Deník salonní ekoložky 3: Jídelníček

Z čeho by se měl skládat ideální ekologický a etický talíř – tedy samozřejmě jeho obsah? Jak si má člověk vybrat z různých více či méně radikálních možností, které se všude kolem nabízejí?  

Jídlo a zdraví jsou žhavá témata vyvolávající vášně, a tak se spousta mých známých, a tím spíš těch ekologických, stala přesvědčenými zastánci směrů a škol jako je veganství, raw strava, jídlo podle čínské medicíny, frutariánství, a dokonce se najdou takoví, co věří v breathariánství a v možnost živit se vesmírnou energií pránou… ale v tomhle blogu se budu držet při zemi a proberu možnosti, nad kterými sama uvažuju a občas se musím poprat s vnitřními výčitkami, proč to taky nedělám. Zaměřím se spíš na ekologické než na zdravotní hledisko.

Vegetarián, vegan, nebo vitarián?

Začněme obyčejným vegetariánstvím. Tím jsem si prošla v pubertě a vydrželo mi to několik let (jak ta puberta, tak to vegetariánství). Bylo mi líto zvířátek, ale stejně silný motiv byl ten, že tehdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let představovalo maso většinou šlachovitou, obtížně rozkousatelnou a celkově odpornou hmotu, bez níž chutnaly takové knedlíky s koprovkou nebo s rajskou mnohem líp. Věřilo se, že maso je zdravé, a jedlo se jaksi z povinnosti. Tím spíš se proti němu člověk musel už ze zásady bouřit.

Dnes jím maso spíš výjimečně, protože na něj prostě nemám chuť, ale hodně velký kus mého talíře zabírají sýry a jogurty. Což je problém, protože z ekologického hlediska nemá vůbec smysl být vegetariánem „lakto“ typu, obzvlášť když konzumujete produkty z kravského mléka. Jakékoli živočišné produkty zvyšují vaši ekologickou stopu podle toho, z jakého zvířete pocházejí a jak je chováno. Hovězí dobytek je obecně nejhorší, protože spotřebuje poměrně hodně zdrojů na to, aby vystavěl své velké tělo a pak něco vyprodukoval, a z jeho produktů není „nejhříšnější“ maso (obzvlášť je-li z pastvin), ale mléko od krav z intenzivních velkochovů. (A naopak třeba konzumace králíků, kuřat a vajec z nějakého malého venkovského hospodářství je v podstatě v pořádku.)

Otázka tedy je, zda bych se nemohla své oblíbené „sýrovo-jogurtové“ diety vzdát, nebo ji nějak radikálně upravit. První krok, brát tyhle produkty v biokvalitě nebo od malých farmářů, a dávat přednost kozím a ovčím výrobkům, jsem schopná udělat a taky ho dělám. Jenomže daleko lepší by bylo a moji ekologickou stopu by opravdu radikálně snížilo, kdybych zvládla přejít na veganství, a to veganství lokální, konzumující pouze místní zdroje. V principu to musí jít, můj mladší syn je vegan a má pořád dost široké spektrum potravin, kterými se může živit – jen musí do všeho dávat olej místo másla a spotřebu bílkovin (která beztak není u dospělého člověka velká) hradit z luštěnin, ořechů a třeba seitanu. (Seitan na talíři osobně nevydýchám, připadá mi příliš odporný, a tofu a podobné výrobky ze sóji rovnou vylučuju taky, protože se musí dovážet.)

Věřím, že ve svém pokročilém věku už těch bílkovin opravdu mnoho nepotřebuju. Jenže – a teď jsem u jádra problému – bílkoviny (v mém případě sýry) mají ten báječný sytící efekt, který prostě nic nenahradí. Pokud bych se živila jen zeleninou, zaplácnu si sice žaludek vlákninou, takže mi nebude kručet v břiše hlady, ale budu se pohybovat po světě jako mátoha a občas mě zachvátí hypoglykemie se zatmíváním před očima a motající se hlavou. Sorry, ale to prostě nezvládnu. No a konzumace škrobů – mezi námi děvčaty – má tu nevýhodu, že se po nich prostě tloustne. Je to tak, bohužel. Když nechci mít pneumatiku v pase, potřebuju od oběda dál už škroby vynechat, tedy aspoň většinou.

