Smysl pro humor Karel hrubě postrádal, ale jako by to nestačilo. Bylo to s ním ještě horší - nemyslel si to o sobě. Předpokládal, že když do povídky napíše, že svým způsobem běhá celý život, bude za obrovského vtipálka.
Za mlada po hřišti s kamarády, za holkama v pubertě, za pořádnýma ženskýma potom - než dohonil tu pravou. Pravdou však je, že teď spíš pobíhá od návštěvy k oslavě, honí se za smlouvami, prachama a mamonem všeho druhu.
Ne, tak takhle text rozhodně vyznít nemůže. Jenom se trochu vylepší do sportovce, který nadšeně dovádí, běhá a skáče, o čemž každého přesvědčí nadmíru trefná přezdívka Kamzík. V tom si ani vymýšlet nemusel! Vždyť túry v horách bral jako závod s ostatními, a když se jim vzdálil, závodil s časem. Pravda je však taková, že mírný náskok si udržoval jenom proto, aby ho ostatní neslyšeli jak funí a potí se. Mělo to i další výhodu – z přátelené skupiny byl u občerstvení jako první a také si mohl nepozorovaně otřít čelo. A připadat si jako vítěz.
Ještě před Kamzíkem, kdo by to byl řekl, byl Karel pružnou Ještěrkou. Poprvé ji zaslechl ve škole při vybíjené, kdy se ranám vyhýbal s nezasažitelnou bravúrností. Dnes by mohl být leda tak ještěrem, ovšem s mohutným ocasem. Jak jinak by tomu mělo být, když za kance ho považovala Karlova pátá manželka v řadě.
Běhání na lyžích nebyl pro Karla také žádný nepřekonatelný problém – když napadl sníh a jemu se chtělo. Když ano, většinou jistil skupinu jako poslední. A když ho někdo osočil z pomalosti, s klidem odpovídal, že to určitě ne, že jenom nehazarduje, že jezdí plynule a rozvážně. I tak běžkaře z předních pozic zaujal. Pro jeho zarputilost a soustředěnost s upřeným pohledem stále před sebe na špičky lyží, dostal přezdívku Špičky. Toto oslovení však mělo jepičí trvání, protože příliš snadno asociovalo špíčky, špeky, což se Karlovi nelíbilo ani trochu. Kupodivu s Yettim, horským opičákem, se smířil bez problémů. Nejspíš proto, že si tím připadal Bohu blíž – na oba mnozí lidé věří. Pravda však byla taková, že během běžkování byl huňatý opičák jako v tranzu, ve stavu strnulé odevzdanosti až zmrzlosti, z které se chtěl chaotickým míháním co nejdřív vymanit.
Druhou přezdívku, kterou si nerad připomínal, byla Hatatitlá podle koně Old Shatterhanda z mayovek, protože směšným komolením jeho jméno mu připadala hanlivá. Ano, Karel to dotáhl i na zkušeného jezdce na koni – celkem dvakrát.
A na tenisových kurtech byl jistěže také výjimečný - třikrát do roka. Na turnajích čtyřher mu říkali Koza – mlátička. Karlovi se však doneslo jenom to decentnější - Mlátička. Asi proto, že se svým partnerem, bývalým tenisovým mistrem republiky a světovým vícemistrem v hokejbale, každému řádně naložili. Každý však věděl, že Koza - Mlátička vznikla proto, že Karel pořád mele hubou. A právem - hubu nezavřel na hřišti, ani mimo něj. Snad jenom při polykání jídla, protože to se musí.
No a teď, co se doslechl, zřejmě pro jeho pracovní úspěchy a dravost, mu v práci začali říkat Drak. To mu lichotilo nejenom jako sportovci, protože drak nejenom lítá, ale i soptí a rdousí, jde z něj strach. Co na tom, že jenom v pohádkách, on je první skutečný Drak! Stále v permanenci, v běhu - letu, žehu! Kdo jiný tohle dokáže?
Ozvalo se zaklepání na dveře, na Karlovo pozvání vstoupila stále zachovale pěkná sekretářka.
„Pane ministře promiňte, už je čas…“ a neklepala si při tom na hodinky.
Vyrušený Karel znuděně zvedl hlavu.
„Ještě minutku, ještě nemám závěr.“
Slušivý dámský obleček vysmekl poslušnou poklonu, sklapl paty a stoosmdesátistupňovou otočkou se odporoučel. Paní zkušená věděla, že se šéfem nemá cenu diskutovat. Bylo jí jasné, že start se přinejmenším o deset minut opozdí - tedy, jestli mu oblékání do sportovního nebude trvat věčnost jako každé ráno jí.
