Filozof splynutí s přírodou a „nicnedělání“

Konečně vyšla v češtině slavná kniha Revoluce jednoho stébla slámy od japonského farmáře a filozofa Masanobu Fukuoky. Seznámí vás s postupy bezorebného pěstování i s vizí radikálně skromného a ekologického přístupu k životu.

Masanobu Fukuoka žil v letech 1913-2008 a své učení o tom, že s přírodou máme spolupracovat, místo abychom se ji snažili ovládat a přemáhat, představil světu v 70. letech, jen o pár let dřív, než začali nezávisle na něm prosazovat velmi podobné názory zakladatelé permakulturního hnutí, Australané Bill Mollison a David Holmgren. Jedná se tedy o koincidenci, kdy v různých místech světa dospěli lidé ve stejné době ke stejným závěrům. Reagovali tak na takzvanou zelenou revoluci, která v 60. a 70. letech vnesla do zemědělství průmyslové metody a sice tak vyprodukovala víc potravin, ale způsobila přitom degradaci půdy, zničila ekosystémy krajiny i místní vodní cykly a způsobila, že zemědělství začalo být závislé na průmyslových hnojivech a nejrůznějších chemických ochranných prostředcích.

Opravdu radikální filozof

Učení Masanobu Fukuoky představuje mimořádně silné poselství pro všechny environmentalisty a obecně lidi, které trápí kritický stav současného světa. Východisko spatřuje v univerzálním návratu k přírodnímu pěstování, hospodaření a k prostému životu v těsném sepětí s přírodou. Je znatelně inspirované zenovým buddhismem a předestírá čtenáři vizi života oproštěného od všech zbytečností, redukovaného na to nejzákladnější – jídlo, spánek a co nejmenší zásahy do okolní přírody – a zároveň obohaceného o nekonečné vnitřní světy meditace, rozplynutí vlastního ega a dokonalé souznění s přírodním prostředím.

Na rozdíl od permakultury, která staví na tradičních postupech i na vědeckém poznání, Fukuoka rovnou celou vědu i veškeré intelektuální úsilí zavrhuje a varuje před jejich škodlivými dopady na přírodu a společnost. Jeho učení provokuje (aspoň nás, běžné Evropany), ale zároveň nás nutí zaujmout ke všem těm radikálním tvrzením nějaký postoj a uvědomit si, jak jsme na tom se svými hodnotami a se svým konáním my sami.

Jak je to s bezorebným pěstováním

V knize se podrobně dočtete o postupech, které Fukuoka postupně vyvinul během třiceti let získávání zkušeností, kdy radikálně odmítl dokonce i tradiční japonské metody pěstování obilnin a dalších plodin. Zjistíte, že v Japonsku jsou úplně jiné klimatické podmínky nežli u nás, takže jeho postupy určitě nemůžeme přebírat v původní podobě. Běžné jsou dvě sklizně obilnin ročně: ozimý ječmen nebo žito dozraje v květnu, a pak je ještě možné vysázet rýži, kterou podpoří letní období dešťů a dozraje v říjnu. Tak to místní zemědělci tradičně opakovali stále dokola, hnojili kompostem pečlivě připravovaným na odděleném místě (aby se ze slámy a fekálií včetně lidských nepřenášely na pole choroby), a půdu orali kvůli zaplevelování.

Fukuoka přidal do tohoto plánu jetel, který obohatil půdu dusíkem a potlačil plevel, a dále zredukoval systém závlahy a zjistil, že méně zalévaná rýže je odolnější proti chorobám, takže může slámu nechávat rozkládat v podobě mulče přímo na poli. Rýži nepředpěstovával a nevysazoval, jak se to běžně dělá, ale vyséval, a aby semínka nezkonzumovali vrabci nebo myši, obaloval je v jílu a tvořil jílové kuličky, dnes známé jako „seed bombs“. Při sklizni jedné obilniny už klíčila semínka té další, jetel drželo na uzdě krátké zaplavení pole vodou. Veškeré přeorávání i kypření půdy zcela odpadlo.

Fukuoka ve svých postupech používal jen jednoduché ruční nástroje, a převážně jen ke sklizni. Tím, že vůbec nenarušoval povrch půdy, se opravdu fyzicky nadřel mnohem méně než tradiční zemědělec. Proti modernímu průmyslovému zemědělci měl zase víc volného času a ovšem i mnohem nižší výdělky, ale to ho rozhodně netrápilo.

Jeho metody jsou ale nesmírně náročné na dlouhodobé pozorování přírodních dějů, zkoušení různých postupů, jejich vylaďování na přírodní podmínky a cykly, zkrátka takový zemědělec musí být na pozemku neustále přítomen a dobře si vnímat, co se kolem něj děje. To ovšem není pociťováno jako zátěž, právě naopak. Fukuoku zlobil moderní trend, kdy v zemědělství zůstává jen několik procent obyvatel, a vyslovil přání, aby 100 % populace pracovalo v zemědělství.

Bezorebné pěstování v našich podmínkách

To, jak Fukuoka uvažoval a postupoval, pro nás určitě představuje obrovskou inspiraci. Tu ale musíme aplikovat samostatně, na základě toho, co víme o místních středoevropských podmínkách.

