Létat či nelétat? Pokutovat se!

Právě svádím urputný vnitřní boj: mám úplně přestat létat letadlem, jak to dokáží dodržovat mí radikálnější ekologičtí přátelé? Jsem na tom jako onen kuřák z anekdoty, který zanechává kouření třicetkrát denně…  

Popravdě zase tak moc často nelétám, ale naposledy jsem byla letos v lednu na Zanzibaru, a kdybych neměla ekologické zábrany (uhlíková stopa a klima), pomalu bych si na příští zimu začínala plánovat další dovolenou u nějakého tropického moře. Tyhle dovolené, které jsem začala podnikat až na stará kolena (Kuba, jižní Indie a do třetice ten Zanzibar), mi dávají strašně moc, jednak se člověk na vlastní kůži setkává s jinými kulturami, což se nedá nahradit žádným zprostředkováním typu videa nebo knížky, a jednak je plavání a šnorchlování v teplém moři snad úplně to nejlepší, co vůbec můžu zažít. Takže představa, že už bych si to nikdy v životě nedopřála, je pro mě mimořádně bolestná.

Kdyby měli všichni stejnou ekologickou stopu jako já...

Když se snažím nějak obhájit svoji současnou ekologickou stopu a svůj způsob života, argumentuju tím, že mám jistě poloviční až třetinovou stopu proti tomu, kdybych si se stavem planety nedělala žádnou hlavu a o ekologických problémech bych neměla tušení. V takovém případě bych neinvestovala devadesát procent svých sil do dobrovolné práce v ekologické neziskovce, ale asi bych místo toho vydělávala a zase utrácela peníze, a to především za cestování, a pak za hezké věci do domu, na sebe a podobně. Rozhodně bych si také řekněme každých pět let koupila nové auto - zatímco takhle jsem si žádné auto v životě nekoupila a tím, co jsem podědila, jezdím co nejmíň.

Zkusím extrapolovat své chování na celou společnost a představit si, jak by svět vypadal, kdyby všichni dělali to co já:

- Automobilový průmysl by z 90 % zkrachoval - v naší rodině sedm lidí sdílí jedno malé auto staré 23 let. Dálniční sítě by byly vysoce předimenzované.

- Řezníci by z 90 % zkrachovali - masa zkonzumujeme minimum, kupujeme ho hlavně kočkám, takže ti řezníci, kteří by zbyli, by produkovali především potravu pro domácí mazlíčky.

- Developeři stavící byty by z 80 % zkrachovali - v našem rodinném domku starém 90 let bydlí 7 lidí, můj starší syn Honzík ale bydlí v novém bytě. Podobná situace by byla se supermarkety a nákupními centry – sice tam chodíme, ale jen málokdy.

- Vládly by takové politické strany, které by uvalily ekologické daně na všechny činnosti a produkty, které dnes beztrestně vytvářejí externality, to znamená výdaje, které musí zaplatit někdo jiný - například zdravotní péči, likvidaci nadbytečných obalů, zadržování vody v krajině zničené průmyslovým zemědělstvím, přírodní pohromy vzniklé v důsledku klimatických změn… Mimo jiné bych silně zdanila právě leteckou dopravu.

- Svět by byl silně překočkovaný, protože všichni lidé by se ujímali bezprizorních koček - ale možná by naopak kočky začaly být vzácnější, protože by všichni zajišťovali jejich kastraci. V každém případě by se všechny kočky měly dobře. (Poznámka – kočka zrovna moc ekologické zvíře není, jde o moji osobní libůstku, nikoli o projev lásky k přírodě jako takové.)

- Zkrachovaly by všechny televizní stanice (vůbec televizi nesledujeme) a celé odvětví ekonomiky související se sportováním – dnešní slavní skvěle placení sportovci by se museli stát amatéry jako za starých časů.

- Naopak by kvetl byznys se zahrádkářskými potřebami, prodej biopotravin a odběr zeleniny přímo od pěstitelů (komunitou podporované zemědělství – KPZ).

...ale stačí to?

Jenomže sama sebe takhle „opít rohlíkem“ nedokážu. Dobře vím, že toho můžu dělat mnohem víc a že moje ekologická stopa je pořád ještě příliš vysoká, protože čerpám dvakrát až třikrát víc planetárních zdrojů, než je ona sedmimiliardtina, na kterou mám nárok. Ve svém okolí mám příklady lidí, kteří toho na svém životním stylu opravdu už moc vylepšit nemůžou, například vegani žijící v dobře izolované maringotce vytápěné pár kousky dřeva, zcela bezodpadově, samozásobitelsky a lokálně… zatímco já mám sakramentské rezervy. Jenomže to se už dostávám k hranici, kde mi další omezování začíná připadat nepohodlné, stresující a prostě příliš náročné.

