Kupujeme si s přítelem po 49 Kč staré filmy
z totáče. Zároveň si brousím zuby, že bych napsala příběh z té doby,
ze sedmdesátých let. A vyplývá mi na povrch, čím tehdejší režim lidem z mé
generace (které tak jako mě nevěznili, memlátili, nevyslýchali…) ublížil nejvíc.
Tou nudou. Zoufalým nedostatkem podnětů, který byl patologický a poškozující.
Naposledy nás s přítelem úplně porazil film Trhák z roku 1980. Dokázali jsme se koukat jen asi do půlky. Vcelku roztomilý cimrmanský humor tvoří totiž naneštěstí tak 5 % stopáže a zbytek jsou orgie totalitního popíku. Možná to má být parodie na hloupou reálněsocialistickou revui, jenomže jak má člověk poznat, že jde o parodii? Nejvíc mě deprimovalo, kdykoli se na scéně objevila Hanička Zagorová – „hodná holka“, jak pravil Jakeš, to jo, ale mně úplně ztělesňuje tu odbarvenou, vybledlou, spokojeně otupělou a rezignovanou myšlenkovou i uměleckou prázdnotu, která na mě děsivě rozevírá svůj chřtán, kdykoli ji slyším. – Schválně jsem se koukla na recenze tohoto filmu na internetu a zjistila jsem, že generace mých dětí na něm úplně ulítává a většinou ho pokládá za skvělý. Nechápu. Někteří ale přiznávají, že jejich rodiče Trhák nenávidí.
Vrchol všeho představuje film režiséra Karla Steklého Hroch z roku 1973. To je film tak nehorázně hloupý, že ho sami komunisti nepustili do distribuce. Jedná se o satiru na rok 1968 – poznávala jsem tam dobové jevy, jako podpisové akce, sbírky zlata mezi lidmi, Klub angažovaných přátel hrocha, blouznící esoteriky a máničky lehce připomínající Woodstock… vše založeno na tom, že hroch v ZOO potřebuje nový zlatý zub a kontrarevoluce (zosobněná – samozřejmě – intrikářským vysokoškolským profesorem) chce u vlády a veřejnosti probojovat příděl zlata na zub, a při té příležitosti svrhnout režim. Ale to ještě není všechno! Hroch spolkne bankovního úředníka s příjmením Hroch (!) a ten v jeho břiše spokojeně vegetuje, pouští si tranzistorové rádio a dělá si legraci z lidí, když předstírá, že hroch jako mluví a zpívá (!!!). Toho kontrarevoluce pochopitelně využije ke svým rejdům. – Takhle to zní velice pitoreskně a bizarně, ale netěšte se, zpracováno je to jako typická normalizační nuda.
V rámci toho, že bych ráda ze sedmdesátých let něco napsala, jsem se začala vyptávat svých vrstevníků, jak se na tuto dobu pamatují oni. Jedna spolužačka z gymplu mi napsala, že vždycky pokládala komunismus za ten nejlepší systém (no ano, taky pak odešla na vysokoškolská studia do Moskvy a vsadila bych boty, že tam studovala marxák), ale že netušila, jak je kapitalismus strašně zábavný a jak se v socialismu vlastně nudila. (Taky se po Listopadu dala na podnikání.) Uvědomila jsem si, jak přesně tím vystihla podstatu našeho traumatu. Moji vstevníci, které jsem měla kolem sebe, nebyli žádní disidenti – vlastně jsem žádného disidenta neznala – ale v naprosté většině taky určitě nevěřili v socialismus; nebylo ale vůbec „in“ se o takových věcech bavit. Životním postojem byla jakási mlhavá skepse, „víme svý“, jak stojí v názvu románu Věry Noskové z té doby. Byli jsme izolovaní, od zdrojů informací, myšlenek a inspirace, od zajímavé kultury, od možnosti cestování, sebemenší svěží závan něčeho nového nám připadal jako obrovská událost.
Jenomže každý živočich potřebuje určitou hladinu podnětů a když je nemá, dochází u něj k psychické deprivaci a k poruchám chování. Což se právě tehdy dělo. Zvýšená agresivita v lidských vztazích, včetně oněch příslovečných nevrlých prodavaček, byla taky projevem deprivace. Nebo ten hospodský pivní alkoholismus mé generace. Deprivovaní živočichové poškozují sebe i ostatní, kdo jsou s nimi ve stejné kleci. Slepice ve velkochovech si vyškubávají z nudy peří, klovou se do krve, propuká u nich kanibalismus, takže se jim musí uřezávat špičky zobáků.
No a nám taky preventivně ušmikli zobáky. Ještě po třiceti letech to cítím. Jau!
