Jak překonávat nechuť k penězům

Zase přemýšlím nad tou naší neziskovkou. A vychází mi, že by věcem hodně pomohlo, kdybych přestala pokládat finanční záležitosti za tu neotravnější věc na světě.  

Rozumově si uvědomuju, že ačkoli neziskovce samozřejmě primárně o zisky nejde, peníze přece jenom představují jakousi „krev“ nebo přinejmenším „žaludek“ jejího organismu. A že v dlouhodobě vyhladovělém a hypoglykemickém stavu fungovat a pracovat nelze. Jenomže v mém nitru se cosi vzpírá představě, že bych navrch k těm všem aktivitám, které řeším, měla ještě řešit ty otravné a obtížné peníze! A podvědomě jsem se po celá léta „zlobila“ na ostatní (tedy na nikoho adresně, spíš na ty lidi, co nám zoufale chybějí a máme pro ně v organizaci prázdná „okna“), že peníze neřeší a nejeví k tomu žádné sklony, ačkoli je to tolik potřeba.

Sama se samozřejmě zaměřuju na to, co mě baví, což bývá totožné s tím, co mi taky nejlíp jde. Pořád intenzivně pracuju na edici našich praktických brožurek, přestože se mi jejich šéfredaktorování podařilo předat nástupci, píšu zprávy na web a facebook, jednou měsíčně rozesílám členům a příznivcům novinky o permakulturních kurzech, se spolupracovníky jsem rozběhla síť ukázkových projektů v ČR, i když její koordinaci se mi už taky podařilo předat, ale pořád tím trávím hodně času. Hodně času a energie věnuju taky našim kurzům, a opravdu se nám teď na jaře v Praze hodně vydařil velký kurz na pět víkendů… pořád jsem zavalená různými úkoly a víceméně pořád někoho pošťuchuju a pobízím, aby věci běžely hladce a nevázly.

Přitom by možná věci běžely hladčeji a nabraly by vlastní energii a hybnost, kdyby se podařilo rozpohybovat naše finance a kdyby lidé dostávali za svoji práci aspoň nějaké odměny. Měla bych si rozvrhnout své síly jinak a soustředit je na to podstatné.

Uch. Jenomže se mi do toho nechce. V mozku mám příslušné dráhy zablokované. Nemůžu se přimět kontrolovat, jestli peníze přicházejí a odcházejí, udržovat v tom nějaký systém a pořádek, snažit se plánovat a kalkulovat, zda se naše aktivity vůbec vyplatí a jak a kam peníze protékají. Jenomže je to fakt důležité! Nakonec i pro mě samotnou, protože svůj finanční deficit vzniklý množstvím odváděné dobrovolné práce pak doháním překládáním, které bych nemusela dělat, kdyby se mi v té „neziskovkové“ oblasti dařilo mít přiměřené odměny řekněme na úrovni podprůměrného platu. Jenomže takhle mám nastavený mozek – hrrrr na překlady (i když, jak mi překladatelé potvrdí, to rozhodně není žádný zlatý důl a práce v nějaké rozumně vedené neziskovce by mi přinášela asi podobné finanční odměny), a pak zase hrrr do dobrovolné práce zadarmo. Mysl mám zaběhanou v tomhle stereotypu, asi jako když křeček donekonečna běhá v kolečku.

Člověk může uvažovat i v širších souvislostech: právě jsme vydali brožurku edice Klíč k soběstačnosti na téma Lokální a alternativní ekonomické systémy – a v příspěvcích je krásně vidět, že člověk je i po té hmotné stránce živ jinými věcmi než penězi, že mezi lidmi mohou proudit věci, služby, různé výměny a dary, a že sdružování, spolčování a vzájemná „kontaktáž“ přitom vznikající má také svou značnou hodnotu. Krásným příkladem je iniciativa, do které jsem se v rámci příprav této brožurky zapojila: PRALETS, pražský systém LETS – Local Exchange Trade system. Jednotkou alternativní měny jsou pražce, nabídka a poptávka je zábavná, pestrá a tvořivá a zažila jsem už i jedno nesmírně pohodové setkání členů Praletsu s výměnnou burzičkou různých produktů a s možností poznat osobně ostatní členy. Dodává to městskému životu úplně novou kvalitu – získáváte „sousedy“, kteří sice nebydlí hned vedle, ale jsou to spřízněné duše, a obohacuje vás to o činnosti a zábavy, které (doslova) za peníze nekoupíte.

Abych se vrátila k původnímu tématu – to, co tu probírám, jsou vlastně dvě stránky jedné mince, dvojí „palivo“, které neziskovka potřebuje. Jednak finanční toky a jejich sledování, a jednak toky řekla bych společenské, které je potřeba nastartovat tak, aby pak už fungovaly samospádem. Je to jasné: nezbývá mi než se do toho ponořit ještě hlouběji a aspoň chvíli se tomu všemu věnovat naplno. Ukazuje se, že dělat to (jako ostatně cokoli jiného v životě) jen napůl, s pocitem, že bych své úkoly nejradši přehodila na někoho jiného, není vůbec efektivní.