Na tohle nemám

Navrhuju nový nástroj seberozvoje – přiznat si, že existují věci, které prostě nedokážeme, i kdybychom se rozkrájeli. Je to velmi úlevné, člověka to posunuje vpřed a navozuje pocit pohody.

Přijde mi, že se někdy zbytečně vytáčíme do mrtvičnatých obrátek a stresujeme se tím, že bereme příliš doslova hlášky typu „stačí hodně chtít a uspěješ“, „dokážeš úplně cokoli, když pro to uděláš maximum“, že se prostě upínáme k tomu, že jsme alfa borci, kteří zvládnou všechno a svět nám bude ležet u nohou, pokud jen budeme hodně umanutí.

Třeba existují povahy, kterým je v tomto stavu mysli dobře, ale mně tedy rozhodně ne. A opakovaně se přesvědčuju, že je lepší pořádně si rozmyslet, do čeho se člověk vrhá a jaké své síly a schopnosti upíná k jakému cíli – jo, dokážeš, co chceš, ale musíš si to dobře vybrat! Taky pociťuju jako daleko pohodovější a produktivnější, když se nevybičovávám motivačními hláškami, ale spíš nechám věci plynout a zapojuju se do jejich toku. Prostě když postupuju téměř zenově. Jenomže ono je docela těžké se k tomu dopracovat...

Hledání správné branky

Uznávám, že je dobré mít určitý „tah na branku“, spíš jde o to, aby si člověk vybral správnou branku a nedělal věci „na sílu“. Přiznávám, že své branky po celý život neustále hledám. Vždycky si nějakou vyhlídnu, ale pak vidím, že to ještě není úplně to ono...

Už v mládí, ihned po vystudování molekulární biologie, jsem pochopila, že nemám na opravdu tvořivou, špičkovou vědu. Asi bych mohla dělat jako pilný mraveneček na úkolech, které by vymýšlel někdo jiný, ale těžko bych měla opravdu originální nápady. Kdežto v psaní sci-fi mi originální nápady rozhodně nechyběly – zase mi ale chyběla chuť, vůle a vnitřní ustrojení psát tak, aby se to většinovému čtenáři líbilo. Trochu odbočím – zcela nedávno, na moje narozeniny a na svatou Kateřinu, nečekaně po úrazu zemřela moje dávná kamarádka z mládí Eva Némethová, rozená Vinařová, po celý život vlastně začínající spisovatelka. Asi měsíc předtím mi volala, zavzpomínaly jsme si a ona se zamýšlela nad tím, proč se jí nepodařilo vydat její jediný román; říkala, že to mohlo být i tím, že ve svém psaní „ze sebe prostě všechno vybleje“ a nebere ohledy na čtenáře. No a já jsem to měla taky tak!

Přestože jsem neměla moc šancí na literární úspěchy – nepsala jsem ani čtenářsky lákavě, ani dostatečně artově, aby to zase zajímalo jinou cílovku – dost velkou část života, energie a kapacit jsem investovala do psaní románů a povídek, které si získávaly maximálně stovky čtenářů, a ti většinou zůstávali vlažní. Do psaní beletrie jsem se musela tak trochu nutit a málokdy jsem dosahovala „flow stavů“ - onoho šťastného pocitu zaujetí, kdy vás nějaká činnost nesmírně baví, úplně se v ní rozplýváte a výsledky jsou neomylně dobré. Ne, nebyla to pro mě ta správná parketa. Dnes je pro mě úlevné si to přiznat.

Pojďme měnit společnost

Pak jsem pochopila, že mé vnitřní ustrojení směřuje spíš k publicistice a k „sociálnímu inženýrství“, tedy že ráda spekuluji o tom, jak by se měla změnit společnost, a také mě baví se o ty změny přičiňovat. Výsledkem bylo mé feministické období. Nikdy jsem ale nebyla „ta feministka“, ikonická bojovnice proti útlaku, znevýhodňování, podceňování a znevažování žen, protože jsem takový útlak sama na vlastní kůži nezažívala v opravdu archetypální, násilné a urážlivé podobě. Tím pádem jsem v hloubi duše vlastně nevěřila, že je tak rozšířený, a ve svém nejhlubším podvědomí tomu nevěřím dodnes. Moje pozice je individualisticky liberální: „Jako člověk mám všechny svobody a nikdo mě nebude omezovat a basta“. Což je v současné genderové debatě ale málo.