Co se týče ekologické záslužnosti raw stravy – tedy vitariánství – tady jsem nenašla žádnou studii o jeho ekologické stopě. Zdálo by se, že se ušetří hodně energie na tepelnou úpravu jídla, ale na druhou stranu vitariáni stále zapínají výkonné mixéry, protože si potřebují část potravy proměnit v různé kašičky a smoothies, a také si částečně jídlo suší při dvaačtyřiceti stupních v sušičkách. Čili tenhle zdánlivě přírodní způsob stravování je vlastně hodně závislý na technologiích a na přísunu elektřiny. Sama o tom rozhodně neuvažuju hlavně proto, že to znamená velkou investici času, energie a obecně zabývání se jídlem, což mi nesedí.

Co na to zvířecí samičky, a máme vůbec právo jíst hlízy?

Ještě je tu etická stránka našeho stravování. Má člověk vůbec právo využívat, zneužívat nebo dokonce zabíjet zvířata? Má právo je domestikovat, zotročovat a deformovat jejich chování? Když to dovedu do extrému, máme právo si doma držet naše rozmazlované a hýčkané kočky? Neponižuju je, když na ně dělám „ťuťuťu“ a „čičí“?

Určitě se najdou lidé, kteří by řekli, že to tak je. Někteří pravověrní ekologové tvrdí, že je strašně divné parazitovat na zvířecích samicích a konzumovat jejich mléko. - Tedy přiznávám, že když jsem přihlížela dojení kozy, přišlo mi to opravdu divné, skoro perverzní… ano, takový hezky zabalený sýr na regále v obchodě je úplně jiná káva a možná by mělo být povinné, aby se každý člověk podíval, jak od samého začátku vzniká. Tím spíš by to mělo platit pro maso. Existují názory, že člověk by měl být schopen zabít zvíře, které pojídá, což je opravdu celé takové poctivější. Osobně jsem to nikdy nezkoušela, ale svoji hranici odhaduju (v případě opravdové nouze) na slepice nebo ryby - ty ještě ano, zatímco králíky už ne. Čím je zvířátko nám lidem bližší, tím větší zábrany bych určitě měla.

A pokud nemáme právo takto využívat a zneužívat zvířata, tak co rostliny? Existují lidé, kteří by nepodřízli ani zelený košťál a neukončili život hlízy, ze které může vypučet nový život, a ti se živí pouze plody a ořechy, tedy jakýmisi rostlinnými vajíčky. Etičtěji než tihle frutariáni se už my lidé stravovat nemůžeme, jedině – napadá mě – kdybychom si vyrobili syntetickou potravu z ropy. Ale tak daleko snad opravdu nikdo nezachází.

Osobně s touhle filozofickou stránkou věci velký problém nemám, protože my lidé jsme prostě stvoření jako všežravci a historicky jsme přežili díky svým velkým mozkům a tudíž šikovnosti – takže všechno to podmaňování jiných živých tvorů je pro nás zjevně přirozené. Jen bych uvítala, kdybychom to v planetárním měřítku tak nepřeháněli.

Uvědomila jsem si, že úplným výsměchem všem těmhle snahám a úvahám je způsob stravování našich koček. To zcela převzal můj přítel a jednak kočky rozmazluje, jednak máme opravdový problém s tím, že náš kocour Hustouš má nemocné ledviny a trpí nechutenstvím. Takže kočky (máme dvě, ale další k nám na stravování docházejí) zkonzumují asi pět sáčků a konzerviček denně a dalších pět se vyhodí, protože tím ve své zmlsanosti opovrhly… což představuje ohromné množství masa (včetně pstruha, lososa a podobných lahůdek) a stejně velké množství obalů. Možná tolik, kolik denně zkonzumuje nějaký ortodoxně masožravý Američan živící se bifteky.

Jenomže tohle prostě nemůžu radikálně zatrhnout a začít kočky krmit vařenými drůbežími krky, drůbky, tvarohem a vejci, tak jak jsem krmívala za totáče svého prvního kocoura Fjodora Michajloviče a na tu dobu se neměl špatně. To je neprůchodné, můj přítel by to v žádném případě neskousl a kočky by byly zoufalé!