Literátkou ve Švýcarsku III.

Tak, a jsem zase doma v Praze. Sečteno a podtrženo: za ten měsíc v Lavigny jsem vyprodukovala spoustu textů, dosti válčila s franštinou a turisticky si užívala neuvěřitelně teplého a krásného babího léta v kantonu Vaud.

Z předchozích blogů možná ten pobyt vycházel až idylicky, a tak začnu tím, co mě tady iritovalo, kormoutilo a deptalo.

Skoro permanentní hluk nějakého stroje. Sedíte v krásné zahradě zámku a přes dva živé ploty sem doléhá od sousedů nějaká příšerně hlasitá fréza – opravují si dům. Jindy přijde zahradník a začne rejdit se sekačkou po trávníku, nebo s podobně hlučným postřikovadlem kolem růží – stříkání růží pesticidy je tady prý povinné. Nejhorší kravál, jaký jsem zažila, pocházel z ulice před mým oknem a byl to fukar na listí – takové to udělátko, kterým se listí honí na hromady, místo aby se vzalo koště, a které produkuje šílený hluk a smrad. Když vyrazíte na výlet, taky slyšíte skoro pořád nějaký motor, na polích se to přímo hemží traktory a traktůrky, které přistřihují vinnou révu, stříkají vinohrady herbicidy proti plevelům, uhrabávají zoraná pole, zarovnávají trávníky lemující silnice a tak dále… Také po lesních cestách se stále prohánějí nějaké teréňáky a traktory lesníků. Takže ta všeobecná úhlednost a upravenost má svůj rub.

Na druhé straně se nezdá, že by se používaná chemie projevila na místní fauně. Kamenné zídky se hemží ještěrkami, jednou jsem u cesty potkala obrovského černožlutého mloka, nad poli krouží káňata.

Další, samozřejmě předvídatelný, problém jsem měla s franštinou.

Když se snažím cokoli vyjádřit jinak než česky, automaticky se mi vybavuje angličtina. Francouzštině rozumím, pokud je pomalá a jednoduchá. Zdejší konstelace pro mě byla hodně nepříznivá, protože se tu sešli tři francouzští rodilí mluvčí, z nichž jsem dobře rozuměla jen bodře hlaholícímu Jeanu-Jacquovi (dále jen JJ), zatímco kuňkající Pařížance Anne-Laure moc ne a Afričanu Nimrodovi jen pokud se nezačal hihňat a dusit smíchy, čímž bohužel končil skoro každou svoji větu. No a Švédka Katarina vůbec nějak huhňá, její angličtině rozumím s vypětím sil, franštině skoro vůbec. – Normálně u každodenních večeří to ještě šlo, občas jsem se na něco zeptala nebo si pomohla angličtinou, což dělala Katarina taky, ale zažila jsem jeden večer hlubokého propadu do absolutní frustrace. Prostě krize.

JJ nás vzal svým autem do Ženevy, do italské čtvrti, kde ten den probíhal jakýsi lidový svátek, a seděli jsme u stolu venku na chodníku ve vyhlášené italské restauraci na náměstí s platany a pódiem s hudbou. Dala jsem si smažený kozí sýr s hruškovým pyré a rukolovým salátem a pak citronový sorbet, což bylo naprosto úžasné. Pak jsme se přesunuli do centra Ženevy, které mi stylem připomínalo severní Itálii nebo jižní Francii a mezi jedenáctou a dvanáctou večer tu bylo ještě hodně živo, a na jednom z náměstíček jsme si dali poslední skleničku. To všechno by nebylo vůbec špatné, jenomže… Od odjezdu ze zámku v 18,30 do návratu v 01 hodin jsem v jednom kuse usilovala o zachycení střípků konverzace, jednotlivých slovíček, lapala jsem po smyslu toho, co ostatní říkají… a oni příšerně rychle a nesrozumitelně brebentili a skvěle se bavili. Přijela za námi i manažerka zámku Sophie, která na mě jindy brala ohled, ale tentokrát na to zapomněla. Neubránila jsem se a mým nitrem zmítaly temné pocity, označila bych to jako „sociální vyloučenost“, jak se to módně říká o Romech. Přitom si vzpomínám, že tohle jsem zažívala i v anglicky mluvících zemích, v situacích, kdy rodilí mluvčí vyrazili za zábavou a vzali mě s sebou. Problém je samozřejmě ve mně, měla bych se snažit víc mluvit, občas si říct o vysvětlení a podobně. Takhle není divu, že mě ignorují – já bych na jejich místě dělala totéž. Ale stejně jsem z toho měla krizi. Rychle přešla, další normální večeře na zámku už mi zase nevadily, ale utkvěla mi jako memento, že povrchně se s lidmi z jiné kultury sblížit můžete, ale opravdu se zapojit a vplynout do jejich světa je mnohem, mnohem těžší.

