Hodná a zlá příroda

Historicky v sobě máme zafixováno, že příroda je dvojí. Ta, kterou máme pod kontrolou, je hodná: zahrady, pole, hospodářská zvířata, uklizené lesy oplývající zvěří, kterou rádi jíme. Ta příroda, kterou pod kontrolou nemáme, je špatná a zlá: pralesy, bažiny, nevyzpytatelní škůdci a nebezpečná zvířata, která nám vyfouknou pod nosem naši chutnou kořist.

O prázdninách jsem strávila rozšířený víkend na Šumavě. Nebyla jsem tam už opravdu dlouho, snad několik desetiletí, a  tak jsem si osvěžila představy, jak to ve světě lesních samot v ráji šumavském vlastně vypadá.

Nejsilnější dojem člověk má z tamních obrovských rozloh smrkových lesů. Na nezasvěcence to možná působí jako hotové království divočiny, nedotčené civilizací, ovšem ve skutečnosti byly všechny ty smrky uměle vysázené a jsou to vlastně plantáže. Čili ta „hodná“ příroda, nad kterou máme mít kontrolu. Moje stařičká matka komentovala pochvalně, kdykoli byl les kolem cesty úhledný a pěkně vyčištěný, a naopak s nevolí, kdykoli se jí zdálo, že je zanedbaný a nepořádně se tam válejí padlé kmeny a větve, i když šlo o první – nejchráněnější - zónu národního parku. Já od časů svých studií biologie samozřejmě vím, že les, kde se ponechává rozkládající se biomasa, je přirozenější a po všech stránkách bohatší – týká se to mikroklimatu i druhové pestrosti živočichů i rostlin. Ale vzpomínám si, že kdysi dávno, zřejmě na základní škole, jsem taky nasála onu prvotní archetypální představu, že neobhospodařovaný a člověkem neudržovaný les je nebezpečný, plný záludných škůdců, možná i nadpřirozených bytostí typu bludiček a hejkalů... mokřady, tlející pařezy, padlé stromy, to všechno patřilo do pohádkové, téměř jakoby tolkienovské říše zla.

No a my žijeme v době, kdy se na tu původní „hodnou“, zkrocenou plantáž najednou snažíme aplikovat kvalitativně nové postoje – nerozlišující přírodu „hodnou“ a „zlou“.

Když sleduji dnešní diskuse o tom, zda na Šumavě kácet smrky kvůli kůrovci či ne, napadá mě, jak jsou na tom asi dnešní školy: zdalipak ještě vyvolávají v žáčcích tuto dávnověkou hrůzu z něčeho, co nemáme pod kontrolou, co si samo, mimo náš dozor, bují, transformuje se, proměňuje, možná plodí nové a nevyzpytatelné formy života... zdalipak se předávají dalším generacím tyto představy vzniklé v dobách, kdy se lidé bázlivě krčili kolem ohně v chýších obklopených zuřícími živly a nepřátelským, nebo přinejmenším nevyzpytatelným pralesem?

Je to docela možné. Když jsme před pár měsíci navštívili výstavu o historii Šumavy v pražském Zemědělském muzeu, obdrželi jsme s přítelem každý jednu fazoli a instrukci, že jejich pomocí máme hlasovat:  do jedné průhledné nádoby házeli své fazole návštěvníci, kteří byli pro „Kácet!“, do druhé ti, kteří zastávali názor „Nekácet!“. Hladiny fazolí v obou nádobách byly vyrovnané.

Ráda bych věřila, že současná reforma školství pomůže rychleji odbourávat staré přežilé stereotypy: představuji si, že žáci budou sami hledat informace v knihovnách a na internetu, objeví, že na určitý problém existuje víc názorů, a to se jim modelově vtiskne do mozku – nebudou už neochvějně věřit jediné možné pravdě. To by bylo skvělé.

Ostatně ochránci přírody se snaží. Teď nemám na mysli otázku kůrovce a kácení, ale širší osvětu týkající se poměru člověka k přírodě a také toho, jak je příroda úžasná, ohromující, křehká, zranitelná, a jak o ní stále víme nesmírně málo. Všude v šumavských lesích a blatech jsem viděla krásné informační tabule, vyvedené s velkým nadšením, možná až malinko naivistickým, ale líbily se mi. Největší úspěch u veřejnosti ovšem měl sameček vydry zvaný Vydrýsek, chovaný v ohrádce u Turnerovy chaty na břehu řeky Vydry. Sledovali jsme jeho dovádění a mně ho přece jen přišlo trochu líto, jak tady žije uvězněný na pár metrech v prostoru, kde jsou stále trochu cítit jeho výkaly (i když nepochybuju o tom, že mu ohrádku pečlivě čistí), tak blízko svých divoce žijících vydřích kolegů. Kolem jeho ohrádky jsou ovšem vyvěšeny popularizující informace o vydrách, a tak tu veřejnost ochotně nasaje poučení, že tyto velké vodní šelmy jsou krásné, zajímavé a hodné ochrany. Pokud tedy Vydrýsek ve svém vězení strádá, je to smysluplná oběť pro všechny ostatní vydry, které u nás žijí na svobodě. Přičiňuje se o to, aby byly škatulky „zlé přírody“ a „hodné přírody“ v lidské mysli zrušeny, nebo aby se vydry alespoň přestěhovaly ze škatulky „zlých“ do škatulky „hodných“. Což se bohužel stále nedaří šumavským rysům, jejichž život pořád často končí výstřelem z pušky...

Změna lidské mentality prostě nějakou dobu potrvá.