Dveře do seniorského věku

Předevčírem jsem oslavila pětašedesátiny. Tahle informace na lidi vyskočí na sociálních sítích, takže jsem po většinu dne děkovala za blahopřání… no a jak jinak, než že mám z tohohle životního mezníku smíšené pocity.

Celkově je stárnutí vlastně docela příjemné. Necloumá se mnou tolik neurotické energie jako dřív – tolik pocitů nespokojenosti s různými věcmi i s vlastní osobou, ataků podrážděnosti a frustrace… teď se spíš cítím tak nějak vyrovnaně spokojená s tím, že vůbec existuju, a k tomu, dá se říct, celkem pohodově. Dřív jsem vůbec nechápala, jak se mohou staří lidé jen tak vyhřívat na lavičce na sluníčku a nic nedělat, a dokonce mi to bylo protivné – takové marnění času! - kdežto teď se s tím naprosto ztotožňuju a připadá mi to jako smysluplná meditace.

Taky mám pocit, že čím jsem byla mladší, tím víc se mě různí lidé snažili znejistět, zviklat v mých názorech a jistotách, ne-li rovnou ponížit a vysát mi sebevědomí, aby si tím nafoukli své vlastní sebevědomí. Nejhorší to bylo v dospívání, ve středním věku to zesláblo a teď se mi to vůbec neděje, a i kdyby se mi to dělo, asi bych si toho nevšimla. Vysvětluju si to tím, že v mládí je člověk citlivější, nejistější a rozervanější, navíc mají puberťáci dost často přirozenou potřebu šikany a nastolování nějaké hierarchie, kdežto ve středním věku se už člověk proti takovýmhle žihadlům a pošťuchům obrní – ale kromě toho mi připadá, že doba je dnes všeobecně laskavější, aspoň co se týče každodenního, nejvšednějšího chování lidem k ostatním. Za totáče si kupříkladu lidé nepřáli běžně „hezký den“, naopak se na sebe často utrhovali a od staříků (tedy lidí mého věku) se přímo čekala nerudnost a ublížené brblání, na což okolí už předem reagovalo tak, že je shazovalo a chovalo se k nim nehezky. Teď nic takového nepozoruju! No, můžu jen doufat, že sama těch ťafek taky moc nerozdávám, nebo aspoň ne pořád víc, protože se musím přiznat, že občas ventiluju své názory dost nevybíravě… takže vlastně nevím, jestli nejsem už tak agresivní, že se mě všichni bojí. Mohu jen doufat, že snad ne.

Spousta výhod

Hodně mě těší – jak se dnes říká, „neskutečně naplňují a nabíjejí“ - vnoučátka, se kterými se mohu jakoby vracet do dětství a do stavů tvořivé hravosti. Je to opravdu úplně jiné než byla péče o vlastní děti, už i proto, že vnoučátka si vždycky jen na chvíli půjčím.

Velice příjemně mě překvapilo, že mohu jezdit veřejnou dopravou po Praze zdarma – což jsem zjistila, až když jsem si šla prodloužit lítačku. Úžasné jsou i levnější vstupenky do různých muzeí, galerií, akvaparků a podobně.

A vůbec nejlepší ze všeho jsou levné kurzy pro seniory. Vlastně jsem je mohla využívat už od šedesáti nebo pětapadesáti, ale nikdy mi na ně nezbýval čas, takže jsem jim přišla na chuť až letos. Nejvíc si užívám výtvarničení, to je pro mě svým způsobem takový návrat do dětství – ale zkusila jsem i jógu pro seniory, a konečně Android akademii, kterou nabízí Elpida, protože jsem chtěla konečně zvládnout záludnosti svého mobilu. A opravdu to účinkovalo, tedy ne že bych chápala všechno, ale je to mnohem lepší. Naučila jsem se například stahovat zdarma hry, což ocenili mí vnoučci, kteří mají jinak počítačové hry zakázané. Celá výuka byla příjemně „light“, studenti rozhodně nejsou přetěžováni, a v pokračovací druhé sérii lekcí Android akademie jsme už zbyly jen dvě, přičemž se stávalo, že jsem třeba zapomněla mobil doma a vracela jsem se pro něj, kdežto moje spolužačka zapomněla na lekci úplně… musela jsem obdivovat trpělivost lektora Dušana Bitaly, který byl opravdu velmi vstřícný, charismatický a zábavný.

Neduhy a doktoři

Na druhé straně přece jenom cítím, jak mi síly ubývají, a útočí na mě čím dál víc neduhů… jenomže pro mě byla vždycky představa, že bych o sebe měla po zdravotní stránce pečovat, příšerně nudná. Taky v lázních jsem se ukrutně nudila. Nudí mě masáže, pomalé procházky, a nejvíc ze všeho mě nudí takzvaní baviči (ale to je trochu jiná kapitola).

Už je to třináct let, co jsem měla maligní lymfom a nádor na štítné žláze, a opravdu mě nebaví chodit na každoroční kontroly na onkologii a endokrinologii. Měla bych cítit vděčnost, že se mi tyhle problémy nevracejí, a v prvních letech jsem ji opravdu cítila, ale už mi nějak otrnulo… teď jsem se po mnoha letech musela vypravit k praktické lékařce kvůli potvrzení, že mohu řídit auto. Zachytila mě, důkladně vyšetřila a připomněla mi, že bych měla jít na různá preventivní i nepreventivní vyšetření a kontrolovat si tlak krve… ach jo, když mě to tak nebaví!

Navíc mám temné obavy, že když se budu hýčkat a snažit se o dlouhověkost, ještě nakonec dopadnu jako moje matka, která má ve svých třiadevadesáti letech už šest let alzheimera a víceméně jen vegetuje. Pravidelně ji jezdím navštěvovat v domově seniorů, kde podřimuje za stolem na vozíku, a ukazuju jí fotky pravnoučátek. Dává najevo, že se jí líbí, ale většinou nepronese skoro ani slovo – nebo to zkusí, ale nic ze sebe nevypraví, jako by jí myšlenka odumřela v mozku dřív, než ji stačí sestavit dohromady a vyslat do světa. Její mozek ještě tak nejvíc ožije při luštění křížovek, protože to byla aktivita, kterou ke konci svých aktivních let trávila hodně času. Než společnými silami vyluštíme křížovku, napoví mi třeba i deset patnáct slůvek... ale je znát, že ji to hodně namáhá.

Nojo… i stáří má ještě svá velmi odlišná stádia a tím vděčnější by člověk měl být za to, co ještě pořád má.

Obrázek je z blahopřání od mé „spolubabičky“ Kačenky