Literátkou ve Švýcarsku I.

Sláva! Získala jsem měsíční spisovatelský pobyt v Chateau Lavigny poblíž Ženevského jezera. Něco takového absolvuju poprvé v životě.  

Předem (ačkoli mám radost, že se mi to povedlo) mnou zmítají nejistoty: dokážu se po dobu jednoho měsíce skutečně soustředit na literární práci, jak to měl v úmyslu německý nakladatel Ledig-Rowohlt a jeho manželka, když tenhle zámeček odkázali nadaci umožňující spisovatelům z různých zemí tady v klídku pracovat a přitom se i trochu mezinárodně družit v malé komunitě? Nebudu úplně deprimovaná tím, že moje skupina spisovatelů (v každém turnusu je to pět kousků) bude mluvit převážně francouzsky? (Jinak jsou tu i anglicky mluvící skupiny, což by pro mě bylo snazší, ale ta moje je frankofonní, což je, jak se říká, výzva). A vůbec, neměla jsem radši na dovolenou zamířit úplně jinam? Nemůžu říct, že by zrovna Švýcarsko bylo moje největší hobby. Mám radši pobyty u nějakého teplého moře, klidně mi stačí Středozemí. – Ale na druhé straně je mi jasné, že pobyt na zámku all inclusive ve Švýcarsku bych si nikdy z vlastní kapsy dovolit nemohla, a navíc – a hlavně - to není konvenční dovolená, při které do kultury a atmosféry příslušné země nijak zvlášť neproniknete. Naopak, tohle je úžasná příležitost poznat navštívenou zemi i literární kolegy, které sem náhodou zavál osud ve stejném termínu, mnohem víc zblízka.

První den: Letím do Ženevy a snažím se přeladit a zvyknout si na myšlenku, že celý měsíc budu fakticky moci věnovat svému psaní. A to psaní nekomerčnímu a tvořivému, textům, které skutečně psát chci. Neměla bych si program zahltit samými výlety a konvenční turistikou, třeba do blizoučkého Lausanne, což je podle průvodce krásné město na břehu ženevského jezera, plné atraktivních galerií. I když, nějaký rozumný kompromis… hm… ale ne, ne, prioritu musí mít psaní.

V malém letadle Swissairu vedle mě sedí matka s dcerou, obézní stařenka mi klidně zasedla místo F u okýnka, protože jsem si nepospíšila a nastupovala jsem až na konci fronty cestujících, no ale nic neříkám, utěšuju se, že kdybych seděla vedle ní, přetékaly by na mě její špeky, a ještě jsem nedopadla nejhůř, snad je to pořád lepší než sedět vedle vřeštícího mimina. Dcera (která vypadá víc jako Švýcarka než jako Češka, ten hubený sportovní typ, odhaduju, že ve Švýcarsku trvale žije a maminku si někdy bere k sobě) má matky evidentně po krk a odmítá se s ní už bavit, matka na ni pořád doráží nějakými primitivními dotazy a dcera jednoslabičně odsekává a luští francouzskou křížovku nebo se pokouší dřímat, matka jí opakovaně vyčítá, že je zlá, ale já si nekonvenčně myslím, že zlá je ta matka, protože nerespektuje soukromí své dcery a těmi neustálými výpady ji vlastně trýzní.

Na ženevském letišti přestupuju na vláček směr Lausanne, kochám se občasnými vyhlídkami na Ženevské jezero, podél kterého jedeme, s horami v pozadí. Nepůsobí to tu nijak zvlášť turisticky, vinice, upravené domky, posekaná tráva, všechno je hodně v pořádku, ale nikoli až moc načinčané, spíš střízlivě skromné. Vystupuju v Morges a před nádražím mě vyzvedává manažerka zámečku Sophie a odváží mě. Je to štíhlá šmrncovní žena francouzského typu, s vervou diskutující o čemkoli. Zjišťuju, že Chateau Lavigny je nádherné místo, zámeček z 18. století, plno starožitných i současných moderních artefaktů, vzduch je tu prosycený charakteristickou vůní starých zámků a muzeí. Mám vlastní apartmá s ložnicí, pracovnou a koupelnou, vytapetované růžově, se stylovým nábytkem. Všude v zámečku jsou kombinace moderních rekonstruovaných prvků (sprcha ve vaně) se starými (zašlá zrcadla ve zlacených rámech). Jsem nadšená. Společně máme k dispozici rozlehlý obývák, jídelnu, kuchyni, krásnou zahradu s mnoha zákoutími. Záhony levandule, růže, stříhaný buxus, vyhlídka na Ženevské jezero, vzdálené asi šest kilometrů. Zadní brankou se dá vyjít mezi zdejší vinice, pole a ovocné sady. Je horko, pere sluníčko, ale stejně se vydávám na průzkum okolí, procházím mezi vinicemi, jabloňovými sady s kamennými zídkami, pak kolem hluboké rokle s potokem nebo říčkou, zarostlé vysokými stromy a křovím. Zrají tu ostružiny, vidím tu i vzrostlý fíkovník s plody a jedlý kaštan, takže klima je tu opravdu teplé.

