Nezoufejte, já to také nevěděl. Přesně do doby, kdy za mnou přišel můj synek s prosíkem, že zítra budou psát z češtiny slohovou práci, kterou si mají připravit doma. No tak se holt pro jednou nebudu večer válet u televize, ale vypomůžu. Jenomže aby toho nebylo málo, ty práce mají být dvě a abych snad nevyšel z údivu příliš brzy, mělo se jednat o pracovní postup a líčení.
No jo, celý táta, zavzpomínal jsem si. Všechno na poslední chvíli. Ale co to? Slovo líčení jsem v souvislosti se slohovým stylem vůbec neznal, to se ve škole před třiceti lety snad ani neprobíralo! Nebo jsem zrovna chyběl? Pracovní postup přípravy štědrovečerní večeře nebyl zas tak velký problém – teorie a konzumace výsledku, v tom jsem fakt dobrej.
To až pak, když jsem přemohl bramborový salát a smaženého kapra, začala ta pravá výzva. Líčení! Když přesně nevím co a jak, přičiním se abych to věděl a na pomoc si beru gympláckou učebnici. Zděšení! Personifikace, básnická přirovnání, převaha podstatných a přídavných jmen a celé to završuje epiteton-básnický přívlastek. K tomu pravému sednutí na prdel u mě však došlo až po přečtení dvou knižních ukázek patnáctiletých žáků. No to snad ne! Takhle to já nikdy nesvedu!
První článek byl o procházce lesem a při jeho čtení jsem si připadal opravdu jako v pohádce. Ta všudypřítomná barevnost, krása kolem, ta křišťálově čistá studánka diamanty jako posetá, ten obživlý kámen a dokonce i mluvící jelen! Ne, ne, ne, to já opravdu nedám! Druhá ukázka byla o dešti. Neuvěřitelné a jak působivé! Okamžitě jsem chtěl zmoknout a tolik se chtěl oddávat božskému pocitu (epiteton) z nebes připlouvajících, přes oděv do kůže nepokojně se vtírajících a zároveň laskavě osvěžujících kapek a nejlépe aby to rovnou průtrž mračen byla. Tak vidíte, a dost! Už jsem se skoro nakazil. Nechat mě v tom ještě chvíli, nastydl bych.
„Ale jo, tati, ty to dokážeš, věřím ti!“ poplácává mě Dan po zádech a přetrhává mi tak krásné snění. Ten samý človíček, kterému jsme před třemi lety laškovně kladli na srdce, aby nám z letního tábora poslal aspoň dvě věty. Slib splnil více než dokonale. Na pohledu stálo: Ahoj všichni. Mám se dobře. Taky se mějte dobře. Tak to jsem přehnal, toto je už čtvrtá věta. Váš hodný syn Dan.
Nutno doplnit, že na další tábor už nikdy nejel a tak ho podezřívám z toho, že je to jenom proto, aby zase nemusel být obtěžován sdělením, že se tam má zase dobře. Tak právě pro toho se já mám mordovat s takovým krasopisný útvarem, jako je líčení? Pro toho, od koho jsem slyšel vyslovit maximálně dvě kloudné věty za sebou a to ještě díky tomu, že první byla sestava fotbalistů Arsenalu a druhá se týkala fundovaného hodnocení zápasu: hráli dobře.
„Jo a to ještě to tati nevíš, že to mám z češtiny mezi dvojkou a trojkou a zítřek rozhodne.“
„Cože? Trojec? Naše rodina a z češtiny? Tak to ne hošánku, toho bohdá nebude aby se měnily dějiny! To by se náš jazykovědně významný praprapradědeček v hrobě hodně rychle otáčel!“ dožralo mě na nejvyšší míru.
„Tak dík, já věděl, že je na tebe spoleh,“ a s tímto skálopevným ujištěním, protože právě to chtěl slyšet, se bezstarostně odporoučel hrát svoji oblíbenou Fifu 2011.
Bylo po deváté večer a už za dvanáct hodin se bude rozhodoval o cti naší rodiny. Nejvyšší čas konat. Bylo mi jasné, že líčení musím psát tak, jak jsem nikdy nic nepsal, jako bych nikdy nepsal! Blouznit, vymýšlet si víc než kdy jindy, zahrát si na přecitlivělého, nejlépe duševně chorého, jenom to a nic jiného bude základ úspěchu. Hlavně však slušně, žádná sprostá slova, ani jeden blikanec! Ještě to si vzít na svědomí, aby se praprapraděda začal ošívat a najednou ožil!
Co vám budu povídat, přečtěte si několik zkrácených ukázek. Ba ne, vyberte si. Komu je však život milý a chce zůstat životní realitou nedotčen, vřele doporučuji text níže přeskočit. Že ne? Že nejste žádní béčkaři a zvládnete to? No jenom aby to bylo v pohodě, já vás varoval. Vítejte tedy na procházce zasněženou krajinou.
Řeklo by se obyčejné zimní odpoledne, ale jenom pro toho, kdo je pod peřinou a nevykoukne z ní ven. To mě sluníčko svými pichlavě dotěrnými paprsky nemuselo u oběda ani chvíli přemlouvat k tomu, abych si vyšel na procházku.