Během posledního roku, od léta 2018, pozoruju ohromný posun v povědomí společnosti o klimatických změnách a o jejich nebezpečnosti.

Právě před rokem jsem si zapsala do deníku témata dvou zpráv na titulní stránce novin - cituji:

„V pondělí 14. května, když už krajinu (a zahrádky) sužovalo déletrvající sucho, půda se měnila v prach a kytky vadly, byly dvě hlavní zprávy následující: zaprvé panuje hrozivé sucho, studny vysychají, stromy usychají, vegetace vadne, a tento trend trvá už několik let – důsledek globálních výkyvů klimatu… a zadruhé zaměstnanci mladoboleslavské škodovky dostali rekordní mzdu kolem sta tisíc a utrácejí jak diví.

Takže lidé čile kupují auta, konzumují a mají pocit prosperity, zatímco se jim pod nohama ztrácí to nejdůležitější, bez čeho neexistuje život… voda. Nevěnují tomu pozornost – taková je zřejmě naše lidská přirozenost – dokud jim doma něco poteče z kohoutku.

Ta kombinace zpráv na mě působí jako začátek nějaké katastrofické dystopie – neukazuje to, v jak divné a vykloubené době žijeme? Nebo spíš – jak lidi obecně, nikdy v dějinách, neuměli předcházet svým problémům a nechávali je vystupňovat pozitivní zpětnou vazbou – zesilujícími se a nabalujícími se mechanismy – do úplné katastrofy?“

Tehdy jsem si připadala se svými temnými tuchami jako ten vonnegutovský kanárek v dole, ale po roce vidím, že těch kanárků už jsou celá hejna, ozývají se synergicky a hodně nahlas a pocity znepokojení až paniky a naléhavého nutkání s tím něco dělat se exponenciálně šíří – nejvýraznějším projevem je hnutí středoškoláků Fridays for Future.

Závazek: budu pokutovat sama sebe

Můj argument pro cestování do tropů je, že do zemí globálního jihu by turisté určitě neměli přestat jezdit, protože pomáhají ochraně tamní přírody a přinášejí místním lidem výdělky. Viděla jsem to na Zanzibaru – mají tam kvetoucí podniky založené na turistech, například výlety na místní farmy za kořením, do rezervace ve zbylém kusu pralesa s endemickými opičkami, prodej místních ručně potiskovaných tkanin a tašek, nebo obrovskou voliéru s tropickými motýly, do které turisté rádi zaplatí vstupné – celá vesnice se živí chovem housenek a dodáváním kukel do voliéry. Kdyby neměli tuhle obživu, měnili by místní les na dřevěné uhlí. Tyhle zdroje výdělku obvykle vymysleli lidé přijíždějící z bohatší části světa – protože věděli, co turisté chtějí. Platí obecněji, že bez turistů by místním lidem nezbývalo, než se uchýlit k čerpání zbylých přírodních zdrojů, které v místě mají – kácet a vypalovat pralesy, hubit zbylá zvířata, zakládat plantáže… protože by prostě neměli na výběr. To, co vydělávám v Čechách jako maličké peníze, pro ně znamená hodně, když to u nich utratím, a já za to získám přesně to, co je pro mě v životě důležité – poznávání nových kultur a tropické přírody. (Zase vím, že tohle neplatí všude a že některé soběstačné ráje, jako třeba Ladak, údajně turistika zničila… ale věřím, že realisticky vzato bohužel situace takhle často vypadá. Typickými zeměmi, kde je přírodní bohatství závislé na turistice, jsou třeba Keňa nebo Malajsie.)

Dobrá, ale přesto: jak srovnat se svým svědomím ty letenky?

Už předloni jsem se rozhodla nenechávat na leteckých společnostech kompenzace uhlíkové stopy – takzvané offsety – a pokutovat se raději sama. Znamenalo to, že jsem už ze tří letenek věnovala vždy deset procent na nějaký ekologický účel, v posledním případě to bylo dokonce dvacet procent, protože mě svědomí hryzalo stále silněji a protože se mi naskytla báječná příležitost – přispět na autobusovou výpravu francouzských permakulturistů do Senegalu.

Letos jsem se rozhodla a slavnostně se zavazuju, že se odteď budu pokutovat ve výši 100 % ceny letenky – to znamená, že pokud si zase koupím letenku někam do tropů za 15 000 Kč, pošlu dalších 15 000 Kč nějaké ekologické iniciativě. Cestování se mi tím prodraží přesně tak, jaká by situace podle mého názoru měla být všeobecně, neboli tím budu suplovat to, co by měl dělat stát.

Nechcete to zkusit taky?