Z Lapu Lapu na Lapu Lapu – první 2 filipínské dny

První 2dny na Filipínách jsem neměl plán. Rozmýšlel jsem se, zda zůstat na ostrově Cebu, či přeplout na protější Bohol? Nebo nic neřešit, nechat jen tak plynout čas a nasávat atmosféru nové země? Byly to 2 krásné, nic neřešící dny

Letadlo Asia air mě šťastně doneslo na Filipíny. Ostrov Cebu se právě probouzel do dalšího tropického dne. Stejně tak i hraniční kontrola. Do obdrženého formuláře jsem jako vždy zaškrtal samá NE. Nevezu, nemám, nepašuju, nezamýšlím…. Ospalá ruka mi líně vrazila razítko do pasu: „Vítejte na Filipínách.“

Výběr bude zpoplatněn částkou 240 pesos – vyhrožovala mi hláška v letištním bankomatu. Co naplat, vím, že se za výběr platí. Jenže jsem nevěděl, že zhruba stejnou částku mi stáhla i česká banka doma. Finančníci se prostě vyznají.

Lapu lapu, kde se nachází mezinárodní letiště, je okrajová část města Cebu city. Je to vlastně malý ostrov spojený s velkým ostrovem dvěma mosty. Do centra je odtud daleko. Hodil jsem svůj malý baťůžek na záda a vyrazil. Kráčel jsem ulicí k městu a čekal na nějaký impuls, který mi poradí, jak s následujícím časem naložit.

Na rohu ulice stál malý fast food. Nabízel zajímavé menu. Dietní párečky s rýží a kávou. Konečně pořádné jídlo po samé zdravé asijské kuchyni. Chutnalo to báječně. Snídaně s čerstvou kávou mě nakopla k rozhodnutí. Pojedu na ostrov Bohol.

Mávnul jsem na chlapíka s motorkou. Hodíte mě do přístavu? Samozřejmě, za 300 pesos. To je moc, dám 100. Pán se uštěpačně usmál. 200 pesos byla přijatelná částka pro oba. Nasadil jsem si přilbu a nasedl na sedadlo. Jenže přilba neměla řemínky. Jednou rukou jsem ji musel držet na hlavě, aby mi neuletěla do bláznivého filipínského provozu. Druhou jsem svíral držák za sedadlem, abych nespadl já. Moto taxikáři jsou mistři slalomu. Proplétali jsme se kolonami aut a náklaďáků. Tu myška vlevo, tam myška vpravo, průjezd skulinkou mezi auty, brzda, plyn. Za 20 minut mě chlapík vysadil v přístavu a ukázal mi pokladnu trajektu.

Koupil jsem si jízdenku na ostrov Bohol. S tou mě ale do přístavní haly nepustili. Odkázali mě k jinému okénku, kde jsem zaplatil přístavní poplatek. Potom jsem teprve mohl projít dovnitř k přepážce, kde mi vyměnili jízdenku za boarding pass. Pak zbývalo jen čekat na signál k nalodění. Jednoduché a logické. Úvahy o tom, jestli by nešlo udělat všechny kroky u jednoho okénka, jsem si zakázal. Každý subjekt podílející se na dopravě si prostě hlídá to svoje a funguje to.

Na palubě lodi jsem si brzy uvědomil svoji chybu. Koupil jsem si jízdenku do vnitřní klimatizované kajuty, která byla jen o 50 pesos dražší než jízdenka na venkovní palubu. Jenomže klimatizace zde běžela podle tropických zvyklostí. To znamená víc než naplno. Propocené tričko stydlo a pomalu mi začínalo přimrzat k tělu. Uprostřed jízdy jsem to nevydržel. Svléknul jsem se, navlékl si 2 suchá trika a navrch ještě mikinu. Škoda, že jsem neměl kulicha.

V boholském přístavu Tagbilaran už čekal houf tricyklů na cestující. Konečně jsem zblízka poznal tahle typická filipínská vozítka. Motorky s příčně umístěným zakapotovaným sedadlem. Na Boholu jsou speciální. Každé má na sobě nějaký veršík z bible: „Bůh tě ochrání“, „Pane veď mě správnou cestou“,  „Bůh žehná každému, kdo se stará o chudé“, „Neboj se a prostě věř.“, „Pán je s těmi, kdo ochraňují můj život.“,  „Věř v Pána celým svým srdcem.“,  „Můj synu, následuj mé slovo a mé příkazy.“,  „Bůh ti dá vše, co je ti třeba.“,  „Právo Boha je dokonalé.“,  „Bůh nás miluje, i my bychom měli milovat jeden druhého.“, „Jsem dobrý pastýř, ochotný zemřít za ovci…“ Jen průchod přes přístavní parkoviště stačil, abych se stal odborníkem na poselství z různých evangelií.