Procházím se polní cestičkou k lesu, kde mě jako slavobrána vítají smrkové větve ztěžklé pod tíhou bělavé nadílky, uctivě se mi až k nohám klanící, jako kdybych byl jejich lesa pán. Každý můj krok po čerstvě napadaném sněhu doprovází rytmické křupání, které je mi příjemné a tolik uklidňující. Nebýt sněhové peřiny všude kolem, člověk za okny by si mohl myslet, že je horký letní den. Blankytně modrá obloha je sice poskvrněna několika bělavými obláčky, které však proti modravé přesile nemají ani tu nejmenší šanci. Třpytivě jako po bíle prostřeném stole se po širé krajině rozplétají tenoučké nitě slunečního klubka, působící svým hřejivým pohlazením i do těch nejtajnějších zákoutí. Jenom pod spodní větve, úmorně znavených pod balvanem bílé nadílky se nedostane a právě takových schovaných stinných míst je mi nejvíc líto. Nezlobí se však na to zimní sluníčko, neboť moc dobře ví, že až sněhová pokrývka odtaje a větve se opět napřímí, i tam se sluneční návštěvy dočkají.
Sníh mi stále křupe pod nohami, ale už neslyším ten libozvučný melodický zvuk jako na poli před lesem, protože cestička po které se procházím, je už mírně prošlapaná. Nejenom od lesního turisty, který se sem přišel pokochat přede mnou, ale přerušují ji i četné zvířecí stezky a stezičky. Tu poznávám stopy zajíce, který sem zabloudil z pole a o kousek dál ho prozrazují i bobky, které tu po sobě neslušně zanechal. Ale taková už zvířátka jsou, je to jejich les a návštěvníky jsme tu my. Proto celou dobu ani nemuknu a přeji si někoho z domácích potkat. Toužím po lišce, jezevci, ale spatřit třeba takového majestátného jelena, to by pro mě byl vskutku nezapomenutelný zážitek!
Ponořen do víru lesního království přicházím k něčemu, co sem na první pohled vůbec nepatří. Na velké ploše přede mnou jako by tancoval parní válec. Místo zdusané až běda, všude kolem plno hlíny a při podrobné prohlídce nacházím i zbytky zvířecí srsti. Ne, nelíbí se mi to tu, ale i taková je příroda. Dochází mi, že si tady nejspíš hověla a ustlala divoká prasata. A podle čichu nelibé vůně, kterou tu po sobě zanechala, to mohlo být dokonce i před malou chvílí.
Najednou mě přepadává tíseň a dostávám strach. I přesto, že jsem toužil zvířecího tvora uvidět, raději než takového, rozhoduji se pro rychlý návrat. Proto už nevyjdu prudký kopec, který by mě neminul, ale vracet se budu stejnou cestou. Budu tak mít příležitost zjistit, jestli mi něco z dnešní třpytivě bělostné hostiny neuteklo. Třeba jako tamhleta zrzavá veverka, která si jenom rychle zaběhla do své spižírny pro oříšek. Nadšeně na ni zvolám a jsem rád, že mě tento nepromeškaný okamžik ujistil, že i v zimě les žije. A vůbec mi nevadí, že mě o tom na vlastní oči přesvědčila jenom tato malá huňatá veveřička. Zbývá mi jí už jenom popřát, ať v jejích rukách sevřený oříšek není pohádkově kouzelný, ale jedině výživný. Vždyť všude kolem je kouzel a krás k vidění dost.
„Fakt otče, dost dobrý. Už jsem jenom čekal, až ti ta veverka promluví,“ netajil se ke mně synek svým nedozírným obdivem.
„Taky jsem ale zvědavý na to, jak učitelce odpovím,“ a i mně bylo jasné, jak bude její zvídavá otázka formulována.
Tu noc jsem se převaloval a dlouho nemohl usnout. Každému a češtinářce zvlášť musí být přece jasné, že něco takového by Danek nezplodil, i kdyby na to měl školní rok času a snažil se sebevíc. Jak to jenom dopadne, vzpouzelo se ve mně svědomí. Po procitnutí mi v hlavě začalo i svítat.
Ráno ženu Danka z postele dřív než obvykle a povídám mu, ať trojku i slavného praprapradědečka vezme čert, ať raději opíše průměrně napsanou štědrovečerní večeři. Také Danek si ulehčeně oddechl a slíbil mi to. S pocitem téměř čistého svědomí se mi toho dne v práci pracovalo lépe než obvykle, ale kdo ví jak by tomu bylo, kdybych tušil… Ano, bylo tomu jinak.
Po příchodu domů se Danka pro jistotu ptám, jestli všechno dopadlo tak, jak jsme chtěli. Nedopadlo. Ten můj popleta se spletl v tom, že si sice mohl vybrat mezi dvěma přípravami, z nichž jedna mělo být skutečně líčení, ale tou druhou popis strojení vánočního stromečku, nikoli však vaření večeře. Tak co si asi vybral, když vrcholem jeho doposavadního slohového snažení je napsání krátkého pohledu, že?
Nebudu vás napínat, dopadlo to výborně. Z líčení za jedna, na vysvědčení za dvě. Co se skrývalo za učitelčiným striktním komentářem, že se na Danka v druhém pololetí velice, ale velice velmi zaměří, je nám oběma, tedy i s češtinářkou všem třem, naprosto jasné.