„Jsem si mohl myslet,“ nechal se po příchodu sekretářky slyšet netrpělivě přešlapující náměstek a usrkl si už z hodně studeného kafe. „Až dopíše, až dojí, až si uleví, až se mu to bude hodit, až, až, až…“ vyostřuje svůj nesouhlas a poté si znepokojivě zkontroluje pružnost svých nových běžeckých ponožek. Toho dne už počtvrté. Frnk, frnk! Ano, je stále dokonale připraven!
Závěr, závěr, sakra, čeho vlastně závěr? Vždyť jsem zatím psal jenom o přezdívkách, k nějakému ději jsem se ještě ani nedostal, uvažuje Karel polohlasitě a nervózně při tom otevírá a zavírá šuplík, jako by snad z něj měl vyskočit nápad, myšlenka. I když… ono to jsou všechno sportovní přezdívky, to zas jo. A když sportovní, tak to přece o něčem vypovídá, no ne? Co jiného by čtenáře o jeho kladném vztahu ke sportu mělo přesvědčit víc, než vznik přezdívek při turistice, běžkování, rajtování na koni, tenise! Kamzík, yetti, kůň, kanec, koza – mlátička! (Ano, jednou se to musel dozvědět.) Do jednoho samá rychlá a silná zvířata!
Ano, to všechno je on, a dnes z něj dokonce bude i běžecký šampión! Zase! A potom… že by pak Antilopa?
„Takže konec, zvonec, finíto! Vskutku povedené! Žádný velký závěr není potřeba! Čtenář není blbec, on to pochopí. Jiříček se mi na to stejně ještě mrkne,“ řekl už vědomě podstatně hlasitěji.
„A sakra, rýsuje se práce,“ nezklamal ho druhý čekající náměstek s uchem na dveřích.
„To zas bude blábol, tuším kompletní předělávku! Vždyť si to po sobě nemohl stihnout ani přečíst, natož něco opravovat! Ostatně, co se tak vzrušuju, po kolikáté už?“ konejšil se, že i tentokrát bude Karlův text snad jenom standardně hrozný.
„Lidunko, prosím tě!“ zvolá a vždy připravená sekretářka Lída už kluše s oblečením.
„Správně, kafíčko už nestihnu…“ a říct víc nebylo Karlovi dopřáno.
„Zdravíme tě, Karle! Právě jsme přišli,“ vklouzli do otevřených dveří i oba náměstci, modelové včerejší běžecké módy – ovšem s úřednicky nezbytně vypasenými bříšky.
„Tudle jsme si s Milanem říkali, jaká to dnes bude brnkačka. Nejtěžší bylo přesvědčit reprezentantku Součkovou, aby nám štafetu parádně rozběhla, a my pak mohli doběhnout v pohodě…“
„A kdyby náskok nestačil?“ myslel Karel i na nemožné.
„Ále prosím tě, ty takový sportovec! Co je pro tebe kilometříček? Sto metrů dáš na zahřátí a pak sprintuješ! Na něco jiného nemysli! A taky - snad jsme tu ještě my, druhý a třetí v pořadí, no ne?“ a rádoby přesvědčivě se zasmáli.
„Tak tedy dobrá, takže jako vždycky. Já závody odstartuju a jako čtvrtý finišuju,“ ujistil se.
„To se ví, jak jinak. Vítězná strategie se přece nemění,“ odsouhlasili si všichni tři a paní sekretářka si o dětinsky plácajících si borcích z porcelánu pomyslela své.
Zatímco Jiřík s Karlem odešli, Milan si všiml, jak pan ministr pokulhává. Naklonil se k Lidušce a povídá: „Doufám, že na variantu „anarcháZ“ bude spolehnutí jako vždycky.“
„Nebojte se, vše zařízeno. Taky koukám, že to dnes bude zase potřeba. Čtyři juniorští Krakeni jsou na vypuštění do závěrečného úseku dokonale připraveni. Vyhecovaně i finančně. Ti by před sebe nevpustili ani boxujícího Holušu, kdyby se přes ně dobýval,“ a pousmáním dal najevo, že narážku na atletovu nedávnou diskvalifikaci pochopil.
„Ale stejně, je to bojovník ten Holušák, ne jako ten náš ve všem suverén - Drak Karel. Ten ke sportu jenom přičichává, ale jedno se mu upřít nedá - je to ZVÍŘE!“