Pak jdu na průzkum vesnice Lavigny, zase ty upravené domky, výrazné dřevěné okenice, dvě úžasné obrovité historické stodoly, prostý kostelík ze 12. století, obchůdek. Na mnoha místech tady na ulicích teče do koryt a kašen voda, někdy jsou u toho ještě vysázeny květiny. Z návštěvních knih v zámku jsem zjistila, že z Čechů tady pobývali před několika lety Anna Kareninová a Petr Kabeš – nevím, jestli ještě někdo, nemám dost trpělivosti na listování mnoha tlustými alby plnými pochvalných a vděčných záznamů.

V sedm večer se scházíme na takzvaný aperitiv, což je místní bílé víno nebo jablečný džus, a k tomu nějaké drobné zobání. Je to francouzský zvyk, večeře propukne půl hodiny nato. Když přijdu, na terase už sedí ostatní literáti - Švýcar, Francouzka a Švédka – a k mému údivu mlčí jak zařezaní. Čekala jsem trochu křečovité začátky, ale tohle je vážně moc. Naštěstí přichází Sophie, dělá hostitelku a rozproudí konverzaci. Švýcar je ve skutečnosti mimořádně upovídaný, jen potřebuje nějaký podnět, Švédka působí sympaticky a Francouzka se zdá být chorobně plachá, mlčí, a když se jí Sophie na něco zeptá, odpoví vysokým nesmělým hláskem, hrozně tiše a nesrozumitelně. Jinak jejich franštině docela rozumím, jen mám sama problém s mluvením. K večeři je ryba, grilovaná zelenina a rýže, Sophie ještě dnes jí s námi, ale od zítřka už přijde vždycky jen na aperitiv.

Druhý den: Zkouším si vytvořit nějaký denní režim, dosti odlišný od pražského. Musím vstávat, jíst a usínat vždycky o hodinu až dvě později než normálně. Snídáme a obědváme každý podle svého, v kuchyni jsou hromady jídla, celé dny máme naprosto pro sebe. Tak si beru na zahradu notebook a pouštím se do dopisování rozepsaných povídek. Udělám nevídanou spoustu práce, ale ve dvě hodiny už to nemůžu u počítače vydržet. Půjčuju si kolo, které je tu k dispozici, a vydávám se na výlet do malebného městečka Aubonne, které je blizoučko odsud. Lepší by byl pěší výlet, skoro celou cestu tam se řítím z prudkého kopce a zpátky zase tlačím kolo nahoru.

Aubonne je pitoreskně rozložené na kopci pod hradem, zase tak švýcarsky upravené. Hrad už zdálky poutá oblou zajímavou věží, nádvoří je otevřené, ale není tam dohromady nic k vidění. Aubonne není nijak zvlášť zařízeno na turisty, ale má hodně hezkých zákoutí, domy s barevnými okenicemi a malebnými popínavkami na fasádách a zbytky starých hradeb s brankami. A zase hodně kašen s tekoucí vodou a květinami.

Večer se objevuje poslední autor z naší pětice, původem z Čadu, ale žijící trvale ve Francii, jménem Nimrod - tak divně ho prý pojmenoval jeho otec, luteránský kazatel. U večeře zase mluví hlavně Švýcar Jean-Jacques, většinou je i docela vtipný, hlavně když líčí poměry v místním knižním byznysu, ale taky spřádá příšerné konstrukce – například začne vykládat, jak skvěle sovětský režim podporoval umělce. Snažím se mu v mezích svých možností trochu oponovat, že přinejmenším spisovatelé to měli těžké, ale kdoví, snad chtěl jenom říct, že umělci vždycky v historii potřebovali nějaké mecenáše. Musím říct, že franštině, kterou mluví naše spisovatelská skupina, rozumím mnohem líp než našemu lektorovi Nicolasovi v pražském Francouzském institutu v kurzu, na který jsem chodila naposledy. Ach jo, proč mám takový problém dávat dohromady smysluplné věty! Snad se to během těch čtyř týdnů trochu vylepší, protože když jste v nějaké zemi, nasáváte její jazyk tak trochu osmózou.

(Pokračování příště)

(Fotky sem dám, ale až po návratu - zatím je mám ve foťáku.)