Četba, která mi udělala radost

Kniha Iana McEwana Solar má ironický až poťouchlý humor, který mě vždycky potěší.

Přiznávám, že jsem čekala něco pochmurného a jdoucího „na dřeň“, protože jsem od Iana McEwana znala jen Betonovou zahradu. Tohle je ale McEwan středního věku, který už není tak mladicky rebelský a šokující, ale zato zná výborně život a má velmi vtipné postřehy. Při čtení jsem měla zhruba pocit „ jo! jo! takoví jsme, když se o nás říká pravda!“

Hlavní postavou příběhu je nositel Nobelovy ceny za fyziku Michael Beard. Cenu získal už kolem svých třicátin a jak už to u fyziků bývá, záhy přestal být kreativní. Jeho povrchnost a ignorance je tady však až zkarikována (aspoň bych tomu chtěla věřit a doufat, že vědci typicky až takovíhle nejsou) – zajímá ho opravdu  jen sex, jídlo a pití a všechno ostatní ho obtěžuje. Tím pádem nemá vůbec žádné skrupule, co se týče kradení cizích nápadů nebo práce na prosazování určité myšlenky a na jejím uvádění do praxe – může stejně dobře kopat za tým řešící solární energii (proto Solar) jako energii jadernou nebo cokoli jiného, pokud mu to zajistí pohodlný život.

Řemeslná zajímavůstka: Ian Mc Ewan se dopouští toho, před čím varuji své studenty tvůrčího psaní na dílnách – oznamuje totiž čtenáři, jaký je jeho hrdina. To se skutečně nemá dělat, protože čtenář to vnímá jako těžko snesitelné poučování. Jenomže když takto postupuje Ian McEwan, je to najednou v pořádku a místy jsem se smála nahlas. O hrdinovi se například dozvíte: „Vlastně nic zeleného obecně – zahradničení, vycházky do přírody, protestní hnutí, fotosyntéza, saláty – mu nebylo po chuti.“ Přesto staví svou kariéru na zvládnutí syntetické fotosyntézy a když se to od něj čeká, klidně pěje ódy na obnovitelné zdroje energie…

Michael Beard mi něčím připomínal Houellebecquova hlavního hrdinu z románu Možnost ostrova, což je pro změnu slavný komik – ten se taky tak nějak potácí od ničeho k ničemu a upřímně ho zajímá jedině sex. Ale není to tak, že by se v románu nic moc nedělo: v knize je i jedna mrtvola (zápletku nebudu prozrazovat), nevěrná krásná manželka, neplánované těhotenství, dobrodružný výlet do Arktidy a mnoho dalšího, co zaručuje, že všechno hezky odsejpá a pobaveně sledujete, jak se hrdina řítí do stále větších průšvihů. Neidentifikujete se s ním, na to je přece jen trochu moc odpudivý, nelitujete ho, vcelku mu to všechno přejete, a to je na tom právě uspokojující.

Přesto bych Michaela Bearda neoznačila za padoucha, záporáka či antihrdinu. Doslov o něm mluví jako o odporně negativní postavě, ale až takhle bych to neviděla: spíš je to pohled na naše zvířátkovské, přirozené já, jak se projevuje, když není nijak moc usměrňováno. Což u bohatých a uznávaných lidí není – takže to klidně může dopadnout tak, jak v knize (i v životě) vidíme. Tahle postava je prostě jen bohorovně sebestředná. „Zalévala ho příjemná iluze, že má rád lidi. Všem dokázal naprosto všechno odpustit.“

Jelikož mě zajímá otázka klimatických změn a naše nepříliš efektivní úsilí s nimi něco udělat, ocenila jsem autorův hezky škodolibý pohled na to, jak boj proti změnám klimatu probíhá v praxi: Michael Beard jede na Špicberky jako jediný vědec ve výpravě umělců, aby se podívali na tající ledovce. Na pohon a vytápění luxusní lodi padne docela dost energie z fosilních paliv, pak se tam prohánějí na sněžných skútrech a zřejmě ničí tamní biotopy… Cituji: Na lodi bude „přítomen rovněž italský kuchař s mezinárodní reputací a dravé lední medvědy v případě nutnosti zastřelí zkušený průvodce vybavený puškou dostatečné ráže.“

Půvabné je i setkání se sociálními antropology, kteří na akademické půdě začnou smrtelně vážně tvrdit, že celý koncept DNA jako nosiče dědičnosti je jen sociální kostrukt. (Je to nadsázka? Doufám…) Když Beard prohodí, že podle jeho názoru možná nikdy nebude ve fyzice 50 % vědkyň, protože se nedá vyloučit, že ženy fyzika přece jen od přírody zajímá nepatrně méně, je okamžitě označen za fašistu a stane se terčem rozzuřených demonstrantů. Z toho je vidět, že si autor bere na mušku celou škálu absurdit současného světa...