Na Karlovarsku vzniká ekovesnice

V Doupovských vrších, v místě zaniklé osady Pěčkovice, začíná vznikat ekovesnice se vším všudy. Má několik desítek členů, odhodlaných žít ekologicky a společně budovat zdejší komunitu.

Všemu předcházely nejméně dva roky pečlivých příprav. Na jaře 2019 jsem tu už jednou psala o vizi ekovesnice, kterou tehdy začínala vytvářet a plánovat iniciativa Zeměsouznění (www.zemesouzneni.cz). Je známo, že hodně podobných iniciativ se brzy po vzniku zase rozpadne, ale tahle parta ekologicky smýšlejících a pozitivně naladěných lidí na to šla od podlahy: inspirovali se německou ekovesnicí Sieben Linden, pořádali spoustu kurzů a workshopů komunitních dovedností, třeba sociokracie nebo vzniku komunit podle Scotta Pecka, společně probírali různé možnosti, jak na to. Pak poměrně dlouho hledali vhodné pozemky.

Volba nakonec padla na krásné místo na Karlovarsku, kde stála až do roku 1946 vesnice Pěčkovice. Zatímco okolní vesnice nezanikly a chalupy uprázdněné po odsunu Němců se začaly využívat k rekreaci, Pěčkovice zmizely úplně – asi že stály ve zvlášť zapadlém koutě stranou všeho dění.

O to romantičtější je dnes pěčkovická krajina. Se svými připomínkami minulosti působí až magicky, údolí, kde stávaly domy, je dnes zarostlé lesem a jen občas ze země vykukuje zbytek rozvalené zdi. Příroda je tu mimořádně bujná, srážek je v této oblasti poměrně hodně; louky a cesty lemují meze s pestrou směsí hvozdíků, zvonků a dalšího lučního kvítí, poletuje tu spousta motýlů, dokonce mě tu uvítal batolec duhový. Právě zrají třešně ptáčnice, které už mají jinde po sezóně - je tu totiž poměrně chladno.

Na louce nad lesnatým údolím stojí jakési prozatímní centrum Pěčkovic: dvě zachované staré stodoly, z nichž jedna slouží setkávání komunity a druhá jako sklad, a kolem nich shluk stanů a přístřešků. Opodál si našly své útulné koutky obytné přívěsy, maringotky nebo stany jednotlivých lidí a rodin.

Prohlídka pozemků

Měla jsem štěstí, přijela jsem právě ve chvíli, kdy začínala exkurze po katastru Pěčkovic. Vydali jsme se po stezkách vysekaných v kopřivách kolem bývalých domů dolů k potoku, a pak po okolních stráních, viděli jsme tykvové políčko na chráněné louce u lesa, nově vytvořené jezírko, které už slouží k zavlažování (bude jich tu víc), terasy, které se budou obnovovat, v plánu je výsadba jedlého lesa. Na pozemcích jsou i dva klenuté zachované sklípky. Evidentně skvěle funguje zeleninovo-bylinková zahrada, která zatím zásobuje svou produkcí členy sdružení Zeměsouznění, ale v budoucnu může přinášet zisky z bedýnkového prodeje zeleniny.

Celkem tu Zeměsouznění nakoupilo 24 ha pozemků, což mi připadá hodně (na permakulturní design ažaž), ale je jasné, že by bylo dobré přikoupit další půdu – kvůli celistvosti pozemků, dalšímu rozrůstání a kvůli zdravému okolí bez chemizovaného zemědělství.

Přesně jak radí permakultura, teď je třeba věnovat čas pozorování, neuspěchat rozhodování, kde co bude. Trvale tu žije zatím jen několik lidí.

V hlavní stodole na nás čekal skvělý veganský oběd a odpoledne jsem absolvovala řezbářský workshop a vyřezala jsem si dřevěnou lžíci z lipového dřeva!

Čím je tahle iniciativa jedinečná

Různých snah o vytvoření ekologických komunit, kde toho lidé sdílejí víc než běžní sousedé, bylo a je v Čechách víc, ale jsou buď založené víc na myšlence spolubydlení (cohousingu), nebo na nějaké společné náboženské víře. Ekovesnice je definována svým minimalizovaným vlivem na životní prostředí a maximální udržitelností životního stylu. Je jasné, že čím intenzivněji členové komunity sdílejí zdroje, tím ekologičtěji dokáží žít. Samozřejmostí by mělo být nehierarchické řízení, což v praxi znamená poradní kruhy, rozhodování konsenzem, sociokracii a další podobné metody. Pak u nás ještě máme hnutí rodových osad, které mi se svým důrazem na rodinu a rod připadá jako něco trochu jiného, tradičnějšího, konzervativnějšího a snad i patriarchálnějšího.

Mapu ekovesnic v Evropě najdete na https://gen-europe.org/ecovillages/european-ecovillages/.