A myslím tím druhý nejnižší sázkový kurz na včerejší 124. Velké Pardubické. Protože nejenom široká veřejnost, ale i sázkaři Josefu Váňovi věřili, mají ho rádi, přejí mu. Jenomže sport není jenom o srdíčku, houževnatosti, síle vůle a morální podpoře kde koho. Třeba za hokejisty Nagáno setrvačností dovyhrávalo už hodně brzy a Panenkův Bělehradský dloubák jakbysmet.
Jakékoli soupeření, závody, jsou vždycky jenom o momentální síle, připravenosti, bilanci faktorů pro a proti a o menším či větším štěstí. No, však právě, můžou namítnout všichni ti Váňovi věřící, vždyť se mohlo stát cokoli, protože sport je vždycky ošemetná záležitost. Dobře, s tím se dá souhlasit. Třeba mohla spadnout rychlejší půlka startovního pole, Tiumen chytit svůj třináctý dech a s vypětím všech sil zvítězit. Aha, tak proto se na něj tak horentně sázelo, že musel být kurz tak nízký.
Nejsem žádný sportovní maniak ani odborník, natož dostihový, ale i z toho mála, co jsem si přečetl a slyšel, bych kvůli vyššímu zisku vsadil spíš na outsidera. Kůň za zenitem, před závody se zdravotními problémy, povrch mu také příliš nesvědčil a srdcař a houžev Váňa na něm.
Víte, ikdyž je hrozně moc sympatické velké chtění a maximální odhodlanost, není to kolikrát vůbec platné. Tak jako by rychlý fotbalový útočník okresního přeboru nikdy nepředběhl posledního sprintera z Mistrovství republiky jenom proto, že o tom sní tisíckrát víc, také koně v plné síle se nenechají porazit dvojicí, která dosluhuje.
Věděl to i Váňa, to se dalo poznat, ale protože je to bojovník a snílek, tak do toho třeba právě pro to věčné a nepředvídatelné, co kdyby náhodou, šel. Tuto nevyzpytatelnost sportu skvělým druhým místem tak trochu potvrdil Al Jaz s kurzem 1:35, což sice nebyl žádný outsider, ale horký favorit také ne. A kolik měl sil a jak sprintoval!
To se mi to teď povídá, po bitvě je každý generál, může kdekdo namítat a bude mít pravdu. Já chtěl jenom říct, abychom nepřeceňovali význam dřive dosažených triumfů, bronzových soch, poct, fandění a popularity, ale při odhadu výsledku se soustředili především na realitu věci a ne na to, jak by to fajn, kdyby se odehrála senzace.
O tom, že na přiběh Váňa lze nahlížet i zlomyslně, mě ujistil jakýsi dokument, který jsem zhlédl v televizi několik dní před před Velkou. Redaktor mu kladl tak hnusné otázky, tak na tělo, tak posměvačně a nevybíravě, že za něj muselo být trapně i zdrcenému Váňovi. To já být na jeho místě, hned bych ho poslal do jeho vlastní teplé krajiny a nikdo by se mi nemohl divit. "Minulý ročník jste ani nedokončil a spadl jste, jak vám bylo, co jste cítil? Slíbil jste odchod a jste tu zase. Po kolikáté už? Tolik zlomených kosti, stárnutí také nezastavíte, proč to všechno děláte? Nemyslíte si, že je čas odejít?" Kdyby náhodou někdo ze čtenářů poznal, co to bylo za pořad a hlavně co za hovado s mikrofonem, dejte mi prosím vědět.
Ale jinak: Víte kdy až všichni ti sportovní nestorové odejdou do důchodu? Jednoduchá odpověď: Až jim ti mladší začnou dávat co proto - až je předhoní, lehce oberou o míč, o puk, až se na závody nekvalifikují. Tedy, jestli dřív neumřou :-)
