Modré oči? Tak to bych si dala říct!

Na Filipínách jsem se řízením osudu a náhody dostal do ženského kolektivu. Navštívil jsem venkovskou školu, vyzkoušel karaoke a pochopil, jak to mají filipínské ženy s muži ze západu.

Malé vrtulové letadlo přistálo v Calbayogu na ostrově Samar. Byl to jeden z mých nejlevnějších letů. Stálo to asi 500 Korun. Děvčata z organizace „Department of education“ na mě čekala na letišti. Naya, Jocelyn a Rachel. Naya je vedoucí týmu. Přirozený lídr, kterého ostatní respektují. Jo má na starosti IT a plánování, Rachel se stará o organizační a administrativní záležitosti. Department of education je organizace, která zajišťuje vzdělávací programy pro venkovské obyvatele. Děti z odlehlých škol, jejich rodiče, policii i státní správu. Samarská pobočka sídlí ve městě Catarman na protější straně ostrova.

Holky pro mě přijely autem, abych se nemusel plahočit autobusem. Následoval oběd v nóbl restauraci. Přivítání v takovém stylu mě přivádělo trochu do rozpaků.

Po cestě do Catarmanu jsme zastavili u krásné pláže na krátký relax. Využil jsem příležitosti revanšovat se za uvítací oběd a v blízkém krámku koupil malé občerstvení. Po pár cinknutí lahvemi v altánku na pláži se prolomily ledy a spadly bariéry prvotního ostychu. Stal jsem se členem party.

„V našem týmu máme ještě jednu dívku“, řekla Naya. „Nevešla se už do auta, ale uvidíš jí večer. Zrovna ti zamlouvá pokoj, kde budeš spát. Je moc hezká. Jsem zvědavá, co na ní řekneš:“

Nabídl jsem se, že budu řídit, abych byl alespoň něčím užitečný. Na Filipínách se naštěstí jezdí vpravo. Naya si tropila do kamery žerty, že jejich tým právě dostal nového řidiče, a to přímo mezinárodního.

Úzká silnička vedla hluboko do džungle. Projížděli jsme palmovými háji i hustým lesem a míjeli malé vesničky, plné lidí a zvířat. Mířili jsme do zapadlé školy, účastnící se programů organizace. Pro místní děcka jsem se měl stát exotickým překvapením a nečekaným zpestřením dne.

Ten den měly děti volno. V momentě, kdy jsme přijeli, se ale všechny seběhly na školní hřiště. Byly zvědavé na cizokrajného exota. Paní ředitelka vše organizovala. Nejdříve mi ukázali svojí školní zahrádku. Zdatní chlapci vyskočili na strom a utrhli pár kokosových ořechů. Velkou mačetou je nasekli a po vypití mléka rozporcovali na malé kousky. Podobným způsobem zpracovali i čerstvě utržené melouny. Jedli jste už někdy čerstvě utržený meloun? Ta chuť je nepopsatelná. Poznamenal jsem něco ve smyslu, že u nás by si nikdo nedovolil svěřit dětem do ruky takový velký a nebezpečný nástroj. Naya řekla, že to samé platí i u nich. U vesnických dětí to ale tolerují, protože vědí, že jsou šikovné.

Jedním ze vzdělávacích programů jsou pravidelné hygienické návyky. Děti mi nadšeně ukázaly, jak si myjí ruce u dlouhého umyvadla s mnoha kohoutky. Jenže z kohoutků žádná voda netekla. Paní ředitelka mi vysvětlila, že když voda zrovna neteče, mají alternativu. Děti si umyly ruce vodou z připravených konví.

Zamířili jsme do třídy. Školáci se usadili do lavic a zazpívaly mi písničku. Zeptal jsem se, jaký předmět mají nejraději. Odpověď byla překvapující. Matematiku!

Na verandě jsem pak dětem ukazoval fotky, které jsem ve škole vyfotil. Děcka se na mě namáčkla do těsného klubíčka a prohlížela si je se mnou. Cítil jsem, že většina z nich si na mě chce také sáhnout. Občas zazněla slova údivu: „taková bílá kůže.“ V Asii je totiž bílá kůže „in“.

Příjemné odpoledne plné úsměvů pomalu končilo. Děvčata z organizace se s paní ředitelkou domluvily na dalších programech a já jsem se s dětmi rozloučil hlasitým Ahoj, které jsem je během chvilky naučil. Ahóóój! Bylo mi s vámi dobře.

Do Catarmanu jsme přijeli v podvečer. Hlavní ulice byla náhle přerušena velikou železnou branou. Zatvářil jsem se nechápavě. Holky mě uklidnily, že prý ať chvilku počkám a nehraju si na netrpělivého evropského řidiče. Po chvíli se vrata otevřela a proud aut a skútrů mohl pokračovat dál. Vjeli jsme na letištní plochu, na jejímž konci blikala světla letadla, které právě přistálo. Catarmanské letiště totiž leží přímo uprostřed města a hlavní ulice kříží letištní plochu. Při odletu nebo příletu se uzavře vraty a provoz se zastaví do doby, než letadlo přistane nebo odletí. Při 2 odletech a příletech denně to nepředstavuje žádný velký problém.

