas prší pořád, nebo mají neustálé sněhové vánice…“ jo, psát vo sněhovejch vánicích nebo přívalech a povodních, to mám nejradši. Je to úplně surrealistický.

Redakce. Všichni už opisujou, až se z nich kouří. Dostali jsme vládní zakázku, message zní: „Nečekej, až se o tebe postará stát, a postarej se o sebe sám.“ A dál, jakože buďte podobný prvním průkopníkům a dobyvatelům. Kolegové remcaj, ale jen pro sebe. Hajzlové, chtěj zabránit tomu, aby lidi brali vládní budovy útokem, maj svý dobře zásobený kryty, možná někam zdrhli, i když, je vlastně kam? Probíráme různý fámy, co kdo slyšel. Kryty? Proč by se schovávali do krytů, když je tak krásně? V redakci máme obrovský zásoby opalovacích krémů s vysokejma faktorama, slunečních brejlí... ještě tak předloni, dokonce ještě před rokem to dávalo smysl... ale pak začal vát ten suchej, horkej, všechno spalující, vysušující vítr, a nikdy už vanout nepřestal. A všechna voda se před ním stáhla hluboko pod zem, vypařila se, zmizela. Hele, a prej se k nám blížej polomrtvý migranti ze severu? Ne, já myslel, že vod jihu? - Takhle se kolegové dohadujou, ale nikdo nic neví.

A ta mučivá, škrtící žízeň… dávno vyschlý vodovody, do kterejch se nastěhovali pavouci, prázdný petky, v kuchyňce šiky neužitečnejch skleniček… Pila bych, až bych brečela. Úplně mi žízní zvoní v uších... zvoní tak protivně, k zešílení… ne. To je budík.

Budík!

Týjo. Byl to jen zlej sen. Všechno je v pořádku.

Honem do koupelny, z kohoutku teče báječně studená voda, našplíchat si ji na obličej… pak do kuchyňky, rozsvítit, všude jde elektřina, to je nádhera. Piju a piju studenu vodu. Skleničku, pak druhou. Mám z toho snu fakt žízeň!

Z pokoje slyším rádio. Letošní teploty jsou rekordní... hladina spodní vody klesá... v některých krajích zmizela voda ze studní... zákaz zalévání zahrádek… uvažuje se o limitech dodávek pitné vody.

Pořád mám v puse nějak vyprahlo. Musím se ještě napít.