Jací muži jsou prosím v krizi?

Tak mě zase přiměli přemýšlet o té dnešní krizi mužů či mužství – tentokrát sociolog Ivo Možný a novinář, který mu kladl otázky, a také to, co jsem se dočetla o amerických mužích...

Rozhovor s moravským nestorem rodinné sociologie vyšel o minulém víkendu v Lidovkách a začal otázkou: „Co si říkáte, když jako oponent čtete práce mladých socioložek, podle nichž je třeba zbourat „mýtus mateřství“ coby pouhý konstrukt?“

Schválně jsem pročesala web, abych si vyhledala, jaké mladé socioložky že to chtějí bourat mateřství. Zjistila jsem, že (jak říká s oblibou náš prezident) šlo o špatně položenou otázku. To, co mladé socioložky dělají, je totiž dekonstrukce (= odlišná interpretace, nikoli bourání) mateřství a znamená to, že chtějí změnit stále ještě zažitý stereotyp, že žena je identifikována s mateřskou rolí. Neboli že pro ženu je mateřství fatálním osudem, a pokud není matkou, je neúplná a musí být nešťastná, čili stav, kdy, cituji z webu, „jsi JEN matkou a manželkou, nejsi sama sebou“. V současnosti probíhá posun do stavu, kdy mateřství je jednou z možných seberealizací ženy – nikoli seberealizací jedinou. O žádné bourání (tudíž ani o nic revolučně násilného, ani o hrozící vymření lidstva) tedy nejde. Nejspíš je to analogické se zrušením vojny jako čestné povinnosti pro všechny muže – to taky neznamená konec válek. (Pro úplnost poznamenávám, že mateřství a vojnu srovnávám jen co do závaznosti – v historii se obé pokládalo za čestnou povinnost ; jinak vojnu a válčení pokládám za záležitost negativní, kdežto mateřství za věc pozitivní.)

Ale vraťme se k citovanému rozhovoru. Téměř osmdesátiletý Ivo Možný nemohl na takovou špatně položenou otázku odpovědět jinak než: „Vidím u nich začátky ideologií, které jsou mi povědomé; ale já taky zažil ty konce. To je výhoda stáří – utopie o novém člověku, kterého převychováme, už znám. Teď sleduji u mladých intelektuálek pokus o novou domestikaci muže. Tož uvidíme.“

Srovnání s komunismem – v našich zeměpisných šířkách tak oblíbené – totálně pokulhává. Věřící marxisté se domnívali, že lze osvobodit člověka tím, že vymaníme jeho prozatím skryté „lepší já“ z ošklivé kapitalistické slupky a uvolníme tím jeho vnitřního andělského kolektivistického altruistu. To muselo jasně selhat, protože v člověku se žádné „lepší já“ neskrývá, a jelikož úspěch se ne a ne dostavit, revolucionáři se jali osvobozovat onoho nového člověka násilnostmi,vězněním a vražděním. Požadavek větší svobody v genderových rolích nikdo neprosazuje násilně, a navíc není v rozporu s lidskou přirozeností (v historii bylo pokládáno za nepřirozené, že by ženy měly například studovat nebo volit, zatímco dnes na podobné předsudky nevěříme – nebo snad ano?). Situaci lze daleko přiléhavěji přirovnat ke zrušení otroctví: osvobodit otroky bylo možné, protože otrokářství bylo sociální konstrukt, právě jako patriarchát. Přesto v té době určitě někdo namítal, že otrokářský systém je odrazem lidské přirozenosti a rušit ho nelze. Dokonce jistě existovali i otroci přesvědčení o tom, že se pro otrockou roli narodili a je pro ně přirozená. Právě jako dnes existují lidé tvrdící, že pro muže je „přirozené“ ve vztahu dominovat a že má být alespoň udržován v přesvědčení, že o všem rozhoduje on, i kdyby to nebyla pravda.