Čokoládové hory nebo Alona beach? Rozhodl jsem se špatně. Duše suchozemce zatoužila po moři. Mávnul jsem na trojkolku „Pane ochraňuj nás“ a naskočil do rozvrzané kabiny. Za půl hodiny mě řidič vyklopil před terasou příjemné hospůdky a ukázal mi, kudy se jde k pláži. Bylo spalující vedro. Terasa restaurace přede mnou byla příjemně zastíněná popínavým porostem a mezi stolky se proháněl čerstvý vítr. Instinkt Čecha měl jasno. Pláž počká.

Po druhém oroseném San Miguel jsem si teprve všimnul, že slunce už dávno nabralo sestupný směr. Sedím u piva a vůbec ještě nevím, kde budu spát. Naštěstí místní wifi fungovala dobře. V okolí Alona beach na mě vyskočily děsivé ceny. Dostupné možnosti ubytování byly přirozeně dál od vody. Po krátké procházce prašnou cestou jsem se přivítal s místními psy u levného penzionku. Dokonce tam byl i bazén.

Osud nahodilého dne chtěl, abych slavnou Alona beach poznal až při soumraku. Obloha se červenala rudými mraky nad západním obzorem. Příboj šuměl barevným večerem. Na písku pláže se fotily rodinky. Milenci hledali nejkrásnější selfie s hořící oblohou za zády. Sluneční kotouč pomalu klesal pod hladinu. Výletní loďky se lehce pohupovaly na tmavých vlnách a naháněči s letáky se snažili prodat pár zaručeně autentických výletů. Pobřežní restaurace se plnily hosty. V mnohých začínala ohňová show. Sexy dívky roztáčely plamenné misky kolem svých těl a předváděly úchvatnou ohnivě akrobatickou podívanou. Na nedalekém podiu probíhala lekce zumby. Vlastně taková klasická prázdninová idylka. Čekal jsem snad něco jiného? Něco autentičtějšího? Zasmál jsem se vlastní naivitě.

Opustil jsem pláž a zamířil vesničkou do míst, kam turisté nemají příliš důvodů chodit. V zastrčené hospůdce pro místní jsem si objednal San Miguel plus super nudlovou polévku s vejci. Za nedlouho mě už mí známí hlídací psi doprovázeli temnou krajinou k mému pokoji. Byl jsem jim vděčný. Na Filipínách se to s pouličním osvětlením příliš nepřehání a můj penziónek byl přece jenom trochu z ruky. Možná jsem měl jet na Čokoládové hory. Třeba to ale stihnu zítra. Svalil jsem se na postel a brzy podlehl únavě.

Po snídani jsem naskočil na sedadlo prvního moto taxikáře, který se objevil. Motorka je přece jenom rychlejší než ty tricyklové plechovky. V Tagbilaranu jsme byli coby dup. Centrum města už žilo novým dnem. Šrumec, troubení, zápach výfukových plynů i čerstvé vůně pouličních stánků. Zastavil jsem se v malé pekárničce na voňavé vdolky a kávu. U několika stolků jsem seděl sám. Paní prodavačka se na mě podezřele usmívala. Zavolala kolegyni, aby si mě také přišla prohlédnout. Dámy na mě civěly, a přitom si něco mezi sebou se smíchem šuškaly. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že modrooký běloch probouzí ve filipínských ženách skryté vášně.

Čas tropického dne neúprosně běžel. K Čokoládovým horám to je asi 60 km. Sehnat dopravu, stihnout tam dojet, něco projít, vyfotit a včas se vrátit zpět k trajektu na Cebu se mi začínalo jevit jako příliš hektická myšlenka. Propásnout loď jsem si nemohl dovolit. Z Lapu Lapu mi za úsvitu dalšího dne letělo letadlo na ostrov Samar. A spěchem jsem se nechtěl stresovat. Nemusím se přece zběsile honit za každou turistickou atrakcí. Zamířil jsem k přístavu. Čokoládové hory jsem nechal na jindy. Třeba natrefím na něco zajímavějšího.

Okénko jízdenka, okénko poplatek a okénko boarding pass jsem už zvládnul bravurně. Za chvíli jsem seděl na venkovní palubě trajektu mířícího směrem k Cebu city ovíván svěžím mořským vánkem.

