Babičky zuřivé a zoufalé

Během mých pobytů po nemocnicích, kterých bylo v uplynulém roce kolem deseti, mě nejvíc ze všeho frustrovaly spolupacientky, s nimiž jsem sdílela pokoje. Kde se v těch ženách bere neúmorná energie, se kterou vás připravují o poslední zbytky soukromí?

Stařence – říkejme jí třeba paní Nováková – právě vyoperovali žlučník. V narkóze se poškrábou hlasivky, a tak by raději neměla mluvit, protože pak trpí záchvaty kašle, ale to nepřipadá v úvahu. Paní Nováková nezavře pusu. Opakuje pořád dokola stejné primitivní věty nebo napůl nesrozumitelné výlevy, a to bez ohledu na to, jestli na ně reaguju nebo ne. Vlastně se mě snaží přimět, abych dělala totéž – přihrávala jí nějakými vlastními průpovídkami, a tím udržovala tuto její jedinou zábavu od rána do večera v chodu.

„Snědla jsem jen trochu tý polívky a šlo to ven horem dolem! Všechno se mně až zatmělo! Na týhle straně břicha jako bych to měla větší, dělali mi to tou dírou, stetoskopicky – jo, laparoskopicky – a ta díra byla asi nějaká hluboká. Protože to asi bylo dlouhý. No šlo to ze mě horem dolem. To doma si dám i rohlík, buďto namazanej máslem, anebo jenom samotnej... Celej život jsem si odříkala a teď musím šetřit na pohřeb a na ten... kámen. To máte hned padesát tisíc. A dvacet tisíc mladejm, to abych splácela po třech tisících tak do Vánoc... kolik voni platěj za elektriku, to maj všechno puštěný najednou, dvě televize, mrazák... a Honzík... ne, ten... Jakub jezdí na motorce, já mu povídám – devadesát do zatáčky? Stačí minuta a bude po tobě! Já myslela, že se z toho snad zblázním! Já se zblázním, jak to ze mě šlo horem dolem! Co myslíte, můžu pít tuhle vodu? Tu bez bublinek, A co když to ze mě zase půjde horem dolem? To se zase zřídím, to se zřídím!“ A tak dále.

V půl šesté ráno nám přijdou měřit teplotu a do sedmi, kdy je snídaně, bych ještě mohla docela dobře podřimovat. To by ovšem paní Nováková nesměla začít na celé kolo křičet: „Já říkám, že je to nelidský, takhle brzy člověka budit! Já jsem vás pozorovala, jak jste se na tý posteli mlela, to jste asi měla špatný sny, to já jsem měla krásný sny...“ a už to jede, jelikož jazyk je podle všeho jediný orgán, který těmhle stařenkám skvěle funguje a dožaduje se neustálého procvičování.

Mluvím o stařenkách, ale vlastně jde i o ženy středního věku. Můj přítel jednou přišel s postřehem, že se české ženy s klimakteriem mění v „zuřivé babičky“, to znamená jsou hyperaktivní, překypují energií a mají sklony všechny kolem komandovat. V nemocnici jsem to pocítila na vlastní kůži. Vždycky, naprosto vždycky se našla spolupacientka, z níž se rychle vyklubala moje mučitelka a trapička.  „Nečtěte pořád! Nechte už být ten počítač! Nojo, vona se učí slovíčka, aby byla chytřejší než my!“ Podobnými větami mě zasypávaly a toužily mě mermomocí znovu zatáhnout do svého napůl zmateného a nikam nevedoucího tlachání. Kdyby mluvily aspoň trochu zajímavě a kdyby to mělo hlavu a patu, vůbec by mi nevadilo všechen čas v nemocnici proklábosit, ale takhle mě to opravdu trýznilo. Paní Nováková mohla klidně chodit na televizi do společenské místnosti, ale nedělala to, ačkoli jsem ji o to žádala. Měla mě chycenou jako pavouk mouchu v síti.

Nevím, jak to chodí na pánských pokojích, ale v pacientkách ženského pohlaví je zřejmě pod

tlakem jako v papiňáku nahromaděná potřeba blízkosti a sdílení, takže mají-li vedle sebe jinou ženu, nemohou si pomoci a musí spustit nekonečný monolog, vylévat si srdce a obracet se k ní s nekorigovanou samomluvou, která by jim (aspoň podle mých představ) měla probíhat  jen uvnitř hlavy. Dokonce i když jsem otevřeně dávala najevo, že o to nestojím, například jsem upřeně hleděla do stránek knížky a na jejich řeči nereagovala, nenechávaly toho a zkoušely to na mě dál. Čtením časopisů a luštěním křížovek nedokázaly strávit víc než pár minut a už to začalo znovu.

Napadá mě, že mimo nemocnici tyhle ženy nejspíš nemají možnost po celý den nepřetržitě mluvit a mluvit. Takže když se jim pak ta příležitost naskytne, vrhnou se na svoji oběť s celou silou své mnohaleté frustrace a zoufalství. Ale kde se ta potřeba bere? Jsme snad od přírody stvořeny pro život v neustále štěbetajících tlupách, kde neexistuje jakékoli soukromí, a jsem snad já nějaká podivná výjimka, neurotický produkt odcizené civilizace?