A jak vidím onu zmiňovanou „domestikaci muže“? Je pro pány prakticky jediným východiskem, a to nikoli proto, že by to ženy tak nekompromisně požadovaly, ale protože společnost se tím směrem vyvíjí. Zrovna teď jsem v Respektu četla o krizi současných amerických mužů – jsou nezaměstnaní častěji než ženy, ale méně často se snaží ve svém životě cokoli změnit, na vysokých školách jsou v menšině, odmítají studovat „ženské“ obory (např. služby), ve kterých jsou přitom na rozdíl od těch „mužských“ (např. strojírenství) potřeba lidé. Jinými slovy – „nedomestikovaní“ muži zřejmě potřebují používat hrubou sílu, chovat se jako drsňáci a mít převahu nad ženami a vším „ženským“, takže si odmítají zadat prací v nějakém ženském oboru, snad – nedejbože – dokonce za ženský plat! To raději přijmou roli úplných lúzrů a zkrachovalců, nebo, jak psali v Respektu, střídavě parazitují u různých žen, které se samy starají o jejich děti. Proč to tak dopadá? To stařičký sociolog objasnil dalším výrokem: „Člověk potřebuje být na něco hrdý – dnes se tomu říká identita. Tradiční muž byl hrdý na to, kolik přinesl po výplatě, ať to byl instalatér nebo profesor. Teď ví, že matka se bez něj obejde; tím pádem je rodina méně soudržná. Hnutí za osvobození žen osvobodilo muže.“

Moment!!! podotkla bych, kdybych dělala ten rozhovor já. Nebyla dřív rodina náhodou soudržnější proto, že ženy-matky byly na mužích závislé a musely od nich trpět i špatné chování? Navíc: muži většinou pořád ještě vydělávají víc než ženy, takže jejich příspěvek do rodinného rozpočtu rozhodně není zanedbatelný. To mají vážně tak křehké ego, že jim to nestačí? Opravdu potřebují k životu, aby na nich žena byla závislá? Není to náhodou patologické?

Ivo Možný pokračoval všeobecnou úvahou o samečcích živočichů: „Když má sameček šanci, že bude u výchovy svých dětí, drží se rodiny. Kde tu jistotu nemá, kompenzuje to snahou oplodnit co nejvíce samiček.“ Moment!!! namítla bych znovu. A tu jistotu má samečkovi dát úředně autoritami posvěcené manželství, ze kterého se nedá uniknout rozvodem, nebo prostě to, že samička je na něm existenčně závislá a nemůže ho opustit? Takové vědomí přece může posílit jen muže slabocha, nejistého ubožáka. Reakce kulturního, civilizovaného samečka na to, že nemá samičku a mláďata jistá, přece je taková, že se snaží být co nejlepším manželem a otcem. Tak jak to vidíme u členů Ligy otevřených mužů, kteří o těchto rolích opravdu přemýšlejí a snaží se angažovat v rodině – ne podle nějakého diktátu žen, ale podle toho, jak to cítí sami.

Ivo Možný všechno korunoval úvahou o stáří: „Až člověk potřebuje přebalovat, tam už je výhodnější mít dcery. Ty do toho jdou. Synové hůř – to je těžké, chlapa nepředěláte.“

No, asi je dobře, že jsem s ním ten rozhovor nedělala, protože tohle je nehoráznost a krásná ukázka toho, jak si muži v přetrvávajícím patriarchátu pro sebe uzurpují ty příjemnější role a ty nepříjemné vnucují  ženám s tím, že pro chlapa jsou nepřirozené. Zrovna mně osobně se nikoho přebalovat nechce a předpokládám, že hodně žen je na tom stejně. Kdybych byla mužem, měla bych to tedy oficiálně posvěcené a mohla bych se vymluvit na své mužství. Tohle je přece úžasný příklad sociálního konstruktu! Společnost odsoudí ženu, která nepřebaluje své nemohoucí rodiče, ale muži to toleruje. A sociologové nám ještě potrvdí, že tak to musí být. Muž smí klidně být sobec a má na to oficiální štempl.

Myslím, že konečně chápu, jak to s tou krizí mužů a mužství je. Pokud jsou někteří muži opravdu v krizi, pak to jsou líní, ješitní a nepřizpůsobiví jedinci, kteří se štítí všeho takzvaně „ženského“ a opovrhují tím, pročež se drží patriarchálních stereotypů jako tonoucí stébla, anebo se uchylují k pubertálnímu vzdoru a raději parazitují na ženách, než aby na sobě zapracovali. Takže takovým mužům upřímně přeju, aby si v té krizi pěkně namočili čumáky.