Hurá do Budapešti!

Z víkendové návštěvy Budapešti jsem měla příjemné a dokonce překvapivě barvité dojmy: mají tam nádhernou secesi a pitoreskní, orientálně zdobnou architekturu z konce 19. století, strašně bezvadné termální lázně, bez problému se tam domluvíte anglicky… a jako by tam stále panovala nostalgie po velké uherské říši.

Náš výlet začal tím, že nás na pražské Ruzyni přivezli k mrňavému vrtulovému letadýlku. „Něčím takovým jsem v životě neletěl,“ děsil se trochu můj přítel. Za hodinu a půl jsme ale byli v pořádku na budapešťském letišti Ferihegy. Následovalo další překvapení – mladý taxikář mluvil perfektně anglicky, dívka, která nás ubytovávala v penzionu, také, a později se dalo obstojně dorozumět i se všemi prodavačkami, pokladními v muzeích a podobně. Což bylo v naprostém protikladu k mým předchozím zkušenostem z Maďarska, kdy jsem měla opravdové problémy se jakkoli domluvit. Úžasné. Celý maďarský národ se zřejmě v posledních několika letech chytil za nos a vrhl se na angličtinu!

Domy a celé ulice v Budapešti vypadají podstatně ošuntěleji než ty pražské. Nicméně ubytování v Elite Apartments ve Wesseleyi utca (utca je ulice) bylo moderní a nemělo chybu, a ke všemu nám za 30 euro na noc poskytli místo objednaného dvoulůžáku s kuchyňským koutem celé apartmá s obývákem, kuchyní, ložnicí, terasou, koupelnou a dokonce dvěma záchody a dvěma bidety, které by jinak zůstalo neobsazeno. Úplně grófský přepych! Jinak jsou veškeré ceny v zásadě stejné jako u nás a přepočet je jednoduchý, protože si prostě odečtete nulu: tisíc forintů je sto korun, a tak dále.

Protože můj přítel ještě nikdy v Budapešti nebyl, pustili jsme se do obcházení obvyklých turistických cílů: chrámu svatého Štěpána, Budy s pitoreskní Rybářskou baštou a uličkami připomínajícími Malou Stranu, chrámem svatého Matyáše a se zámkem, kde jsme zamířili do maďarské národní galerie. Protože je obrovská, omezili jsme se na dvacáté století a na maďarské impresionisty, kubisty a surrealisty. Pak mě taky zajímalo etnografické muzeum (vzadu za parlamentem) a úžasné uměleckoprůmyslové muzeum, které jsme minuli cestou z letiště a já jsem na jeho pitoreskní budovu nevěřícně třeštila oči: má střechu a části fasády ze zdobných, barevných keramických dlaždic, takže působí trochu dojmem paláce z Pohádek tisíce a jedné noci. Uvnitř má také tureckou stylizaci a nejlepší ze všeho jsou vystavované předměty, keramika, sklo, nábytek, hodiny a podobně – maďarský styl je trochu jiný než náš, zdobnější, a jejich secese mě vysloveně fascinuje. No a konečně jsme zašli do velké synagogy (největší na světě co do rozlohy, druhé co do počtu míst), kterou jsme měli pár kroků od penzionu a která je také pojednána orientálně.

Prakticky všechny památky, které si člověk v Budapešti prohlíží, jsou z druhé poloviny devatenáctého století, což byla evidentně zlatá doba uherské říše. A také veškeré mapy, které vidíte vystaveny za výlohami antikvariátů nebo v muzeích, zpodobují velké Uhersko, asi dvakrát nebo třikrát větší než současné Maďarsko, pochopitelně včetně Slovenska a severu Rumunska. Maďaři se na ně evidentně strašně rádi dívají, zatímco mapy dnešního malého Maďarska nevidíte vyvěšené nikde.

Ovšem nejúžasnější ze všeho jsou termální lázně (které zde údajně vzkvétají od dob turecké poroby). Vybrala jsem si (můj přítel tuto zábavu odmítl s tím, že ji nechápe) lázně Széchenyi v parku za bombastickým památníkem národních hrdinů na konci Andrássy utca, kam zjevně chodí místní lid, ale také turisti včetně spousty Čechů. Kromě malých bazénků uvnitř v historických budovách můžete přeběhnout do tří venkovních bazénů – jeden je plavecký a dva s horkou vodou, a ty jsou ze všeho nejlepší. Venku byly asi pět stupňů Celsia a lidé se labužnicky vznášeli v kouřící vodě. Strašně to zlepší náladu a prohřeje vás to zevnitř, i když je zima a pošmourno.

Budapešť není špatná, ani co se týče nákupů, tržišť a gurmánských požitků. Z Deák tér (což je takové centrální náměstí, kde se křižují tři linky metra, pojmenované na počest Ference Deáka, politika z 19. století, který zařídil rakousko-uherský dualismus a Češi ostrouhali mrkvičku) vede směrem k Dunaji pěší zóna lemovaná stejnými oděvními řetězci, jako máme u nás, ústící na náměstí s vánočním tržištěm, kde si kromě svařáku můžete dát i různé druhy ovocné pálinky a klobásek se zelím a kde najdete zase trochu jiné výtvory lidové tvořivosti než v českých nebo německých městech. Nejlepší mi přišly výrobky z plsti, od čepic a klobouků až po náhrdelníky a peněženky, protože jsem zrovna nedávno byla na kurzu plstění, takže to pro mě bylo neobyčejně inspirující. Na tomhle náměstí je i slavná kavárna Café Gerbeaud, působící neobyčejně starosvětsky a rakousko-uhersky, asi jako nablýskanější a buržoaznější Slávie, v níž je velice živo, protože sem chodí místní i turisté. I my jsme si tu dali vynikající kafíčko a dortíky.

Nostalgicky půvabná a rakousko-uherská je i trasa metra 1 (žlutá), nejstarší na evropském kontinentu (starší než pařížské metro a mladší než londýnské). Vlastně je to mrňavá podzemka o dvou vagoncích mělce zahrabaná pod Andrássy utca (která měří 2,5 km). Se svými historickými litinovými sloupky a nablýskanými dlaždičkami je překrásná.

Co se týče místního jídla, rozhodně musíte zapomenout na počítání kalorií, protože výběr je z různých palačinek, skopového a vepřového na smetaně, z těstovin typu halušek, opět se smetanou, a podobně. K jídlu vám automaticky servírují i pastu z pálivé papriky.

Bohužel jsme nestihli vykopávky po Římanech ani muzeum socialistických soch a dalších památek na totáč v Szoborparku, které je opravdu daleko od centra. Příště chci obojí určitě vidět!