Pro pokusy s bezorebným pěstováním obilí se nehodí moderní odrůdy vyšlechtěné na velký výnos, které neodnožují a mají jen krátká stébla. Vhodné je třeba tradiční žito křibice (svatojánské nebo žárné žito), které seženete třeba na stránce uchovatelů tradičních odrůd www.gengel.cz. Tradičně se vysévalo v červnu do míst, kde se předtím vyklučil les, větve pokácených stromů se spálily a země tak byla pohnojena popelem. K podzimu se porost žita už mohl přepást ovcemi, což žito povzbudilo, aby tím víc odnožovalo, a v příští sezóně se sklízelo zrní.

Nejznámějším pěstitelem, který zkoušel bezorebné pěstování obilí v Evropě, je Martin Bonfils, ve slovenštině o tom vyšla kniha Virtuóz pšeničného poľa od Marka Moodie. Čeští pěstitelé, kteří to zkoušeli, se v zásadě shodují na tom, že aspoň nějaké kypření a odplevelování půdy je nutné.

Ve Fukuokově knize je poněkud matoucím způsobem použit termín „obdělávání“ - píše se zde o tom, že Fukuoka půdu „neobdělával“ ve smyslu „neryl“, přitom se jinde běžně používá termín „bezorebné obdělávání“, kde se „obděláváním“ myslí veškeré agrotechnické zásahy (závlaha, mulčování, vysekávání porostů a podobně).

Důležité je rozlišit, co půdě skutečně škodí: je to její převracení při orbě. Všechen půdní život (mikrobi i větší živáčci) z povrchu půdy, který je závislý na kyslíku, se dostane do hloubky, a půdní život z hlubších vrstev, kde je kyslíku málo, se naopak dostane nahoru na povrch. Většina půdních organismů proto zahyne a „nakrmí“ přitom půdu dusíkem, takže ji pohnojí, ale při příštím orání se všechno opakuje, takže se půdnímu životu neustále „podrážejí nohy“. Naproti tomu při bezorebném hospodaření se v půdě pozvolna vytváří komplexní síť života, která po několika letech způsobí, že půda bude daleko úrodnější než ta přerývaná.

Zatímco rytí opravdu vadí, mělká podmítka nebo třeba „podřezávání“ plevelů nástrojem zvaným ploskořez jsou v pořádku, stejně jako povrchové nakypření půdy, které si ale můžeme ušetřit, když povrch půdy mulčujeme.

Permakulturní pěstitelé v našich podmínkách raději soustřeďují pozornost na dřeviny, které vyžadují přece jen méně péče a pozornosti. Co se týče sytících, kalorických potravin, obzvlášť je přitahují ořechy – vysazují tedy takzvané tvrdé sady. Naděje vkládají třeba do jedlých kaštanů, ze kterých se dá mlít mouka a do jisté míry mohou nahradit obilí. Spoléhat na ořechy víc než na obilí by ovšem vyžadovalo radikální změny jídelníčku a je třeba řešit řadu dalších otázek, jako je skladování, škůdci, dlouhá doba, než ořešáky začnou plodit, a podobně. Ale přesto se tahle cesta zdá být v našich podmínkách schůdnější.

Nespoléhejte se na rozumové poznání

Následující citát shrnuje Fukuokovu filozofii: „Je tragédií, že ve své ničím nepodložené aroganci se lidé pokoušejí přírodu svévolně ohýbat. Lidé mohou přírodní formy ničit, ale nemohou je tvořit. Rozlišování, roztříštěné a neucelené pochopení vždycky formují startovní pozici lidského poznání. Lidé nejsou s to poznat přírodu jako celek a nečiní nic lepšího, než že konstruují její neúplný model a posléze sami sebe klamou představou, že vytvořili něco přírodního.

Jediné, co někdo musí učinit, aby poznal přírodu, je uvědomit si, že ve skutečnosti nic neví, že není schopen cokoli poznat. Pak se dá očekávat, že ztratí zájem o analyzující poznání. Když opustí rozlišující poznatky, ne-rozlišující poznání se v něm samo zrodí.“

Na tomto citátu je vidět lehká kostrbatost překladu Věry Dudmanové (jak že je to s tou startovní pozicí lidského poznání?), který někde až zamlžuje původní význam toho, co chtěl autor říci. Například na str. 105 se říká o hmyzu na poli: „Nejdůležitější není zabít přirozené predátory“ - nezdá se mi, že by autor takto nepřímo nabádal k zabíjení predátorů, tedy přirozených nepřátel škůdců, takže smysl věty zřejmě měl být „Nejdůležitější je nezabít přirozené predátory“.

Překladatelské podivnosti jsou nahromaděny hlavně v úvodu knihy, takže se nenechte od četby odradit a vydržte, hlavní text už je přeložený mnohem lépe a četba stojí za to!

Tahle kniha je tak nabroušená, převratná a přitom moudrá, že vám možná od základu změní život.

Revoluce jednoho stébla slámy, Masanobu Fukuoka, Alferia 2019