To zas jednou byly v našem obchodě slevy. Takové ty letní, výprodejové. Víš jako jak? To jako v pondělí deset, v úterý dvacet, ve středu třicet procent z ceny a tak dál. No představ si, lidi zase naletěli a mohli se z toho zbláznit!
Oni si z našich letáčků ta procenta vystříhávali, ikdyž to vůbec nebylo myšleno jako kupón a na slevu měl nárok každý i bez výstřižku, ale furt nám je jak cáklí, cpali při placení pod nos. Mlátit, utlouct, uškrtit by je bylo málo! Pokladna byla nastavená už tak, že slevu automaticky odečítala až z celkového nákupu, ale to jim nebylo dost dobré. Oni chtěli lísteček s plnou cenou všech položek, pak kolik dělá sleva za jednotlivé zboží i celkově, protože jenom odečtená výsledná cena jim nestačila, ach jo!
Prostě si někteří potrpěli na to, aby se kochali nad tím, kolik za co ušetřili. Ale co já jim budu povídat, že v podstatě neušetřili vůbec! Tos měl vidět ty ksichty kolem! Jejich i ty moje! Ale to víš, k zákazníkovi musíš být milý, učili nás, ale jak jsem tu zlost v sobě dusila, vnitřně jsem na tom byla hůř než oni. A tak to tedy ne, řekla jsem si, ta ženská, co je tu dnes už potřetí a myslí si, že když se převlíkne, že ji nepoznám, ta bude moje. Proč pořád kupuje dvacet párů ponožek po třech korunách, když jsou po druhém praní zralé tak akorát na vyhození? Patu v nich nenajdeš a když trochu zabereš, roztrhnou je lehce jako papír.
Dvacet ponožek, povídá. Dvacet párů ponožek, na to já a přísně je přepočítávám. Máte jich třicet devět, povídám a jsem si tím stoprocentně jistá. To ale není možný, ona na to. Ale je, trvám na svém. Ale víte co, mně to nevadí, kupuju třicet devět. Takže to máme dvacet párů ponožek, markuju bez mrknutí oka a paní otevírá hubu. Pak se zarazí, asi jí dojde, že by si přede mnou mohla zahrát na haura, třebaže sakra laciného a už ani nehlesne. Škoda, pomyslela jsem si, mohla s ní být prdel ještě větší.
S pánem, co ze svého, bohatě nakupeného košíku vylovil jenom jednu pantofli za patnáct káčé, to bylo stejné. V pohodě zaplatil za celý pár a já na něj, ať si z košíku jde ještě vylovit, protože co já s jedním kusem, že jo. No, nezašel si tam, prý nemá čas. Tak mě napadá, potřeboval vůbec ty pantofle? K účelu, k jakému se obvykle používají? Jenom on ví, proč se spokojil jenom s jednou. Že by lepší než plácačka na mouchy? Na jeden jediný přesný hod po manželce? napadá mě.
Takto kovaná jsem se už nikdy nezdržovala sdělením, když byly pantofle nebo boty stejnostranné, natož rozdílných velikostí. Jejich věc. Navíc při pohledu na nekonečnou řadu nákupůchtivých zákazníků, by zbytečné zdržování nebylo na místě.
To jiný pán si zase koupil dvě pera po třech korunách a hrózně moc se divil, že má v úterý slevu jenom jednu korunu a že mu to vychází na korunu osmdesát. Tak jsem mu řekla, že co by chtěl, že nekupuje kožich, taky že drobáky se už nevedou a nazdar bazar! Pak mi ale došlo, že počítal se slevou deset i dvacet procent, tedy za pondělí a úterý dohromady. Já sice nejsem bůhvíjak chytrá, ale to si myslel, že ve čtvrtek bude všechno zadarmo a v pátek budem lidem za odebrané zboží peníze ještě vyplácet?
Ale co je moc, to je moc, řekla jsem si, když přišla paní reklamovat nebo spíše vrátit rtěnku za úctyhodných devět korun, protože si nevšimla, že dcera už jednu takovou má. Opravdu, nic příjemnějšího mě v době, kdy jsem byla hladová jak spisovatel a už hodinu jsem slintala nad tím, co bude k obědu, nemohlo potkat. Že byla zrovna chtěná jak hovno v bazénu, je řečeno ještě zcela mírně.
U pokladny to sice bylo hrozné, ale ještě ne nejhorší. V prodejně plno lidu, ale když jsem nesla ze skladu krabici, rohy prodejny byly v tu ránu prázdné, nastalo kolemkrabicové zhuštění jak odpoledne na Václaváku, když se tam nějakým extempore chce zviditelnit polozapomenutá egohvězdná „selebrita“. Samozřejmě, že úplně náhodně za přítomnosti profesionálních fotografů, kteří díky své neustálé připravenosti vědí, jak zcela nezištné štěstí naprosto zištně zúročit. Připadala jsem si jak květinka mezi skalami, protože ještě než jsem bednu se zbožím položila, už mi do ní těma svýma prackama sahali, hovada jedni nevychovaní! Přitom ještě hovno věděli, co v ní je. Aspoň malý kousek slušnosti by si s sebou do obchodu mohli brát.
My holky měly práce jak na kostele, přesto si se mnou někteří zákazníci chtěli ještě povídat, jestli prý jí ten svetřík za dvacet devět korun sluší, že se jako nemůže rozhodnout. Panenko skákavá, co jsou to za lidi! Za takovou cenu bych si jich koupila klidně od každé barvy i velikosti po jednom, myslím si já a dál proplouvám davem. Vidím paní, co si zkouší šaty a už půlhodinu neví, co by, jak by, ale mně je na první pohled jasné, že v nich vysloveně plave. Nebyla bych to však správná ženská, kdybych škodolibě neprohodila, že jí seknou jak ulité, že bych do toho šla. Jenom to chtěla ta paní slyšet a už je měla v košíku hnedle troje v různých odstínech. Pořád lepší, než kdyby si vybrala menší. Zrovna tyto kvalitní šaty se po vyprání dosti seperou, takže na ní nebudou vlát jak ve větru pořád. Z toho mi plyne, že jsem jí vlastně neporadila vůbec zle.
Naštěstí se blížil čtvrtek a to jsme věděly, že zásoby docházejí, že skoro všechno, co stálo aspoň trochu za to, je už vybrakované a v našich domácích skříních. Ale byly jsme to zase my, komu lidé nadávali, že schválně čekali až na tu největší slevu a proč ty kalhoty a tamty mikiny už nejsou.
Každý den chodil jenom jeden pán, co si pokaždé koupil jen nějakou drobnost, a mně připadalo, že si tím prověřuje, jestli slevy fungují tak, jak mají. Inu, zajímavý koníček. Ale hlavně byl tichý, nijak neotravoval a pořád se potutelně usmíval. Třeba mě balil. Možná taky proto, jsem toho jediného z otravů, za celý náročný týden snesla.
Ale aby sis nemyslel, máme i klidné dny, hlavně dopoledne. Taky si ze mě dělají holky srandu a všechno na mně poznají. Třeba to, jak jsem byla jeden čas zamilovaná.
Když se při čichání k pánským ponožkám zamilovaně usmíváš, budiž, ale propříště – neúčtuj za ně tři sta čtyřicet pět korun! To mi povídá Jana, když mě na pokladně právě střídala a pán se vrátil, protože mu to „ňáko“ nedalo. No jo, desetinná čárka, můj věčný matematický problém.“ Samozřejmě, že ne jediný, ale to by bylo na delší povídání...