V malém hotýlku na nás čekala Andy, poslední členka týmu. Byla to drobná atraktivní dívka s dlouhými černými vlasy. Na sobě měla dokonale padnoucí kostýmek zvýrazňující všechny její ženské křivky. Naya měla pravdu. Andy byla skutečně krásná. Dostal jsem svůj pokoj a konečně si mohl chvilku oddechnout po dni plném zážitků.

Jenže den ještě nekončil. Asi za hodinu mě Naya vyzvedla s tím, že musím vyzkoušet oblíbenou místní kratochvíli – karaoke. Andy a Jo přijely na skútru. Jen Rachel se omluvila a večera se nezúčastnila. Vše se odehrávalo v malé a skromně zařízené hospůdce. Na jedné stěně viselo plátno a po jeho stranách reproduktory. Mikrofon s dlouhou šňůrou ležel připravený na jednom ze stolů.

Měli tam také zajímavou nabídku piva. Jednotlivé lahve, nebo cenově zvýhodněných 10 kousků v kbelíku plném ledu. Byli jsme 4, nebylo co řešit. Objednali jsme si kýbl piva.

K jídlu mi holky doporučily pork sisig. Masovou směs, se syrovým vejcem nahoře. To mě trochu znejistilo. Ochutnávat syrové vejce v tropech se mi příliš nechtělo. Naya mě vyvedla z omylu. Celá porce totiž ležela na žhavé kameninové plotýnce. Vzala vidličku a vejce rozmíchala v mase. To se na žhavém podkladu tepelně opracovalo, čímž vznikla vynikající a chutná směs.

Pivo uvolnilo atmosféru. Začali jsme si povídat o životě. Jocelyn je rozvedená s odrůstajícími dětmi a žije v malé vesničce nedaleko Catarmanu. Naya má hned 3 děti. 16, 19 a 22. První měla v 18 a dnes už je také rozvedená. Nayin dědeček byl Američan, což se odráží v jejich rysech, které nejsou typicky filipínské. Andy je mladá dívka a má ještě celý život před sebou. Zrovna začínala studovat na právnické fakultě. Čekalo ji několik let tvrdého studia při práci. Naya se ke mně přitočila a zeptala se mě, jak se mi Andy líbí. Přisvědčil jsem, že je to opravdu krásná mladá dívka. Potom mi ale Naya prozradila tajemství. Andy není biologická žena, ale ladyboy. Pravidelně užívá hormony dovážené z Thajska. Byl jsem překvapený, protože Andy rozhodně vypadala nejženštěji z celé party. Z míry mě to ale zase tolik nevyvedlo. Nebyl jsem v Asii poprvé.

Naya i Jo mi pak vyprávěly, jak by si rády našli nového partnera, ale že to po rozvodu a s dětmi vůbec není jednoduché. Bože, jak si je celý svět v tomhle podobný. Vlastně jediná Ráchel, která se večera neúčastnila, žije v ucelené rodině. Hodně filipínských žen se také touží provdat za cizince ze západu. Jak jsem se dozvěděl, není to jen kvůli majetku a bohatství vzhledem k faktu, že Filipíny jsou jednou z nejchudších zemí Asie. Místní ženy totiž věří, že z takových manželství se rodí neobvykle krásné děti. Naya podotkla, že ona sama už 3 děti má, ale kdyby měla naději, že to další bude mít světlou pleť a modré oči, dala by si ještě říct.

V hlavě se mi rozsvítila kontrolka: „Tak pozor chlapče, aby ses nedostal na tenký led!!!“ Instinktivně jsem zpomalil konzumaci piva.

Začalo se zpívat. Skupinka u vedlejšího stolu se chopila mikrofonu. Systém fungoval jednoduše. Zájemce o zpěv si v seznamu vyhledal písničky, napsal jejich čísla na malý lísteček a ten předal obsluze, která jej zařadila do systému. Pak už zbývalo jen čekat, až na vás přijde řada.

Z naší skupinky se první osmělila Naya. Zpívala naprosto famózně. Několik songů vystřihla, jako z partesu. Při „Zombie“ od Cranberies mi však podala mikrofon a řekla: „Teď ty.“ Přijal jsem nečekanou výzvu a chopil se mikrofonu. Sloku jsem trochu odkuňkal, neboť jsem nestíhal z plátna zpracovat text, který jsem neznal. Do refrénu jsem se už ale opřel pořádně: „In your heeead, in your heeeead…..zombie, zombie, zombie…e,e,e!“

„Nothing else matters“ od Metallicy a „Walking in my shoes“ od Depeche Mode mi už šly lépe. Snad jsem velkou mezinárodní ostudu neudělal. Po „Sacrifice“ od Creed přišel i nečekaný potlesk celé hospody.

Večer se překulil do noci a v nejlepším bylo dobré skončit. Naya mě odvezla k hotelu. Filipínské zvyklosti nějaké to pivko za volantem příliš neřeší. „Zítra tě vyzvednu v 6:30. Pojedeme na ostrov Biri. Tak se alespoň trochu vyspi,“ dodala s úsměvem. Padnul jsem do postele a usnul jako pařez. Naštěstí sám, i se svýma modrýma očima.