Těsně vedle Cebuánského přístavu stojí malá pevnost Fort Pedro z 18.století. Připomíná dobu 300leté španělské okupace Filipín. Před branou na stožáru jsem uviděl českou vlajku. Co to znamená? Nic, byla to totiž vlajka filipínská. Pouze mé oči se nechaly oklamat prvním dojmem. Vlajky jsou si podobné. Jen barvy jsou přeházené. Filipínský klín je bílý, doplněný o nevýrazné zlaté slunce.

Po ulicích se proháněly obří Jeepy, které v zemi nahrazují autobusy. Ty pro změnu připomínají dobu americké okupace, která na začátku 20. století nahradila tu španělskou. Originální auta si Filipínci oblíbili a dnes už je vyrábějí sami. Některé kousky jsou nádherně pomalované různými motivy. Hotová umělecká díla na kolech.

Já se k městu vydal pěšky. Ulice byly plné stánků, kde se prodávaly sošky panenky Marie a další náboženské cetky. Snad ještě dohra Velikonočních svátků, které právě skončily. Katolické křesťanství, které sem importovali Španělé, v zemi výrazně zakořenilo.

Na každých 100 metrech stály obří reproboxy, z nichž se do prostoru linula ohlušující hudební produkce. Z každé soupravy jiná, což proměňovalo ulici v jeden velký blázinec. Zda se jednalo o nějakou mimořádnou příležitost, či běžný kolorit města, dodnes netuším.

Zatoužil jsem po klidu. Opustil jsem hlavní třídu a zamířil do zapadlejších míst. Dostal jsem se do uličky s úplně jiným světem. Místní posedávali před svými malými domky nebo krámky a užívali si přicházejícího večera. Někteří si přímo na ulici připravovali jídlo. Děti i dospělí na mě mávali a pokřikovali. Za chvilku mě obklopoval houf tříkolek, malých kol a vřískajících dětských tváří. Rozdal jsem pár českých obrázků a za náležité pozornosti dokráčel na konec uličky. Tuhle spontánnost mám rád. Nikdo nic neprodává, nikdo nic nevnucuje, jen autentický život.

Setmělo se opět velice rychle. Na Lapu Lapu to byl ještě notný kus cesty. Kvůli rannímu letu jsem si zamluvil levný pokoj nedaleko letiště. Na hlavní silnici se mi podařilo natrefit na mladíka s motorkou. Chvilka smlouvání skončila u obvyklých 200 pesos.

Mladíkovi bylo 25 let. Před pár lety ještě studoval na univerzitě. Jenže potom se jim s jeho přítelkyní narodila dcerka a život dostal jiný rozměr. Bylo třeba se postarat o rodinu. Přerušil studium a začal si vydělávat motorkou. Život občas přináší nečekané priority. Do školy se ale jednou vrátit chtěl. Přál si svoje studium dokončit. Rád bych věděl, jestli se mu to podaří.

Noční jízda na motorce asijským velkoměstem byl ještě větší adrenalin než jízda ve dne. Doprava byla občas tak hustá, že se nedalo proplétat mezi auty a náklaďáky. Častokrát jsme se tísnili zaklínění v úzké mezírce mezi různými vozidly. 12 km z centra Cebu na Lapu Lapu nám zabralo skoro hodinu. Včetně zastávky na dofouknutí zadní pneumatiky, která se pod vahou dvou těl nebezpečně promačkávala.

V ulicích Lapu Lapu už byl klid. Rozloučil jsem se s motorkářem a zamířil do tmavých uliček, kde se skrýval můj objednaný hotýlek. V asi metr širokém strašidelném průchodu se kolem mě seběhl houf malých dětí a křičel na mě: „Money, Money“. Naštěstí si děcka na přepadení jenom hrála.

Po chvilce bloudění jsem se konečně usadil do křesla na recepci s osvěžující plechovkou v ruce. Paní recepční mi předala klíč od pokoje s upozorněním, že snídaně se podává od 7:30 v protější restauraci. Pěkně děkuji, ale moje letadlo v tu chvíli už bude ve vzduchu na cestě k ostrovu Samar.

První 2 dny v nové zemi byly za mnou. Dny, kdy se nic zvláštního nestalo. Dny bez cíle, bez starostí i bez stresu. Dny plné pouhého nasávání místní atmosféry, nálady, shonu i klidu. Dny, které jsem potřeboval. Ty další totiž přinesly úplně jiný příběh.

Pár fotek:-)