Jeden večer se na zámku konala “conférance” – přednáška asi sedmdesátileté překladatelky jménem Doris Jakubek (její manžel měl české předky), na kterou přišlo několik desítek intelektuálně vyhlížejících, většinou postarších místních lidí. Velký obývák zámku byl naplněný skládacími židlemi a narvaný hosty k prasknutí, a po přednášce následoval aperitiv na terase a konverzace. Nadchlo mě setkání s potomkem českých emigantů z roku 1948, který byl v publiku a se kterým mě seznámili. Mluvil skoro normálně česky, ale číst moc dobře nemůže, češtinu má totiž odposlouchanou, a tak poslouchá CDčka například s povídkami Zdeňka Svěráka. Další oázu češtiny jsem našla v místní knihovně, kde jsou díla všech spisovatelů, kteří zámkem Lavigny prošli. Hezky jsem si početla v knížkách od Jany Červenkové a Antonína Přidala.

Zažila jsem ještě jedno velmi příjemné setkání. Bývalá stipendistka z Lavigny, která tu pobývala asi před třinácti lety, Američanka Alison Anderson, se usadila v městečku Buchillon na břehu ženevského jezera asi 6 km od zámku. Na lednici v kuchyni nechala vzkaz, že uvítá návštěvy současných stipendistů. Byla jsem jediná, kdo o to projevil zájem, vypravila jsem se za ní na kole a jsem moc ráda, že jsem tuhle zajímavou ženu potkala. Alison (nespokojená s politickým systémem v USA) studovala ruštinu a cestovala už v 70. letech do socialistických zemí, byla v Bulharsku, v Rusku i u nás, ale nakonec se usadila ve Švýcarsku, z čehož je vidět, jaký systém pokládá za nejlepší. S Alison jsem si mohla naprosto volně povídat a byl to hotový balzám na moji duši.

Moje jazyková izolovanost měla jednu výhodu – neiritovaly mě různé konvenčnosti a fráze, které si tady člověk na společenských akcích musí vyslechnout. Na jednu večeři nás do svého domu pozvala členka výboru zdejší nadace jménem Fawzia Assad, původem Egypťanka. Líbil se mi její egyptsky zařízený dům a chutnalo mi egyptské jídlo, obzvlášť mňam byly vinné závitky. V klidu jsem přečkala otázky a výroky Fawzie i další členky výboru, Američanky Susan, typu: „Co si v Čechách myslíte o Ženevě? Ale můžete říci, že vám pobyt na zámku velmi pomáhá, že ano? Vy píšete sci-fi? Nemám ji ráda, nikdy jsem nepřečetla žádnou sci-fi knihu,“ – aniž mi to nadzvedlo mandle. Následující večer ale ostatní, hlavně věčný rejpal JJ, to setkání u milé pohostinné Egypťanky silně kritizovali a ironizovali. Co je to za idiotské geronty! rozčiloval se JJ. - Nojo, jasně, ale já jsem viděla staříky naplněné dobrou vůlí, kteří mi laskavě poskytli tenhle úžasný měsíční pobyt zadarmo a na oplátku ode mě chtějí jen slyšet, že je to tu pěkné a pomáhá mi to.

V neděli 11. září (to datum!) jsme měli na zámku čtení, před podobným publikem, jako přišlo předtím na „conférance“. Sophie (vzděláním herečka) expertně přečetla moji povídku přeloženou do franštiny, zatímco na mě zbylo jen přečíst pár vět českého textu, aby si poslechli, jak zní čeština, takže to pro mě bylo úplně snadné.

