Jugendstil, buřty a baroko

To jsme to hezky stihli, než se začal valit sníh. Od středy 17. listopadu do neděle jsme podnikli malý výlet do Mnichova, nikdy jsme tam totiž nebyli a Mnichov nám ještě chyběl v sérii našich prodloužených městských víkendů.

Středa: Nemáme pořádnou mapu Mnichova, jen orientační mapky z Googlu, vytištěné z počítače, a víme, že náš hotýlek je ve čtvrti Sendling, na jih od olympijského stadionu a na západ od centra. Asi dvě hodiny příšerně bloudíme, protože doprava v Mnichově je řešena systémem podjezdů a nadjezdů, po nichž auta sviští dálničním způsobem, takže opakovaně projíždíme pod nebo nad kýženou hlavní tepnou a nedokážeme na ni zabočit. A když na ní konečně jsme, kvůli stavbě se mi nepodaří správně odbočit a ocitáme se na jiné výpadovce, ze které se zase nedokážeme vrátit (taky kvůli samým podjezdům a nadjezdům). Spolehnu se na intuici a kupodivu dojedu do Sendlingu. V trafice koupíme mapu Mnichova a už je to dobré. Hotýlek Rivoli stojí jen 50 euro za noc za apartmá pro dva s kuchyňkou se snídaní, lehce ošuntělé, ale na naše české poměry v pořádku. Je to hned u metra a asi pět stanic do centra na Marienplatz. Stmívá se a jsme tak nervově vyčerpaní blouděním autem po neznámém velkoměstě, že do centra už nejedeme a chodíme po Sendlingu. Kostely a pár starých domků prozrazují, že tu bývalo městečko, které pohltil Mnichov. Objevujeme krásný bioobchod se sortimentem, o jakém se nám v Čechách ani nesní.

Čtvrtek: Obcházíme poctivě turistické atrakce v centru, Marienplatz, na novogotické radnici je orloj se zvonkovou hrou (Glockenspiel) a s figurkami tanečníků a bojujících rytířů, který ale běží jen dvakrát denně, takže ho ve vhodný čas nikdy nenatrefíme a v chodu ho uvidím až doma na YouTube. Poblíž náměstí je obrovský chrám Frauenkirche (tedy zasvěcený Panně Marii) a veliké tržiště Viktualienmarkt plné mňamek – milovníci uzenářských požitků si přijdou na své asi nejvíc, ale j tu všechno, ryby, sýry, sladkosti, květiny. Šli jsme si prohlédnout Residenz, sídlo bavorských králů nebo kurfiřtů, kde je úžasná klenotnice a spousty a spousty barokních a rokokových sálů a komnat v nekonečných řadách, které člověka začnou až deptat a trochu se bojí, jestli se z toho bludiště kdy dostane ven. Všechno je opulentní a trochu drtivé, občas přecházející do kýče, nejpitoresknější ze všeho je Grotto – umělá jeskyně a fontána se sochami antických vodních bytostí posetými mušličkami, sochy ryb mají dokonce pravé rybí čelisti.

Mnichov samotný působí docela příjemně, o trošku ošuměleji, než jsme očekávali, ale opravdu starých staveb nebo památek tu není mnoho, což je dáno jednak bombardováním za druhé světové války, ale jednak asi i tím, že tu i předtím vládla výstavba z 19. století – takové pražské Nové město. Třeba takový Norimberk je malebnější, má různá starobylá zákoutí, i když třeba postavená po roce 1945 znova, kdežto v Mnichově skoro nejsou. Průvodce praví, že v Mnichově má člověk „venkovský pocit“ nebo že je to „nejsevernější italské město“ – něco na tom je, budovy nejsou příliš vysoké a rozbíhají se jakoby s bavorskou rozšafností do prostoru, ulice jsou vzdušné, občas vidíte baroko připomínající Itálii nebo konečně i Prahu a kolem řeky Isary jsou velké plochy parků s různými slepými a vedlejšími rameny a rybníčky.

Pátek: šli jsme do Pinakothek der Moderne – Pinakotheky (cosi jako národní galerie) tu mají celkem tři, nás zajímala ta nejnovější, s díly z 20. století. Sídlí v budově z roku 2002, která je sama o sobě zajímavá, světlo do ní vniká shora centrální vysokou rotundou a od ní se do stran nepravidelně rozbíhají křídla galerie. Nadchli nás němečtí dekadenti jako třeba Max Ernst. Hned vedle je zajímavá zbrusu nová (otevřeno v roce 2009) budova soukromé sbírky Brandhorst s fasádou z pestrobarevných tyček, zdálky připomínající melírovaný svetr. Dovnitř jsme ale nešli, protože velká část expozice je zavřená kvůli chystané výstavě Picassa.

No a pak nás lákala vila Stuck, a nezklamala. Leží kousíček od centra přes řeku a je to taková bavorská verze naší Bílkovy vily. V jednom křídle je výstava secesního umění a v interiérech se nic zvláštního nedochovalo, ale druhé křídlo je úžasně zařízeno a vydekorováno v tom nejdekadentnějším a nejvybranějším Jugendstilu.

Co se týče jídla, nejtypičtějším pokrmem je určitě Bratwurst, ale my uzeniny nejíme, a tak tím nejbavorštějším, co jsem si dala, byl velký knedlík z chleba se smetanovou houbovou omáčkou, což bylo moc dobré. Bavoři mají zřejmě víc druhů knedlíků než my! Typické pivo v Mnichově je míň hořké než to naše, světlejší, „limonádovější“.

Sobota: Vypravili jsme se na předměstí Mnichova do Nymphenburgu, což je něco jako Versailles, úžasný areál barokních staveb, parkově upravené krajiny a rybníků s množstvím všeho možného vodního ptactva. V parku stojí řada romantických stavbiček – Pagodenburg, Badenburg, Apollonův chrám a podobně. Hned vedle zámku nás nalákala úžasná botanická zahrada, kde jsou v tomhle ročním období nejzajímavější skleníky. Prohlíželi jsme si je asi dvě hodiny, protože jsou opravdu rozsáhlé, větší než cokoli, co se dá vidět u nás, a žasli jsme nad různým nevídaným rostlinstvem, svezeným sem ze všech možných koutů světa.

No a v neděli před odjezdem jsme už jen skoukli Olympiastadion – slavnou architekturu z roku 1972, s obrovitou rozlohou nepravidelné zavěšené průhledné střechy, připomínající nejspíš oživlý stan, který se začal někam plazit podle vlastní vůle. Zastřešuje několik různých sportovišť a kolem je umělé jezero a umělá kopcovitá parková krajina.

Musím říct, že dřív, když můj starší syn fandil německým fotbalistům se slovy „vždyť jsou to naši!“, jsem o tom měla vzhledem k historickým souvislostem jisté pochybnosti. V Mnichově jsem si ale opravdu připadala skoro jako doma, a to přesto, že neumím vůbec německy. Oni ti Bavoři zas nejsou tak strašně německy disciplinovaní a úzkostlivě pořádkumilovní, jak si tak Němce už představujeme, spíš si potrpí na dobré jídlo a pivo, no a co se týče té záliby v kýčích... tak zas takový rozdíl v tom taky není.