Konečně jsem zamířila do hájemství ekologie a porůznu jsem působila v několika neziskovkách a jako scénáristka televizní publicistiky, až mě to – přiznávám, že přes moji zálibu v zahradničení – přitáhlo k permakultuře. Permakultura se tedy zdaleka netýká jen zahrad, je to systém udržitelného designu úplně čehokoli, který se inspiruje přírodou, a to mi právě vyhovovalo a ještě stále vyhovuje. Pozitivní duch, systémové myšlení, práce v rámci nejbližšího okolí na věcech, které člověk může opravdu změnit k lepšímu – to je můj naprostý ideál.

Bohužel působení v tomhle oboru mě vyvrhlo do pozice, která mi naprosto neseděla a nesedí, a to do předsedování neziskovky. S touhle funkcí si skoro úplně ve všem bytostně nerozumíme. Tak zaprvé ta její manažerská a řekla bych úřednická část. Kdykoli mě okolnosti přinutí zabrat se do jakýchkoli čísel, finančních toků, výpisů z účtů, úředních dopisů, excelových tabulek a podobně, nesmírně trpím. Nejsem schopná si zapamatovat ani si uložit na definované místo údaje o tom, co kdy se má odevzdat, zaplatit, vyplnit, co jsme komu slíbili a neslíbili a k čemu jsme se zavázali. Řešit tyhle věci mě trýzní, jako by mě natahovali na skřipec, nebo svírali nohu do španělské boty. Nevadí mi sedět celé dny u počítače, ale jsem duší kreativec a potřebuju si něco vymýšlet, psát, redigovat, překládat. A trpím jako zvíře, když mě okolnosti od téhle činnosti odtrhují a nutí mě v něčem dělat pořádek, jednat s úřady a podobně. Ten čas bych přece mohla využít o tolik lépe a užitečněji pro všechny!

Možná řeknete, že tyhle věci předseda může někomu delegovat a sám má hlavně motivovat a stmelovat lidi. No, tak delegování se mi tak docela nepodařilo, a péče o členy spolku a motivování týmu pro mě znamenají úplně stejnou pohromu jako ta úředničina. To vnitřní utrpení, když lidé nedělali něco, co podle mých představ a podle zápisů z našich jednání měli dávno udělat… pošťuchovat nebo nepošťuchovat? Chválit a povzbuzovat? Ale jak, abych je přitom nezahlcovala, nevlámávala se jim do soukromí a nepřipravovala je o čas? Jaúúú! To pro mě vždycky bylo, jako bych se smažila ve vroucím oleji. V hloubi duše totiž jsem introvertní asociál a bytostný studený čumák a tohle mi prostě hluboce nesedí. Zrovna včera jsem zhlédla video s přední slovenskou permakulturní lektorkou a lídryní Patricií Pavlovskou a pochopila jsem, kolik ona do toho dává srdce a vřelosti: úplně tím září jako sluníčko, ale přitom v ní je i ta přirozená autorita. Na tohle prostě nemám – a nemám ani na vzdálený odvar a bledý stín něčeho takového!

Teď se na obzoru objevil příslib, že bych tuhle zátěž mohla po řadě let přestat táhnout – ááách, jaká úleva to bude! Při tom pomyšlení jsem hned pocítila nával energie, že bych mohla skály lámat… totiž to zas ne, co to povídám, na lámání skal přece jenom nemám. Ale vykopala jsem základ nového zvýšeného záhonu, nakreslila jsem nový komiks a mocným tempem spěju ke konci překladu jedné permakulturní knížky.