Turistické radosti

Na kole jsem sjezdila snad všechny vesničky v okolí. Nejhezčí byl výlet do St Prex, starobylého malebného městečka na břehu jezera. Dvakrát jsem se vydala autobusem a vlakem do Lausanne. Poprvé jsem prozkoumala nábřeží jezera, turistické centrum Ouchy s plachetnicemi, půjčovnami šlapadel a krásnými parkovými úpravami, pak jsem prošla Olympijským parkem, ale do Olympijského muzea se mi nějak nechtělo, a pokračovala jsem do botanické zahrady a pak nahoru do centra, jehož strmé uličky jsem už jen zběžně proběhla a už se musela vrátit posledním autobusem do Lavigny. Podruhé jsem začala muzeem naivního umění, Musée d’art brut. Nadchlo mě. Zčásti jsou tu díla psychiatrických pacientů, zčásti prostě pábitelů. Jedná se o autodidakty, kteří musí být trochu potrhlí nebo posedlí, aby takové věci dělali. Většinou je to umělecky působivé stejně jako od školených profíků. Často to připomíná výtvarné projevy mimoevropských,hlavně afrických kultur, dětí, nebo našich vesničanů před několika sty lety. Potkáte tu úžasné nápady, nejen v kresbě a malbě, ale ve využívání nejrůznějších předmětů, hraní si s mušlemi, dřevem, starými konzervami, staniolem a podobně. Uvědomila jsem si, jak je v umění obecně důležitý ten ponor do podvědomí, do snů, do dětství, do hlubších vrstev psychiky – a tady je to tak nějak otevřeně rozkryto.

Najednou překvapení - z jednoho videa až pod střechou muzea jsem uslyšela češtinu. Byl to film o severočeském naivním umělci Zdeňkovi Koškovi, který žil v představě, že řídí počasí i jiné události na celé zeměkouli, a tak horečně vytvářel složité mapy, směsi číselných údajů, postřehů o počasí, o chování ptactva, záznamů vlastních pocitů, kreseb, výtřižků… schizofrenický úlet měl v 90. letech, v dokumentu už o těchto svých stavech mluví s jistým odstupem.

V Lausanne jsem ještě obešla centrum s katedrálou, zámkem, strmými uličkami a obchůdky. Je to tu malebné hlavně díky kopcovitému terénu s vyhlídkami na jezero a díky spoustě pěších zón, ale nepůsobí to tu nijak zvlášť starobyle. Spíš příjemně a útulně.

Předposlední den před odjezdem nám Sophie nemohla sehnat kuchařku, a tak se JJ nabídl, že dojede pro suši, což bylo skvělé. Žádný další dobrovolník se nenašel, a tak jsem nabídla, že udělám švestkové knedlíky. Sophie se zaradovala, že budeme mít českou specialitu, načež následovalo vysvětlování, že potřebuju polohrubou nebo hrubou mouku. Ta tady absolutně není k sehnání, nejblíž k tomu má kukuřičná polenta. Požadavek na tvrdý tvaroh na strouhání ji uvedl v nejvyšší úžas, o ničem takovém nikdy neslyšela. - Dobře, knedlíky se dají jíst i bez něj. Ale mouka je nutná… nakonec Sophie vítězoslavně přinesla hladkou mouku s občasnými celými zrnky, ze které tady pečou chleba. Musela jsem to vzdát a upekla jsem jenom linecký koláč s tvarohem.

Sophie s námi zase povečeřela a u stolu panovala pohoda až do chvíle, kdy rejpal JJ prohlásil, že „il n’y a rien a manger a frigo“, v lednici není nic k jídlu, a Sophie se rozplakala a dostala hysterický záchvat. Myslím, že JJ jí brnkal na nervy už dávno. Teď se ji snažil uklidňovat slovy, že jako chápe její důvody ke smutku, když jsme poslední hosté a sezóna na zámku pro letošek končí. JJ je vážně pako!

No nic. Když jsme se v pondělí ráno loučili, panovala všeobecně přátelská a družná atmosféra, za ty čtyři týdny jsme si na sebe přece jenom zvykli. Sophie nás postupně odvozila na nádraží k našim  vlakům – a jestli si tajně oddychla, že to má pro letošek za sebou, jako správná profesionální manažerka a také herečka to na sobě nedala znát.