řekl o mně někdo z tlupy asi dvaceti kolařů, se kterými jsem se vydal na dvoudenní cyklovýlet. A to jenom proto, že jsem podotknul to, co viděli všichni. Totiž to, že nás Katka zdržuje. Netvrďte mi totiž, že čekat na posledního
každé tři kilometry pět minut není zdržování, které zanechalo v naprostém klidu a pochopení vždycky úplně všechny. A bylo úplně jedno, jestli se jelo do kopce, z kopce nebo po rovině. A vlastně ne „jenom“ pět minut, ale klidně i deset, protože Katka přece potřebovala odpočívat taky. Tak si to želví tempo pěkně spočítejte, uvědomte. Na šedesáti kilometrech asi tři hodiny navíc, to je panečku porce, skvostně bonusový zážitek, promarněný čas! A po odpočinku navíc schválně vyjížděla jako poslední, prý aby nikoho nezdržovala! Co je to krucinál za scestné myšlení? Asi proto, aby ji nikdo neviděl, jak z kopce brzdí snad i "patama," a její oblíbený a zřejmě jediný převod, který uznává, je 1 – 1. To se pak šlapky sice lehce a rychle míhaly, ale zato kolo otáčelo pramálo. Vysvětlil jí vůbec někdo, k čemu přehazovačka slouží? Pochybuji! A přitom byste to do ní neřekli.
Vždyť Katka má sedavé zaměstnání a nesportuje asi jako každá druhá v jejím věku, navíc kolo měla mnohem kvalitnější než já a svaly na nohách se nějaké taky rýsovaly. Jen se zřejmě rozhodla je nepoužívat, nezpotit a nezadýchat se. Proč jsem na ni tak přísný? Protože o dvacet let starší „báby“ průměrné tempo stíhaly!
Asi bych to nenazval jenom jejím špatným výkonnostním odhadem, ale mizernou soudností, protože s námi vyjela i druhý den. Prý jí nepřipadá, že by šlapala pomalu, jen jede rozvážně a bezpečně, protože se bojí, navíc dobře snáší i to, že na ni musíme často čekat! Jestli je tomu opravdu tak, za nic na světě bych ji nechtěl potkat jako řidičku za volantem!
Pořád jsem zlý a nesnášenlivý a netaktní a já nevím, co ještě? Dovolil bych si podotknout smysl part – například vodáckých, cyklistických, tenisových, horolezeckých. Jedná se o skupiny lidí stejného zájmu, kterým je mezi sebou dobře. Během aktivity a nejlépe i po ní, při společném odpočinku. Tedy by se v nich neměl vyskytovat nikdo, koho by nejraději sežrali!
Tak třeba já se nebudu hrnout na skály, když se mi na druhém schodu dělá špatně a bojím se podívat na dvoumetrového člověka. Taky si nebudu vynucovat tenis s hráčem, který vyhrává turnaje, tak jako já bych si přínosně nezahrál se začátečníkem.
Co tedy měla Katka dělat, když s námi chtěla jet? V půli trasy se s manželem vrátit, což by asi tak odpovídalo setkání na chatě ve stejnou dobu s ostatními. Nebo s ním vyjet na jinou, kratší projížďku, nebo nejet vůbec a do příště se na kole jezdit naučit. Nečekat na ni, by bylo asi nejkrutější řešení.
Pořád se tomu všemu divíte? Vždyť se nejedná o nic jiného, než sobecky kazit prožitek jiným. Co je většinovějšího? 1:20 nebo 20:1? A propos, vždyť se nejedná o nic mimořádného, v životě je tomu obdobně. Neradi mezi sebou vidíme někoho, kdo nás zdržuje, deptá, rozčiluje. Ve škole to začíná většinou výsměchem propadlíků, šikanou slabochů, za volantem troubením a ťukáním si na čelo těm, kteří na silnicích nemají co dělat, protože zdržují a jinak ohrožují.
Netvrdím, že zrovna tyto reakce jsou správné, ale když už ne v dětství, tak aspoň v dospělosti bych očekával uvědomělost a soudnost, namísto lenosti, neschopnosti, vynucování si, naivity a trapnosti.
