Hustouš

Našemu kocourovi Černobogovi jsou necelé dva roky, ale za tu dobu, co ho máme, se na něm dá báječně pozorovat, jak se vyvíjí jeho mužné ego.

Když jsme předloni v létě dostali dvě roztomilá koťátka, sourozence, zdálo se, že černobílá kočička je rozhodně odvážnější, aktivnější a iniciativnější než černý kocourek, který za ní na prvních výpravách zůstával pozadu a působil až bázlivě. Pojmenovali jsme je Mokoš a Černobog po staroslovanských božstvech. Já jsem jimi byla nadšená od začátku, můj přítel po několika dnech, jen naše služebně nejstarší kočka Sofinka je upřímně nesnášela a dodnes na ně syčí.

Mokoška začala jako první používat kočičí průlezy na zahradu, Černobog zůstával osamělý v bytě a žalostně mňoukal. Konečně si dodal odvahu a vylezl ven za sestřičkou… byli pořád spolu a takříkajíc jedna ruka. Po necelém roce jsme Mokošku dali kastrovat, ale Černobůžka  jsme ušetřili. „Je tak hodný, pořád se drží doma, nerve se, nezapáchá, tak mu nebudeme zbytečně působit bolest,“ usoudili jsme. Jenže kocouři se vyvíjejí do plně dospělého a rozvinutého stavu déle než kočky, celé tři roky, takže Černobůžek byl v té době ještě zcela infatilní. Postupně ale začal chodit na delší výpravy než Mokoška, která se teď poklidně drží několik metrů od domu, v dosahu misky s jídlem a gauče.

Letos na jaře s Černobogem začaly cloumat hormony zcela zásadním způsobem. Jakmile se dny začaly prodlužovat, mizel na dlouhé výpravy a doma se někdy ukázal jen na pár minut, hltavě se nažral, až měl kočičí konzervu za ušima, a okamžitě zase zamířil za svými naléhavými, volajícími  povinnostmi. V srsti mu přibývalo šrámů a strupů, zřejmě z četných rvaček. „Určitě ho dejte kastrovat,“ radila veterinářka, „jinak by se vám nemusel z některé výpravy už vrátit.“ Jenomže jak objednat na zákrok kocoura, který se zdržuje doma průměrně tři minuty denně, v nepředvídatelných  časových intervalech? Kromě toho můj přítel tvrdil: „Teď už mu to udělat nemůžeme, protože by se s tím už psychicky nevyrovnal!“ Prostě mužská solidarita.

Černobog je teď hodně vyhublý a stále plný šrámů. Snažíme se ho dobře krmit, i když toho sežere třikrát víc než naše krotké domácké holky-kočky,  a hřeje nás vědomí, že mezi hanspaulskými kocoury hájí barvy našeho domu a ze šíří naše geny. Tedy geny, které my podporujeme. Je to podobný pocit, jako bychom si zakoupili řekněme fotbalové mužstvo, aby nás reprezentovalo. Můj přítel mu navíc začal říkat Hustouš, protože je tak úžasně hustě osrstěný i na svých koulích, tedy z našeho pohledu kuličkách. Hustouš je ale hustý všestranně. Po dětské ustrašenosti není ani památky, při chůzi se sebevědomě vlní a předvádí se jako pravý macho. Na druhé straně je v těch řídkých chvílích, kdy se zastavuje doma, pořád úžasný mazlík. Mňouká tenkým hláskem a dožaduje se péče, laskání, hlazení a vískání kožíšku. Prostě nepřestal být v kontaktu se svým citlivým vnitřním já.

Upřímně doufáme, že své období největšího rozmachu kocouří mužnosti ve zdraví přežije.