Táta kolem světa 6 - multikulti Bialystok a jeden velký sen malého chlapce

Saluton. Cu vi parolas Esperanton? Knedliko. Roboto. Jednoduše esperanto. Celoživotní dílo bialystockého rodáka Ludwika Lazara Zamenhofa.

Z bialystocké katedrály jsem zamířil přímo do protějšího Palácového Parku. Alejí ze vzrostlých stromů jsem se dostal na můstek přes vodní příkop. Zde začíná Zahrada Branických. Přivítaly mě dvě bílé lvice s ženskými hlavami, každá s jedním malým barokním chlapečkem na zádech. Za nimi již jsou jen dokonale střižené květinové záhony, lemované dalšími bílými sochami. Na konci zahrady stojí žlutá budova Paláce Branických. Ta je dnes součástí bialystocké lékařské univerzity. Hřeje mě u srdce, že bývalé feudální sídlo má dnes tak smysluplné využití. Celé to tu připomíná zmenšeninu francouzského Versailles. Díky tomu se také Bialystoku kdysi říkalo Versailles severu.

Palác Branických však není to, co mě dnes zajímá. Prošel jsem zahradou, obešel jsem budovu a přes barokní bránu se vrátil do syrové současnosti plné aut. Překonal jsem kruhový objezd frekventované křižovatky a po pár metrech odbočil vlevo do Varšavské ulice. Zde se nachází dům nazvaný Centrum Ludwika Zamenhofa. Do mé návštěvy Bialystoku jsem vůbec netušil kdo Ludwik Lazar Zamenhof je.

Malý Lazar se narodil v roce 1859 v Bialystoku, který byl v tu dobu součástí Ruské říše. V blízkosti tohoto města se v historii častokrát měnily hranice států, území i kultur. Díky tomu zde byla národnostní struktura velmi rozmanitá. Kromě židovského obyvatelstva tu také žili Poláci, Němci, Bělorusové, Rusové a také Tataři. Multi-Kulti jako ze slabikáře. Když malý Lazar Zamenhof dorůstal, uvědomoval si krutou realitu města, kde přešel z jedné strany ulice na druhou a ocitl se v úplně jiném světě. Světě, kde nikomu a ničemu nerozuměl. Mezi jednotlivými národnostmi docházelo také k řadě různých neshod a nedorozumění. Ludwik Lazar Zamenhof to dával za vinu špatné komunikaci vlivem jazykové bariéry mezi jednotlivými etniky. V tu chvíli ho napadlo, že všechny tyto problémy by mohl vyřešit universální a jednoduše naučitelný mezinárodní jazyk, kterým by se všichni bez problémů domluvili.

A tak vzniklo esperanto. Umělý jazyk, na kterém Ludwik Lazar Zamenhof začal pracovat už jako chlapec. Jeho otec si však přál, aby se takovými nesmysly nezabýval a nejprve řádně vystudoval. Poslušný syn tedy odešel studovat medicínu na Univerzitu v Moskvě. Snu o mezinárodním jazyku se však nevzdal. Když se vrátil domů, s lítostí zjistil, že jeho první ucelené dílo o jazyku z dob předstudijních mu otec spálil. Během dalších studií medicíny ve Varšavě začal na jazyku pracovat znovu. Vylepšoval gramatiku i slovní zásobu. Překládal slavná díla a tak jazyk stále zdokonaloval. První učebnici se mu podařilo publikovat až v roce 1887 v ruštině. Rychle po tom byly vydány i další jazykové mutace. Polská, německá, francouzská, postupně přibývaly další. Říká se, že esperantu je člověk se schopen naučit 4 x rychleji, než kterémukoli jinému světovému jazyku. Zajímavostí je, že součástí tohoto jazyka jsou také slova odvozená z češtiny. Například knedliko či roboto. Nebo zcela zásadní slovo ne.

Je škoda, že se esperanto nepodařilo prosadit v širším mezinárodním měřítku. Pro nás cestovatele by to bylo příjemné zjednodušení. Každopádně je esperanto krásná myšlenka. V současnosti se mu stále věnuje rozsáhlá komunita lidí z celého světa, která se účastní různých setkání, kongresů a akcí. Bialystok je na svého rodáka náležitě hrdý. Informační tabulky u památek města jsou v polštině, angličtině a také v esperantu.

S myšlenkou na ideály Ludwika Zamenhofa opouštím krásné město Bialystok. Jsem rád, že jsem se zase něco nového dozvěděl. Ale proto přece cestuju :-). Moje další cesta pokračuje na východ směrem k běloruským hranicím. Tam mě čeká poslední polská zastávka v malé vesničce v divokých lesích, skutečně už na konci světa.

Bialystok galerie