Muži alfy a muži bety

Řeší to asi každá žena: je lepší volit soužití s mužem „alfou“, dominantním frajerem a machrem, nebo s poklidně kamarádským „betou“?

Lidová moudrost praví, že s alfami jako s životními partnery bývá kříž, ale zase se nenudíte a vztah s nimi je plný vášní, zatímco bety představují jistotu, ale bohužel i nudu. Tak jak to řešit? Nebo tyhle stereotypní představy zas tak moc neplatí a všechno je jinak?

Osobně jsem velkou příznivkyní bet. Na alfy jsem reagovala vždycky instinktivně negativně, a kdybych měla své pocity popsat, asi by převládal strach ze zotročení. Moje „vnitřní amazonka“ o takové dobrodružství fakt nestála. Zmocňovala se mě panika, že mě alfa bude chtít utlačit, vtěsnat do nějakých škatulek.

A proč by muži typu beta museli být nutně nudní? Možná mi tu něco netušeného uniká, ale mě spíš nudí to machrování a frajeření. I když – biologicky takové chování asi dává smysl. Asi by nás mělo poutat, fascinovat a vzrušovat to samčí imponování, čechrání peříček, nafukování a nadýmání, které předvádějí typičtí „alfové“, ty obřadné tanečky demonstrující samičkám, že jsou ze všech nejlepší. A třeba to tak původně bylo, než jsme se stali lidmi kulturními a civilizovanými.

Budu citovat výrok jedné lesby (ale vlastně nevím, jestli je tak důležité, jakou má ta žena orientaci a zda byla ovlivněna jejím pohledem na muže): „Mužský spadaj do dvou kategorií. Buď smrděj a doma furt mlčej jako tvůj táta, nebo tě chápou, ale pak jsou to slaboši a ukňouranci.“ Tak. Je to výstižná, i když poněkud ostrá definice alfy a bety. Samozřejmě to nemusí být až tak vyhraněné, bety nemusí být přímo bačkory předurčené k životu pod pantoflem a „alfy“ taky nemusí být kýčovití namakaní svalovci, nebo odporně machrující ředitelé zeměkoule a mužští šovinisté. Někdy je to „alfování“ jen hra, ale jde o to, jestli nás baví. Některé ženy zjevně ano, protože s betami při nejlepší vůli nevydrží a znovu a znovu si naběhávají na průšvih s alfami…

Ale proč bychom nemohly k betovi cítit vášeň? Nebo proč bychom se s ním nemohly výborně bavit? Hraje v tom roli hladina našich hormonů? V tom případě by se preference mohly měnit s věkem a v prvním rozpuku mládí by bylo přirozené pálit po machrech a frajerech, zatímco později po spolehlivých kamarádech.

Ať je to jak chce, osobně jsem spíš ochotná občas přežít u svého partnera nějaký ten záchvat rezignace a pesimismu (vzpomínáte si na oslíčka Ijáčka z příběhů medvídka Pú, jak si vždycky zalezl do kouta  a chmurně přežvykoval bodláčí?), než vedle sebe snášet nějakého nabušeného testosterona. A můj průzkum mezi známými a kamarádkami dopadl dost podobně: nechceme muže bačkory, ale gorilí samce bušící se zvučně do hrudi tedy už vůbec ne!